Kos

Vyberte si dovolenou  last minute do ŘECKA  u CK Blue Style a cestujte s tím, kdo se vyzná!

Článek KOS - Hippokratův ostrov

Na řecký ostrov KOS,  neboli také  Hippokratův ostrov,  nacházející se v těsném sousedství Turecka, odlétáme v chladný a deštivý červnový den.  Těšíme se na sluníčko, teplo, koupání v průzračném moři a také na poznání tohoto, relativně poklidného, místa.  Ještě týž večer po příletu si pronajímáme auto a míříme prozkoumat vesnici Zia, které leží v kopci nad letoviskem Tigaki, které se stane na deset dní našim druhým domovem.

ZIA

Centrem vesnice je ulice plná obchodů, obchůdků, taveren a restaurací. Konají  se zde Řecké večery a turisté mají možnost nakoupit si spoustu suvenýrů  za výhodné ceny. My ovšem stoupáme po asfaltové cestě až na samotný konec zástavby. Právě tady je malebný kostelíček a výtečná taverna Smaragdi  s vyhlídkovou terasou. Vůně jídla se line všemi směry. Sluneční  kotouč putuje k mořské hladině, pomalu se stmívá. Občas i spadne nějaká kapička z mraků nad námi. Z terasy taverny je báječný výhled na Tigiaki s osvětlenou hlavní ulicí, která vede od Main road, což je Kosská dálnice, až k pláži, a je osvětlená po obou stranách silnými pouličními světly tak, že vypadá jako runway  letiště.  Vidíme  Alykes, ostrůvky Kalymnos,  Pserimos  a Plati, a samozřejmě Turecké pobřeží.  Doporučuji všem vyjet až sem, na večeři a na báječné západy slunce s pohodovou atmosférou.


Druhý den se vydáváme prozkoumat zejména východní část ostrova.
Míříme k  EMPROS THERMI , místu, kde na okraji pláže vyvěrá termální pramen. Pohodlná asfaltka vede přes hlavní město.  Není kam zabloudit.  Brzy po ráno nás vítá pláž s budkou na občerstvení, hejno koček a koťat,  a stáda koz lezoucích po skalách, jako ovečky v pohádce Třetí princ. Opodál už vidíme kameny obložené jezírko. Sluníčko se klube zpoza skály, kozy mečí, vlny šplouchají  o kameny a vzduchové bublinky stoupají v jezírku k hladině. Noříme se po krk do horké vody.  Slabý příliv studené mořské vody ochlazuje jezírko s vyvěrající horkou vodu.  Jirka má na hodinkách 41 st. C. U pramene bude tak o 20 víc. Je tady jako v sauně, a tak střídáme rochnění se v jezírku s plaváním na otevřené moři.  Je to úžasné, ale unavující. Vydržíme tu asi 90 min.

Pokračujeme k nejvýznamnější archeologické památce ostrova Kos - ASKLEPIONU. Tento  starořecký  léčebný chrám zasvěcený bohu lékařství  Asklépiovi sloužil jako nemocnice.  Učil se zde i slavný řecký lékař Hippokratés. Areál je docela velký, upravený a zachovalý. Nejzajímavější je zřejmě  sloupová kolonáda na horní terase, nebo jednotlivé detaily zdiva, sloupů či hlavic.  Po okrajích je příjemný stín, ale jinak je nádvoří celé zalité sluncem. Na prohlídku stačí asi hodina.

Dalším naším cílem je samotné hlavní město KOS.  Parkujeme zdarma na záchytném parkovišti na hlavní silnici Grigoriou. Hned začínáme prohlídkou zbytků odeonu a západních vykopávek, stadion je téměř zarostlý zelení. Směřujeme do centra úzkou uličkou plnou obchůdků a restaurací, prohlížíme si kostel Ag. Paraskievi, náměstí Elefterias, bývalou mešitu, tržnici a další zajímavosti. V Agoře i mešitě nalezneme jen a jen obchody.  V centru roste Hippokratův platan, celý vykotlaný, rozvětvený a podepřený železnou konstrukcí. Podle legendy vyučoval pod tímto stromem slavný řecký lékař starověku Hippokratés, své žáky. Pak už přes kamenný most vstupujeme do pevnosti Johanitů.  Je poměrně rozsáhlá, porostlá zelení a jak to tak bývá, jsou zde báječné výhledy do všech stran. Zajímavá je naklánějící se věž uprostřed pevnosti, za pár let možná spadne úplně. Nese erby dvou velmistrů řádu Svatého Jana.  Přestože mám ráda výhledy, začínám si čím dál víc všímat detailů. Takže takový kousek ozdobného mramorového portálu vsazený do kvádrového zdiva na mě působí dost necitelně. Za celý den nám pěkně vyhládlo, takže se necháme nalákat do taverny  Holand, kde si dáváme za 2,5 E tu nejlepší Pitugiros na celém Kosu.



Den ještě nekončí. Odpoledne pokračujeme  po úpatí pohoří Dikeos, přes Ag. Dimitros a Lagoudi směr Pili. Ještě předtím nám do cesty vstoupí směrovka na PALEO PILI. I to je náš cíl. Cesta nás dovede k malebnému  kostelíku se zvonem. Samozřejmě si neodpustíme a zazvoníme, jen lehce, ať nerušíme odpolední siestu.    Zanedlouho už sjíždíme z kopců ke Kardameně.  Po levici míjíme pás pláží Norida, Atlantis, Kardamena  a samotné město. Pláž Magic Beach je krásná, široká, s jemným pískem. Není na ni moc slunečníků, snad proto je opravdu magická. Přijeli jsme v 17:30. Lidé už odchází, i když slunce stále hřeje. Moře je tady sice o něco chladnější, ale nevadí. Po dni
poznání je to svěží  tečka.

Západní  zajímavosti

Druhý den ráno  míříme  na západní  část ostrova Kos. Projíždíme MARMARI, malé letovisko s náměstím a spoustou hotelů. Pláž je užší,  dostatečně dlouhá, samozřejmostí  jsou  lehátka a slunečníky, ale  najdeme tady i místo ve stínu větví. V MASTICHARI je to podobné, ovšem pobřeží dominuje dlouhé molo s vlnolamem a malý přístav. My ale míříme do ANTIMACHIE omrknout zdejší pevnost.  Nalézáme zde nádherný klid, který doplňuje jen cvrkot cvrčků.  Ostrov Kos je tak malý, že se i tady můžeme  rozhlédnout na kteroukoliv stranu ostrova a v dáli uvidíme mořskou hladinu.  Vše jako na dlani. Zdejšími obyvateli jsou  ještěrky.  Vyhřívají se na sluníčku, některé se nechají  okukovat i z blízka. V nenápadném kostelíku můžeme  vidět zbytky maleb svatých, okolo něj  lány bodláků, tymiánu a jiných vonných rostlinek a dokonce potkáváme líně se šinoucí želvu. Sedíme na okraji ochozu, pozorujeme okolí a čerpáme energii tohoto místa.



Kousek před letištěm je ukryt v borovicovém lese malý ráj.  Park PLAKA.  Můžeme zde pozorovat Pávy a také malé želvičky. Pávi jsou všude, kam se rozhlédneme. Na lidi jsou zvyklí, ale dotknout se jich, není možné,  to  uhýbají.  Jeden  páv je takový manekýn, že se otáčí, natřásá, předvádí svá péra a zbarvení.  Pokud do těchto končin ostrova zavítáte, nezapomeňte si pro ně vzít nějaký pamlsek. Je tu příjemný chládek, můžeme zde posedět, posvačit nebo si udělat piknik.

Asi nejvíc foceným místem Kosu je ostrůvek KASTRI, na kterém jsou zbytky chrámu a  modro - bílá kaplička. Je krátce před polednem a my zůstáváme na pláži AGIOS STEFANOS. Už proto, že je to asi jediná pláž na Kosu, kde se dá schovat do stínu stromů a zároveň ležet na písku. Přeplavat na Kastri není náročné,  průměrný plavec by to měl zvládnout bez potíží. V taverně Katarina si dáváme Mousaku a Souvlaki. Musím říct, že tato Mousaka byla ta nejlepší, kterou jsem na našich cestách řeckými ostrovy kdy jedla. Byla výtečná. Další specialitou, kterou mohu vřele doporučit,  je rybí talíř: 8 krevet, 4 pořádné chapadla chobotnice, s pěkně do křupavá opečenými přísavkami,  6 kroužků kalamáru osmažených v těstíčku. Pokud se tím vším prokousáte, dole na talíři Vás čekají 2 výtečně ochucené  ryby.  Zeleninová přízdoba  a limetka na ryby je samozřejmostí. Sladký  dezert po jídle je v ceně.
Pláž Ag. STEFANOS sousedí s Kefalos Beach. Odděleny jsou od sebe skalnatým útesem, okolo kterého se super šnorchluje.  Na Kefalos Beach je vodní centrum, kde si můžeme vypůjčit vodní skútr, šlapací kolo, dokonce i nafukovací gauč, na kterém se zrovna sluní slečna-obsluha půjčovny.  Výhodou ostrova je přítomnost sprch se sladkou vodou na plážích.

Ještě máme dost času, takže pokračujeme přes Kampos, jehož tepnu lemují restaurace, taverny, kluby a markety a vyjíždíme nahoru do KEFALOSU. Zastavujeme u zříceniny, kde opět zvěčníme kromě sebe ty nádherné výhledy:  ostrůvek Kastri, zbytky mlýnů a nejjižnější vrchol Kosu - Latra s výškou 427 mnm.  

Dnešní putování zakončíme  na západním výběžku ostrova, pláži AG. THEOLOGOS, kde můžeme pozorovat jeden z nejkrásnějších západů slunce. Moře je v těchto končinách  o poznání temnější.  Profukuje, a vlny naráží na nedaleká skaliska. Pláž je kamenitá a voda  báječně teplá. V taverně Theologos si můžeme dát typickou řeckou večeři, nebo frapé a počkat, až začne sluneční podívaná. Kolem 20 hod. se dočkáme. Slunce padá k hladině moře níž čím dál rychleji a na pobřeží začíná hra výrazných barev, světla  a stínů.    Jako bychom koukali na malovaný obrázek, ale přitom je to realita. Taky do skel taverny se slunce odráží tak, jako by se uvnitř rozsvítilo mnoho světel najednou. Je to úžasná podívaná. Cestou zpět do Tigaki ještě zastavujeme v nočním Kamari. Romantická procházka po přístavní promenádě zakončuje náš další den.

Při pobytu na Kosu mohou klienti CK Blue Style  absolvovat jednodenní výlety na okolní ostrovy Nissiros, Kalymnos nebo na tureckou pevninu.

 

 
CESTOPIS:  Z Tigiaki okolo Kosu
V Tigiaki a okolí

Letošní dovolenou jsme brali jako „z nouze ctnost“. Odlety z domovského letiště jsme vyčerpali, tudíž poslední, který přicházel v úvahu byl ostrov KOS. Tradiční červnový termín nám vyšel. Odlétali jsme v období chladu a dešťů a těšili se na sluníčko a teploučko. Kupodivu tentokrát byl odlet už v 5 hod. ráno, a tak balící den jsme s manželem doplnili 1,5l šampaňským a melounem.
10.7. po 8 hod. ranní řeckého času už jde kapitán Šindelář s Boeingem na přistání. Pod námi poznávám Kalymnos, poté i Kos - Kefalos, Kastri, klička nad mořem, jako bychom se měli dotknout křídlem modravé mořské hladiny, dosednutí na ranvej a prudké brzdění.
Po hladkém odbavení jedeme do letovisek. První dojem z ostrova Kos je takový zvláštní. Krajina okolo Antimachie na nás působí divně. Jsou tu údolí, jakoby propadliny země, které pozorujeme cestou do Tigiaki. Takový mini kaňony, misni soutěsky. Všechna tato úžlabí jsou vlastně vyschlá řečiště směřující do moře.

Pokoj studií Kaloudis je nádherný, pokoj má balkón na západ. No, co naplat, je nám jasné, že se příjemná posezení v odpoledních hodinách po návratu z pláže konat nebudou. No a po detailnější obhlídce stěn, stropů a podlah v chodbách nám je jasné, že se nebude konat ani popíjení Ouza či Retsiny večer na balkóně. Chodby jsou posety desítkami tisíc komárů. Opravdu, nepřeháním. To jsem ještě v životě neviděla. Já, které je pořád pokousaná čímkoliv, přežiju to tady?? To zase bude mít Jirka ze mě srandu. Detailním průzkumem zjišťuji, že většina z komáři je na stěně možná 3-4 roky, uschlá nebo snad mrtvá? Zabalená do pavučin. To je dobré znamení. Nejsou asi moc aktivní.
Takže v komárech recenze nelhaly, takže jdeme zkontrolovat pláž a mořskou trávu, o kterých se také dost hovoří.
Na pláž to máme právě tolik, kolik hovoří katalog. Procházíme hlavní ulicí a hned nakukujeme do každé půjčovny a zjišťujeme ceny aut a skútru. A už se před námi rýsují slunečníky a slunečníky a slunečníky a … No fuj, hrůza. Tak to je to, co nemusím. Jedno paraple vedle druhého. No a tráva nás také přišla přivítat. No, nevadí, i to se zvládne. Vydáváme se po pláži doleva směr Marmari. Líbí se nám úsek pláže úplně vlevo, kde končí slunečníky. Tak tady je to pro nás, tady budeme chodit. I vyplavené trávy je tu míň.

Jdeme po pláži a pokud se nám bude líbit, tak se vykoupeme. naproti pobřeží je ostrůvek Pserimos. Úsek mezi Tigiaki a Marmari má úzkou plážičku a písečné duny, ve kterých našli útočiště nudisti i páry stejného pohlaví. Procházka po pobřeží je příjemná, ale i únavná na chodidla. Jdeme se vykoupat, jsem se rozhodla. Faktem je, že na sobě máme plavky, ale tak nějak je nám to blbé strašit v plavkách a u nudistů budit pohoršení, že jsme čumilové, protože čumilové nejsme. Jirka hrdinně dává plavky dolů a já ho následuju. Hupky šupky do báječné vodičky. Musím říct, že voda je tu namíchaná na optimální teplotu. Nádhera. Po vykoupání uleháme, abychom trochu oschli. Já při tom zjišťuju 2 zásadní věci: koupat se bez plavek je naprosto super ideální, to by se mi zamlouvalo. Ale ležet v písku nahá, a ještě když profukuje, tak to ani za nic. Zvedáme se a u prvního parkoviště odbočujeme od pláže na asfaltku a se vracíme se vnitrozemím zpět do Tigiaki. Musím říct, že to je chyba. Místy jdeme ve stínu stromů, ale vedro je parádní.
Večer si dáváme v modro-bílé taverně Stifado (Jirka je nespokojený, malá porce), já Řecký salát a oba pivo Mythos. Kupuju tu nejlepší automapu, i když mám dojem, že není kam se ztratit. Doporučuju mapu KOS 1:75000 i s vrstevnicemi. Podle toho poznáte, zda máte jed do kopce nebo dolů.
Druhý den ráno, doma bych řekla pááťulíínek, si vychutnávám idylku na balkóně. Probuzení kolem 6 hod. není, Jirka odfukuje, u mě nic neobvyklého, kávička, do obchodu pro čerstvé houstička – ha, zase zrada. Žádná pekárnička, žádné teplé křupavé houstičky, jako loni na Samu. Tady se sežene čerstvé pečivo až po 8 hod., občas i v 7:30. Je mi jasné, že budeme večer kupovat housky, abychom se ráno nasnídali a mohli někam odjet. Dopoledne trávíme testem bazénu a ve 12 hod. jsme ze zvědavosti na uvítací schůzku s delegátem Petrem. Dostáváme drink a od Petra se dovídáme to, co už víme: nepoužívat vodu z kohoutků, i když se dá pít převařená jako káva či čaj; nepůjčovat si auta v místních půjčovnách, jen u něj, protože nás chtějí všichni oblafnout (i když jsou ceny nižší a smlouvy stejné); nepůjčovat si 4kolky, jelikož nejsou homologovaná na jízdu po cestě (tak to nechápu už vůbec) a podobné bláboly. Chápu, že si chtějí vydělat, ale tento způsob je fakt už dost blbý. Výlety na Nissiros vyplouvají přes CK z Kosu města, nikoliv z Kardameny, jako u místních cestovek. To je navíc hod. na lodi v horku.
Zbytek dne trávíme na pláži, vlevo na samém konci slunečníků. Je tu klid, moře má tu nejsprávnější teplotu a mořskou trávu už vůbec nevnímám. Už jsme jako na trní a tak hned z pláže míříme do půjčovny. Ptáme se na možnost auta hned, což není problém. Než podepíšeme smlouvu už máme přistaveného Punťu s klímou, což nám naprosto vyhovuje.

ZIA
Už jsme ve svém živlu a vyrážíme do vnitrozemí, směr ZIA. Nejprve zastavujeme na parkovišti plném BUSů. Zjišťujeme, že přes cestu je vila se zahradou a spoustou prostřených stolů. Kde navážejí turisty na tzv. Řecký večer. Za několika zatáčkami jsme již v centru ZII. Je to ulice plná obchodů, obchůdků, taveren a restaurací. Zase jen a jen místo, kde máme utratit peníze. Delegát tvrdil, že zde jsou nejlevnější ceny suvenýrů. Musím potvrdit, že v tomto měl pravdu. My ovšem stoupáme ještě více, až na samotný konec. Je tu parkovací plocha, malebný kostelíček s restaurací, obchůdek se suvenýry a výtečná restaurace s vyhlídkovou terasou „taverna Smaragdi“. Vůně jídla se line všemi směry. My už jsme, bohužel najedeni, takže si dáváme výtečné frape a spolu s ruskými turisty a mladým párem se kocháme úžasným západem slunce. Pomalu se stmívá, občas i spadne nějaká kapička z mraků nad námi. Vyrazili jsme si jen tak, „na lehko“ a to je zlé. Já foťák nebrala a Jirka zjišťuje, že má slabou baterku. No a já navíc, zjišťuju, že mi nejede kamera. Jak se …., tak se …. Ještě, že máme mobily. Naštěstí šetříme energii a nakonec se fotečky povedou. Z terasy taverny je báječný výhled na Tigiaki s osvětlenou ranvejí (hlavní ulice, která vede od Main road - Kosská dálnice, až k pláži a je osvětlená po obou stranách silnými pouličními světly). Vidíme i Alykes, ostrůvky Kalymnos, Pserimos i Plati, a samozřejmě Turecké pobřeží. Doporučuji všem vyjet až sem, na večeři a na báječné západy slunce s pohodovou atmosféru. Ještě velký nákup v supermarketu Kostantinos a už můžu plánovat kam zítra.

Od východu k Magic Beach

V sobotu asi BUS řidiči nepracují . Spoléhala jsem, že mě startování probudí, a nic. Namísto v 5:30 se budím o hod. později a tak bez snídaně odjíždíme směr EMPROS THERMI – termální pramen. Cesta je po asfaltce, přes hl. město je docela dobře značená, objíždíme ostrov a po půl hodince jsme na konečné. Není kam zabloudit. Autem sjíždíme až dolů po kamenité cestě. Níž je parkoviště, ale jelikož je Jirka kaskadér, a v takové jízdě se přímo vyžívá, jede ještě dolů, do stínu skal.
Je zde malá pláž s budkou na občerstvení, zatím zavřeno, hejno koček a koťat a stáda koz po skalách, jako ovečky v pohádce Třetí princ. O podál už vidíme kameny obložené jezírko a v něm 6 hlav. Jirka se noří hned, ale u mě to bude horší. Jak už to tak bývá, sluncem v česku nepolíbená kůže a včera celý den vystavená sluníčku trošku stávkuje. Mám připálené předky nohou, tak už samo šlápnutí do horké vody je nepříjemné. Jirka se škodolibě směje, že jsme a paní vedle mi radí, ať jdu z druhé strany. Je to opravdu lepší. Bublinky stoupají, sluníčko se klube zpoza skály, kozy mečí a vlny šplouchají a slabý příliv ochlazuje vyvěrající vodu. Jirka má na hodinkách 41 st. C. U pramene bude tak o 20 víc. Jak v sauně střídám jezírko a otevřené moře. Je to úžasné, ale unavující. Vydržíme tu asi 90 min. a když už přicházejí lidé balíme.
Cestou do hl. města Kos míjíme nádherné terasovité bazény hotelu Sentido Michelangelo, stanoviště vojáků, zajíždíme k pláži Psalidi. Zde je na mělčině loď, asi slouží k zábavě a na pláži mají takové polokoule proti větru, namísto slunečníků a je zde i cyklostezka. Turistů tu moc není. Jedeme k Asklepionu. Chci poznat i vnitrozemí, takže odbočujeme na Giapili. Značení ale v těchto končinách nečekám. Mám pravdu. Jedu podle směru a pocitu, kam asi bychom měli jet. I tak se jednou vracíme, dojeli jsme do pole k novostavbám. Vidíme směrovku Louras, ale tak nějak ho nevidím v mapě. Pak už jen po hlavní cestě, až jsme pravděpodobně v Platani. Velím vlevo, jinak to nejde.

A jsme v ASKLEPIONU. Vstup 4E/os. Areál je docela velký, upravený a zachovalý. Zajímavostí jsou pro nás 2 bezhlavé sochy a detaily zdiva, sloupů, hlavic. Největší zájem je o fotky u sedmi zachovalých sloupů. Po okrajích je příjemný stín, ale jinak je nádvoří celé zalité sluncem. Na prohlídku stačí hodinka.
Dalším cílem je samotné město KOS. Parkujeme zdarma na záchytném parkovišti na hlavní silnici Grigoriou. Hned začínáme prohlídkou zbytků odeonu či západních vykopávek, stadion je zarostlý zelení. Směřujeme do centra úzkou uličkou plnou obchůdků a restaurací, prohlížíme si kostel Ag. Paraskievi, náměstí Elefterias, bývalou mešitu, tržnici a další zajímavosti. V Agoře i mešitě jsou zase jen obchody. Je pravé poledne a my zjišťujeme, že jsme dnes ještě nejedli.
Scházíme k přístavu, kde je pobřežní silnice lemovaná restauracemi a tavernami. Hlad zatím nemáme, tak usedáme do stínu slunečníku rest. Grilhouse a dáváme si, co jiného, než Mythos a jelikož se zde sedí báječně, ještě i Frapé (celkem 7,5E). Moc se nám nechce, ale musíme dál.
Prohlížíme si Hippokratův platan, totálně vykotlaný, rozvětvený a podepřený železnou konstrukcí. Pak už přes kamenný most vstupujeme do pevnosti Johanitů. Je poměrně rozsáhlá, zarostlá zeleni a jak to tak bývá, jsou zde báječné výhledy do všech stran. Zajímavá je naklánějící se věž uprostřed pevnosti, za pár let možná spadne úplně. Přestože mám ráda výhledy, začínám si čím dál víc všímat detailů. Takže takový kousek ozdobného mramorového portálu vsazený do kvádrového zdiva na mě působí dost necitelně. Jirka zase obdivuje elektrické osvětlení ala kde jsou normy E.
Z pevnosti jdeme zase kolem restaurací a grilbarů. Tentokrát se už necháme nalákat a v taverně Holand si dáváme za 2,5 E tu nejlepší Pitugiros na celém Kosu, jak po 10 dnech zjišťujeme. Procházka kolem dalších ruin Agory směřuje k autu.
Ještě zaskočíme do Románské vily. Vždy jsem si říkala, proč ty památky, zbytky nezrekonstruují tak, aby bylo vidět, jak to kdysi vypadalo. A tady to tak konečně je. Na max. metr vysokých kamenných základech zdiva je další, nové, omítnuté, natřené zářivě bílou barvou, místnosti jsou zastřešené a jsou vidět i zbytky mozaiky, dobová výzdoba. Ale tak nějak tona nás působí divně. Možné ty bílá křiklavá barva je dosti anti. K dobrému dojmu nepomůže ani betonová podlaha, která je oddělená od zdiva, prochází se i po palubkách. V zahradě jsou roztroušeny další zbytky sloupů, zdiva, hlavice atd. Naproti v obchůdku můžeme pod skleněnou podlahou vidět další zbytky základů historie.

Po 15 hod. opouštíme rozpálené město a před vnitrozemí a po úpatí pohoří Dikeos jedeme přes Ag. Dimitros a Lagoudi směr Pili. Ještě předtím nám do cesty vstoupí směrovka na PALEO PILI. I to je náš cíl. Cesta nás dovede k malebnému kostelíčku se zvonem. Samozřejmě si neodpustíme a zazvoníme, jen lehce, ať nebudíme pohoršení. Kamenná pěšinka nás vede ke zřícenině. Jirka je ale už nějak nervózní, už má zase těch šutrů dost. Je vedro. Okolo kopce je dost stromů, příjemný stín. Je zde opět kostelík a malé opuštěné, ale uzamčené domky, vpravo je možné vyjít k restauraci, odkud se line příjemná hudba. Zvažujeme, jestli se vyšplháme nahoru. Byl by tam určitě super výhled. Nahoře několik postaviček vidíme a slyšíme. Nemusíme zase být všude a v tom horku bychom se už rádi vykoupali. Dole vidíme druhou cestu, asfaltku s parkovištěm, kterou bychom přijeli od Pili. Myslím, že ta naše byla zajímavější.
Z nedlouho už sjíždíme z kopců ke Kardameně. Po levici vidíme pás pláží Norida, Atlantis, KARDAMENA a samotné město. Vybrali jsme západní okraj Kardameny, ale válet se na městské pláži se nám nelíbí. Moc ruchu a lidiček. Ráda bych se dostala na Magic Beach. V mapě ale nejsou pobřežní cesty propojené, vypadá to na nějakou krátkou šotolinku, ale nechceme se vracet, takže kolem letiště, které vždy ráda vidím a vyhlížím letadla.
Na MAGIC BEACH je krásně, široká, jemný písek, ne moc slunečnéků, opravdu je magická. Přijeli jsme v 17:30, lidé už odchází, slunce stále hřeje. Moře je sice o něco chladnější, ale nevadí. Po dni poznání je to báječná tečka. Jirka samoskou bere šnorchl a na hodinu ho nevidím.
Do Tigiaki se vracíme po 19 hod. Už se těším na druhý den, kdy se podíváme na západní část ostrova.

Západní zajímavosti

V 8 ráno už přijíždíme do MARMARI. Je to malé letovisko s náměstím a spoustou hotelů. Pláž je užší, také dostatečně dlouhá lehátky a slunečníky a najdu tu i místa pod ve stínu větví, na rozdíl od Tigiaki. Klasika. Městečko zatím probouzí. Je tu jen pár místních, turisté ještě spí.
V MASTICHARI je to podobné, ovšem pobřeží dominuje dlouhé molo s vlnolamem a malý přístav. Jirkovým přáním je, koupit si zde čerstvou rybu a sami si ji připravit. Zatím vidíme jen jedno prázdné auto s obrázky ryb, žádný obchod jsme ještě na našich cestách nepotkali, žádný trh, dokonce delegát o ničem nevěděl, za což má ode mě zase mínus. Říkám si, že tady v přístavu přeci musí prodávat rybáři své úlovky, ale v 8 ráno, nic. Sondujeme časy odjezdů lodí na Kalymnos. Zrovna jedna odjíždí.
My ale míříme do ANTIMACHIE omrknout zdejší pevnost. Projíždíme okolo vojenského prostoru. Na stráži je vojačka a kolem pobíhá grupa vojáků. V tom ranním vedru, no…. nezávidím. Co asi dělají před polednem. Vidíme jejich cvičiště, dokonce tu mají i maketu helikoptéry. Jirka si už dávno všiml zvláštní žluté kulaté značky a autem a tankem a čísly. Že by povolená rychlost tanku, nebo počet . že by tak běžně po cestách jezdily ???

V PEVNOSTI jsme jen my. Je tu zase nádherný klid, slyšíme jen cvrkot, klasické horko, ve stínu super a můžeme se rozhlédnout na kteroukoliv stranu ostrova. Vše jako na dlani. Zdejší zajímavostí jsou určitě ještěrky. Jsou jich tu hejna. Vyhřívají se na sluníčku. Některé se nechají i okukovat z blízka. Jedna nemá ocas, vedle jsou zase malinké, jinde velká. Jsou hbité a mrštné. Pro mě je to atrakce. Havěť nemusím, ale pokud mám jistotu, že na mě neskočí, nemám problém se přiblížit.
V areálu je klasicky kostelík se zbytky maleb svatých, nějaký kamenný domek, který snad někdy byl občerstvením a lány bodláků, tymiánu a jiných vonných rostlinek. Sedím na okraji ochozu, pozoruji okolí a čerpám energii. Balada, tady bych vydržela i hodinu sedět a koukat. Jirka si ale na díře vyvrtnul nohu a už je zase protivný. Není to nic vážného, zase se mu vrátil kloub zpět. Naštěstí vidí pod stromem želvu, tak má z toho vánoce. Kde se vzal, tu se vzal, nějaký místní a že nás vyfotí a já nevím co všechno. Přijel na motorce, ale my nic neslyšeli.
Nasedáme a po hodince hezké procházky se vydáváme se hledat „nejfotografovanější mlýn na Kosu“. Podle obrázku má mít bílé plátěné lopatky, tak to bude snadné, bude vidět už z dálky. Omyl. Projíždíme Antimachií na sever, pak otáčíme na jih a nic nevidíme. Ptáme se, posílají nás tam, pak tam. Vidíme, že nejsme sami, kdo hledá, kolem nás se otáčejí další 2 auta z půjčovny. Poslední, koho se zeptám a pak to kašleme. No, ruka ukazuje nahoru. Co ? Divím se. Je to trapné, ale kamenný mlýn byl tak 20 m od nás. Ale bílé lopatky ? Nikde. Jen trčí konstrukce kola. Hnědé zdivo splývá s okolím, navíc, stojí na asi metrovém soklu. Tak jestli je toto nejfotografovanější mlýn, …. Potěš. Co je na něm zajímavého ? Nic. Vidím, že ostatní turisti mají stejný dojem, jako my.
Vedle je ještě ke shlédnutí klasický Řecký dům, vstup 1,5 E. Skanzen vidět nemusím, hledáčkem fotoaparátu zaostřuju dovnitř. Postel, stůl, obrázky. Je čas dát sbohem šutrům a památkám, hurá k pláži.

Ještě odbočujeme k parku PLAKA, okoknout z blízka Pávy. Je jich tu hejno. Jsou všude. Jeden je takový manekýn, že se otáčí, natřásá, předvádí svá péra, zbarvení. Jsou na lidi zvyklí, ale dotknout se jich, není možné. To utečou. Je tu příjemný chládek. Dá se tu posedět, posvačit, udělat i piknik. Za kostelíkem odbočujeme vpravo. Zajíždíme k pláži Lagada. Tady si ovšem nezaplaveme. Staví se tu hotel a dole je plot, závora a ostnatý drát; vládne tu čilý stavební ruch.
Zkoušíme CAMEL Beach a kantýnou na čtyřech kolech, černým pískem a skalami po okrajích. Jirka nechce, tak jedeme dále. Vždy pláž omrkneme, a kde se nám líbí, zastavíme.
Následuje odbočka na AGIOS STEFANOS s pohledem na ostrůvek Kastri a tavernou Katarina. Je krátce před polednem a my zůstáváme. Už proto, že je to asi jediná pláž na Kosu, kde se dá schovat do stínu stromů a zároveň ležet na písku, navíc, stromy jsou tu hned 3. Postavíme náš plážový stan a Jirka se hned ztrácí se šnorchlem. Jelikož tady je co vidět, hádám, že ho tak 2 hoďky neuvidím. Já také padám do průzračné mořské čisté a příjemně svěží vodičky. Paráda. Jirka se vrátil s docela hezkým úlovkem, 2 škebličky na nožičkách, jedna krásná dlouhá a úzká. Oběma nám vyhládlo. V taverně si dáváme Mousaku a Jirka Souvlaki, samoskou 2x Mythos. Musím říct, že tato Mousaka byla ta nejlepší, kterou jsem na našich cestách řeckými ostrovy jedla. Byla výtečná. U vedlejšího stolu mladý pár válčil s „fish plate pro 2 osoby za 35 E“. Dost nás tato nabídka lákala, ale pozdě. Nechali na talíři spoustu zbytků, nechápu. Jirka o tom ještě neví, ale já jsem odhodlaná si toto zítra dát také. Překvapím ho.
Pláž Ag. STEFANOS sousedí s Kefalos Beach. Odděleny jsou od sebe skalnatým útesem (okolo se super šnorchluje) na kterém jsou zbytky chrámu. Všude se tu válejí zbytky sloupů, hlavic a portálů, k vidění je i mozaika na podlaze. Dominantou se jeden jediný sloup. Opodál je na Kefalos beach vodní centrum, kde si můžeme vypůjčit vodní skútr, šlapací kolo, dokonce i nafukovací gauč, na kterém se zrovna sluní slečna-obsluha půjčovny. Mám v plánu přeplavat i na ostrůvek Kastri, ale dnes už ne, necháme to na zítra.

Přes Kampos, jehož tepnu lemují restaurace, taverny, kluby a markety vyjíždíme nahoru do KEFALOSU. Zastavujeme u zříceniny, kde opět zvěčníme kromě sebe ty nádherné výhledy, Kastri, zbytky mlýnů a nejjižnější vrchol Kosu - Latra s výškou 427 mnm. Okukujeme pláž LIMNIONAS. Tady by se mi také líbilo. Jsou zde menší 2 pláže. Jedna vpravo, vedle malého přístavu s molem a druhá, takové pěkná zátoka se skalisky. Nad zátokou je taverna, ve které si můžeme dát čerstvé ryby. Je tu plno. Opravdu plno, žádný stůl volný, a to je teprve 16:30.
Ještě máme spoustu času, takže navrhuju podívat se k jeskyni ASPRI PETRA. Jsou sice podle mapy někde dole, po nezpevněné cestě, ale Jirka už zase potřebuje nějaké vzrůšo.

Mimochodem, v mapě mám značeno dost kostelů a kostelíčků, případně kapliček. Musím říct, že na Kosu není jediný klášter, takový typický pro Řecké ostrovy. Taky kostely a kostelíčky se těžko hledají, nejsou na ně moc značky a šipky. Navíc je Kos takový malý , za 3 dny už není kam jet, co zajímavého poznávat.
Naopak výhodou ostrova je přítomnost sprch se sladkou vodou na plážích. Opravdu, na každé pláži, kterou jsme navštívili, se dalo osprchovat. Toto jsme zase na jiných ostrovech neviděli.
Ale zpátky k jeskyni. Na odbočku jsme natrefili, po chvíli se už za námi práší a poskakujeme přes šutry. Mě už „berou mory“, po našemu. Jirka se probral z klimbání. Výhled je tu úžasný, ale cesta má vyjeté koleje nebo spíše žlábek vymletý vodou. No jestli mi to stojí za to, ty nervy. Jirka se vyhýbá žlabu, spíše na pravou stranu, ke mně, a já marně mačkám pravou nohu do podlahy auta a snažím se zabrzdit. Při pohledu z okna vidím jen hlubokou propast a vzpomínám na vrak auta nad Thermes. Prosím Jirku, že už ty jeskyně ani vidět nemusím, ale on i s bolavým kotníkem ZASE musí dojet k cíli.

Před námi se hrdě objeví cedule Aspri Petra. Já vystupuju a jdu pěšky dolů, zda se dá někam dojet. Ujdu tak 100m a vracím se. Jirkovi se nikam z auta nechtělo, ale najednou nikde. Dokonce vzal i můj batoh. Volám, pískám a nic. Tak se stáčím nahoru k jeskyni. Funím, a najednou ho vidím. I s bolavou nožkou šlape jako kamzík po skalách. „Je tam co k vidění ?, stojí za to tam jít?“ ptám se. „Pár kozích bobku, smrad, asi to má někdo jako brloch k přespání, takovým Hipisákům by se tam líbilo “. Tak nic. Zklamaně se vracíme k autu.
Při pohledu na protější kopce a záblesky aut na protější cestě si říkám, že jestli nás tu někdo sleduje, tak si musí buď ťukat na čelo nebo nechápat, jak se tady můžeme osobákem dostat. Jirka našeho Punťu otáčí na šíři polňačky a jen se modlí, aby si vybral tu správnou trasu, kterou jsme přijeli. Aby najel do toho správného hrbolku a mezi ty dva správné šutry a ne jinak.
Pak ještě směřujeme k Ag. Ioannis. Že by už konečně nějaký pořádný klášter? Opět potkáváme anglány, kteří Ioannis také hledají. Stavba je dobře schovaná na konci asfaltky, pod cestou, ve svahu a ještě navíc je oplocená a zamčeno. No tak zase nic. O další dobrodružství po kamenitých cestách nemám zájem, takže Chilandriou beach vypouštím z programu a zařazuji AG. THEOLOGOS BEACH.
Tato pláž a místo nezklamalo. Dojezd po asfaltce, nádherně bude možné pozorovat západ slunce. Po dnešní dni, který měl být trošku volnější, jsem tak unavená a je mi vedro, že se vrhám do vody. Jirkovi se nechce. Když vidí sprchu, jde také a dokonce si prošnorchluje okolí skalisek. Moře je tady o poznání temnější, profukuje a vlnky šplouchají do očí. Pláž je kamenitá a voda je tak báječná, že mohu říct teplá. Jsem odhodlaná tady zůstat, dát si něco na zub v taverně Theologos a počkat na západ slunce, i když vím, že zapadne zase za nějaký kopeček.
Jirka je na prášky, když zjistí, že sprcha neteče. Jsme tak vyprahlí a žízniví, že vytvoříme rekord v pití. 1,5l vychlazené vody a 2 plechovky přechlazeného Spraitu napůl, vypito za 2 min. Dáváme si osvěžující Tsatsiki. Všude kolem to voní báječným jídlem, ale my hlad nemáme, tak tady nějak zabijeme čas u Frapé.
Kolem 20 hod. se dočkáme. Slunce jde níž čím dál rychleji a pobřeží začíná hrát různými barvami. Tady se mi podaří nejlepší foto. Vypadá to jako malovaná pohlednice, ale je to realita. Taky do skel taverny slunce naráží tak, jako by se uvnitř rozsvítilo mnoho světel najednou. Paráda. 20:33 je po všem a my se vydáváme na noční Kamari. Procházíme se přístavní promenádou a Jirka zkouší různé možnosti nočního focení. Do studií se vracíme až kolem 22 hod. Byl to báječný den.

Jižní pláže, zábava a napětí

V pondělí se vracíme na západ ostrova. Opět projedeme parkem Plaka, kde potkáváme Čechy. Konečně si, alespoň krátce, pokecáme.
Musím říct, že máme nějak smůlu, ve studiích jsou min. další 4 páry, ale na pokec a společné akce nikdo. Jediní, kde s námi komunikují, je mladý pár se 3 holčičkami - dvojčátky 1,5 let a sestřičkou 2,5. Holčičky jako by si z oka vypadly, blondýnky, stejné župánky, hodné, taťka o ně pečuje, vždy slušně a jako první pozdraví, usmějí se, prohodí pár anglických slovíček.
Za Plakou je odbočka doprava. V mapě ji mám také, a několik dalších cest a cestiček, bohužel nezpevněnou a na jejím konci by měla být pláž LAKES BEACH. Bude to dobrodružství, ale za pokus to stojí. Je to lokality zemědělství. Jedna kráva a koza za druhou, jako kolem JZD. Pasáček krav, tak 150 let kouká, kdo mu ruší dopolední idylku. Vypadá to bledě. Šipky žádné, i když jsem se snažila počítat pomyslné odbočky a sledovat vrásnění i vrstevnice, bloudíme, tedy jezdíme a ne a ne sjet dolů. Tam, kde je sjezd, to je tankodrom a spousta proláklin. Jirka už si brousí nohy na pedálech k adrenalinu, ale tady neprojede, leda by se vznášel. Je protivný, že mu do toho kecám, ale sám vidí, že to fakt nikam nevede. Nechce se nám ztrácet čas, tak to otáčíme a raději jedeme na naši zamilovanou pláž Ag. Stefanos. Cestou zpět počítám odbočky. Asi jsme se o dost dříve tlačili doleva. Nevadí.

Dále zajíždíme k pláži CHOCHILARIOU. Fouká tady, dost fouká, vpravo je docela zajímavá písčitá pláž, prázdná, velké vlny, 3 slunečníky, vlevo je pláž také, no, spíše smetiště. Na břehu je kromě naplavené trávy hromady odpadků: pneu, plechovky, igelity. Hnus. Nechápu lidi, jak to mohou dopustit. Řekové asi fakt neví, co mají za bohatství a nebo ho nedokážou nebo spíše nechtějí využít. Co já bych za to dala, mít malý domeček u moře.
V 10 hod. už bivakujeme na Ag. STEFANOS. I tady ale dneska fouká a je docela chladno i když ležím. Jirka mizí se šnorchlem a já se jdu koupat. Zajímavé, jak se dokáže teplota vody změnit. Je chladivá, až nepříjemně chladivá. Na pláži jsme téměř sami, občas někdo projde okolo. Dnešní úlovky má Jirka opět zajímavé, opět škebličky s potvůrkami, které docela rády utíkají ze stanu. Pozorovat malé hbité písečné krabíky už mě také nudí, takže schováváme vše co můžeme, hlavně klíče od auta a se šnorchly se vydáváme na vedlejší pláž. Ještě okukuju ceny vodních skútru. 1os/15 min. 35E. Půjčit si skútr je náš sen, ale zatím jsme neměli odvahu. Ale na to jednou dojde.

Přeplavat na KASTRI není náročné. Tam to jde super, uvidíme zpět, protože vítr vane od pláže k ostrůvku. Jirka plave se dvěma šnorchly i brýlemi, protože JÁ se rozhodla, že si zašnorchluju konečně také. Po „vylodění“ je třeba se vyšplhat po nevysoké hladké skále. Boty do vody jsou k nezaplacení, protože je tu kamenná pláž. Jako všichni zacinkáme na zvon kapličky. Jirkovi se líbí vpravo, tak zase scházíme po balvanech dolů.
Jirka mizí za útesy a já si jen tak plavu po hladině a koukám na podvodní svět. Vidím asi 6-8 druhů rybek, nějaké ježky, mušle jsou už vysbírané. Mám ráda pevnou půdu pod nohama a mám problém s umělou hmotou v puse, je mi z toho špatně, což mě mrzí. Jirka se za nedlouho vrací a říká, že tam leží bílý sloup. Ptám se: „Jak velký, stojí za to ? je aspoň 2m? jak je daleko“ Prý že ano, velký, tak 20m. Šnorchluju za ním. Ale 20m po suchu je asi 60 ve vodě. Tam to jde. Jak to vidím, tak mě „berou mory“. Za to mi to párátko tedy nestálo. Určitě to tady hodil někdo, aby tu byla nějaká atrakce. Má tak půl metru a je čistě bílý, klasický suvenýr z obchodu. Tak mi to připadá. Tak nic, jdeme zpět.
Ovšem proti větru, proti proudu, … za chvíli mám vodu pod brýlemi. To je pro mě trauma. Kromě plastu v puse ještě sůl v očích. Jirka je asi 8m přede mnou. Říkám si, jaké to je, když se člověk topí. Už se blížím tomu pocitu. Plavu poslepu, čekám, kdy narazím na skálu, a hlavně, nevím, kolik mi chybí do pevného šutru na postavení . Říkám si: „Renčo, klídek, nejsi žádná bábovka, přeci musíš vydržet, hlavně klidně dýchat, ono to půjde.“ No, těžce, ale jde.
Jirka už je na pevné skále a otáčí se mnou. Asi to nebyl nejlepší pohled, protože žvatlá šnorchl a plave ke mně, co to jde. Zmůžu se na povel: „Ukaž mi, kde je pevný šutr !!!“ když už vidím, že je to asi 15m, tak si říkám, že to dám. Konečně. Pevná země pod nohama, byť jen na špičku nohy. Konečně si mohu vylít brýle a nadechnout se čerstvého vzduchu.
Jurajs mě nejdřív seřve, proč neřeknu, že nemůžu (nedovedu si stejně představit, co by dělal, kdybych fakt nemohla, nebo se fakt topila), pak má z toho srandu. Aspoň bude o čem vykládat doma. Plavání zpět už bude brnkačka. Pokud to bylo na Kastli cca 150 temp, tak proti proudu a větru to bylo asi 20 nebo 250. Jelikož jsem opravdu citlivka na oči, plavala jsem zpět na zádech. Ovšem proud byl dost silný a nesl mě k bójkám, které tvořily cestu k vodnímu světu. Podél nich už se nazad plavalo fajn. HURÁ, jsem na pevné zemi. Bylo to fajn, stálo mi to za to.

Jelikož ležení na písku v tom větru není to pravé ořechové, a je o poznání chladněji, lákám Jirku na rybí talíř. Je mi jasné, že bránit s nebude. V 16 hod. je před námi. Opět pozdní oběd, či brzká večeře. Koukám na to, jak z jara, a snažím se vzpomenout jak se loupou krevetky. Je to opravdu nešizená porce, bohatě pro 2 lidi. 8 krevet, 4 pořádné chapadla chobotnice s pěkně do křupavá opečenými přísavkami, asi 6 nebo 8 kroužků silných asi 2 cm kalamárů osmažených v těstíčku, dále na spod 2 parádní rybičky dobře ochucené, závdavkem pokrývka zeleninou a citrón na ryby. Fakt jsme se najedli. Já 1/3, Jirka zbývající 2/3. jen nechápu, proč ti mladí včera měli tolik odpadu. Nám na tom talíři krom kostí, krunýře z krevet a přísavek z chobotnice nezbylo nic.
Fakt bašta – doporučuji všem, kdo na Kos zavítáte tavernu KATARINA na pláži Ag. Stefanos. Výtečný dezert po jídle v ceně.

Máme ještě čas, než vrátíme našeho dobře sloužícího Punťu, tak jedeme do Zii na nákupy. Ve stáncích je stále dokola to samé, olivová mýdla všech příchutí, skořicový sirup – mimochodem velmi výtečný, kupuji nějaké drobnosti Made in Kos. V jednom obchůdků nás oslovuje čeština. Sympatická Nikol, které se do Řecka provdala. Nadšení zase tak moc nesdílí, v zimě je na ostrově nuda, v létě moc práce. Údajně dělala úřednici, ale jelikož jim snížili platy, už se jí to nevyplatí. Zvláštní. V taverně si dáváme frapé. Zjišťuji, že mě lákají taverničky v modro-bílých barvách. Nevím čím to je, ale na Kosu už je to 4. Ještě nákup v Konstantinosu (na Kosu před hl. městem je i Lidl a Carfour), a vracíme našeho Punťu zpět p. Alfa. Najeli jsme celkem 346 km, auto nás stálo 75 E, 33E nás stal benzín, 1 litr Unleaded za 1,5 E, nejlevnější je u modro-bílé ELIN, pokud dobře překládám. Ale rozdíl je jen +-0,2 E.

A zase Tigiaki

Další den trávíme odpočinkem u bazénu, pojídáním Pitygiros nebo prvého řeckého salátu, popíjením točeného Mythosu půl litr za 1,6 E. další dny sluněním na pláži, plaváním, sběrem mušliček, okukování obchodů, potkáváme i Báru Basikovou s rodinkou, za samozřejmě zabíjením všudypřítomných komárů. Kupodivu letos otravují Jirku, ne mě, což není normální. Já zkrátka s nimi žiji v simbioze, jako Tielk s Goauldem. Navíc, asi si někdo musel stěžovat, během dne vysmejčili všechny komáry v pavučinách,m zametli ty zašlapané ze země. To ale neměli dělat, protože v tu ránu přiletěli noví, čerství, živí a 3x tolik. Do pokoje se tedy musíme probíjet pomocí tisku, plácáním po dveřích, zlikvidování co možná největšího počtu komárů a rychle vběhnout a rychle za sebou zavřít dveře. Taky nám přibyli v pokoji mravenci. Asi šli po čuchu – vyschlých Taky nám přibyli v pokoji mravenci. Asi šli po čuchu – vyschlých škeblí a zabloudili až do lednice !!
Taky absolvujeme výlet na Nissiros s místní cestovou 28 E a Kalymnos sami bez nikoho.

Zkrátka jsme si tuto dovolenou fakt užili. Je teplo, voda jako kafe, pěkné ubytování
(až na celonoční světlo na chodbě a ranní budíček startujícími BUSy), ceny slušné, bazén, válení se na pláži, pěkné ulovené mušličky, super dobré řecké jídlo, co víc si našinec může přát. Dokonce se poprvé těšíme i domů.
Dovolená utekla jako voda. Večer před odjezdem si ještě dáváme cocteily v Meni Baru, kde je barman Polák. Dovídáme se, že studuje a tady si přes léto vydělává a užívá. Tak už jen zabalit kufry, poslední noc, poslední pohled na Tigiaki a směrem k pláži. Na letišti jsme mezi prvními. Dokonce vstupujeme do haly mezi prvními a nakonec jdeme i první k odbavení.
Let je hladký, po vzletu pozoruji ostrovy po d námi: Pserimos, Kalymnos, zanedlouho dokonce i Kos, kde jsme byli nedávno. Poznávám Votsalakii i Karlovaci. Krásné vzpomínky. Let probíhá hladce, zanedlouho už jsme nad Chalkidiki, po chvíli se pod námi objevují mráčky, pak mraky, pak bílá deka, šedá deka a jdeme na přistání. Jsme doma. Opět prolétáme tak 15 min vrstvou mraků a smogu. Až těsně nad zemí můžeme vidět shora naši krásnou svěží a mokrou zeleň luk a lesů. Dosedáme a na okna Airbusu, kterému pracovně říkám UFO, dopadají kapky deště. Klasika, jsme doma.
A proč UFO ? Červenobílé letadlo, bez nápisu, bez čísla. Že je to náš Airbus jsem na letišti poznala podle nešťastné trubice na boku, která měří rychlost letu.

Tak zase někdy příště na jiném ostrově.
TOPlist