Egypt-kurz potápění

 

Egypt – kurz potápění a Silvestr „pa ruski“ aneb dovolená mnoha nej…

Tato dovolená byla fakt neplánovaná.  Původně jsme měli rezervovaný výlet s CK BUSem do Jirkových vysněných Alp, ovšem, nebyl zájem, takže to zrušili. Říkala jsem si, co s Jirkovou dovolenou, jak ji účelně využít. Už dávněji, asi před rokem jsme uvažovali o kurzu potápění, protože Jirka miluje šnorchlování, ale oba jsme onemocněli, takže jsme tu bazénovou výuku u nás v Ostravě zrušili a pak už se nestarali.  No a pak mi byla na jednom předvánočním mejdanu položena otázka, kam máme zase namířeno a hovor přešel na šnorchlování a podmořskou krásu. A bylo rozhodnuto.

Začala jsem hledat lety do Egypta, nejlépe do Sharmu, kde je česká potápěčská základna.


Stránky http://www.dahabdive.com jsem už měla nastudované z dřívějška, ale neměli nikoho v Sharmu, nyní ano, jak jsem zjistila. Jediný let, který nám vyhovoval a vlastně i byl – s Eximtours. Váhala jsem jen zda hotel v Dahabu nebo Sharmu. Nakonec vyhrál Sharm a hotel El Farana, kde byly delší hodiny All Inc. Chytla jsem opět poslední 2 letenky do rezervace a zbývalo jen vymailovat, zda je možné od 27. do 30.12. absolvovat kurz potápění.  Vše klaplo, kluci byli rychlí a vstřícní, takže 20. jsme vše zaplatili a pak už jsme se mohli jen těšit, co nás čeká.

V posledním roce jsem přechválila Česká dráhy, jak pro nás Moraváky je super kombinace vlak + BUS airportexpres za dobrou cenu. Když jsem stála u přepážky a ona pokladní po mě chtěla skoro 1600,-Kč, tak se mi přetočily panenky. Skoro 100% zdražení mě tak naštvalo, že jsem si raději o něco dráž koupila dopravu na letiště od CK. Taky proto, že jsme odlétali 26.12. a jediný vlak jel až ze Slovenska a kdo ví, s jakým zpožděním. Rezerva noc moc. Doprava MHD  z Vratimova v tu dobu taky nic, tak jsme museli využít taxi.

26.12.

Na místě srazu jsme zjistili, že jedeme jen 4, takže mikrobusem a ještě přes Zlín. Seznámili jsme se s ostatními našim  letošním kalvádosem a tak cesta na Ruzyň ubíhala docela rychle.  Letadlo společnosti Travelservis odlétalo téměř na čas. Let byl OK, jen nás opět překvapilo, že chtějí něco prodávat a přitom nemají zásoby. Cigarety LM light už v naší 11 řadě nebyly.  V Šarmu jsme přistáli už před západem slunce. Teplo, které nás praštilo do tváře kdysi v březnu se nekonalo. Rozdělení do BUSů a už jsme vyrazili na jih. Mě opět bavilo sledovat jejich dopravu. Hned před letištěm náš BUS brzdilo auto, řidič blikat, tlačil se na něj no a když mu konečně auto uhnulo, tak najel před něj a brzdil.  No, jako doma.

   

Do El Farana jsme dojeli už za tmy, ubytování šlo rychle, náš domeček byl na strategické křižovatce a pokojík směrem k moři. Co víc si přát. Šli jsme se hned kouknout k moři, ale moc toho vidět nebylo a taky jsme se konečně ohlásili Henrichovi (Heňo) a dohodli si sraz na zítra na 9 hod.

Po večeři  je schůzka s delegátkou  Beátou. Je sice šikovná, moc šikovná. Ještě než jsem se stačila zeptat na všechny mé otázky, stačila je sama zodpovědět. To se ještě žídné delegátce nestalo. Pak jsme šli sondovat do okolí, od hotelu doleva k čerpačce, kde byly obchody. Koupili jsme vodu a jen tak nakoukli do některých krámků. Spát jsme šli okolo 21.

27.12.

Heňo byl přesný, naložil nás to taxíku, který je zde nejlevnější způsob dopravy. Základna je na okraji Naama bay, jak jsem později zjistila. Musím říct, že jsem byla z jejich  dopravy trochu zamotaná a taky jsem neměla mapu. Ty jejich ostrůvky uprostřed, neustálé obraty, rondly, to mi na orientaci nepřidalo.

Kurz měl trvat 4 dny, skládat se z teorie, cvičení v bazénu a pak závěrečnou zkouškou a 4 ponory v moři

Nejprve jsme dostali knihu s CD a Heňo do nás začal hustit teorii. Už je to nějaký pátek, co jsem ze školy venku, takže něco z fyziky – tlak, hustota, archimédův zákon, zákon optiky – úhly dopadu a lomy světla (to když vidíme táááákovouhle rybu a ona je ve skutečnosti o 25%menší)  a matiky mě překvapilo, taky jsme si zavzpomínali na doby pionýra, když nás náš instruktor strašil orientací pod vodou, kompasem  a sčítáním úhlů. Konečně jsem si udělala pořádek co je hypertermie a hypotermie, kolik je tlak vzduchu na povrchu a jak přibývá pod vodou, jak je to s láhvemi se vzduchem (pro mě to byly bomby s kyslíkem – což pana instruktora dohánělo k šílenství). Učili jsme se spotřebu vzduchu a jak je to s pravidlem vynořování, co dokáže hromadící se dusík v našem těle, jak je to s bezpečnostními přestávkami mezi ponory a samozřejmě zacházet s výstrojí. Ta se skládá z:
- potápěčský obleku, my měli jen krátké kalhoty, co bohatě stačilo
- potápěčské boty  a  ploutve
- maska = brýle
- zátěžový opasek, cca 10kg (a já si pořád říkala, jak to ti potápěči dělají, že jdou ke dnu)
- láhve se vzduchem
- dýchací automatika se záložním octopusem a manometr
- vesta (žaket) s inflátorem (jsem si říkala, jak to ti potápěči dělají, že tak pěkně stoupají na hladinu) 

Musím říct, že všechno to poskládat a nasoukat se do toho bylo zpočátku děsivé. Kdyby člověk na něco zapomněl, šlo by asi o život. Heňo nás ale kontrolovat a vše šlo hladce.

Když jsme došli k zdravovědě, tak jsem si začala říkat, holka, do čeho jsi to duši dala. Strašení s barotrauma plic a dutin mě kapku vyděsilo a když nám Heňo říkal, že tlakem mohou vyskočit i plomby ze zubů, tak naše paní zubařka musela začít doma v Česku škytat, jak jsem myslela na kvalitu její práce.  

O dekompresi jsme už slyšeli mnoho, ale když nám Heňo vyprávěl příběh jedné Češky, která se připila, pak šla potápět a neplánovaně strávila v Egyptě další dny, tak jsem si říkala, k čemu tady máme All Incl. a kdy tedy řádně desinfikovat naše těla, když ne ráno na hladno. Nejzábavnější  a nejjednodušší bylo učit se znaky, kterými se potápěči domlouvají pod vodou. To šlo rychle. Mě bavil i výpočet zbytkového dusíku v těle a bezpečnostní přestávky. Jirka je spíše praktik, já teoretik.

A aby to nebyla jen teorie, tak hned první den jsme šli i do bazénu. Moje původní představa byla malý zastrčený bazén někde za učebnou, kde naše začátky nikdo neuvití. Ale nejsme v Ostravě, že ano, takže nás Heňo vedl do pěkného hotelového bazénu s patřičnou hloubkou cca 2m, okolo kterého se slunili nudící se turisté. Jejich pohledy na nás mluvili za vše. Konečně se nudit nebudou a budou se bavit na nás účet. To by mě taky bavilo. Všechnu výstroj jsme na sebe zdárně nahastrošili a mohli jít strašit baktérie do bazénu.

Musím ještě uvést, že jsem měla jednu velkou výhodu a jednu nevýhodu. Nevýhodu v tom, že jsem zvyklá dýchat nosem. Pusou dýchám jen když jsem nachlazená a nosem to nejde.

A ta výhoda? Odmalička dokážu jen tak „cvakat v uších“. Už jsem si myslela, že tam mám něco špatně. Omyl. Zkrátka umím sama od sebe Frenzelův manévr – což je důležité při vyrovnávání tlaku ve středním uchu. Heňo říkal, že nás to učit nebude, že je to komplikované se naučit.  V příručce se píše o opření špičky jazyka na patro. Já nemusím udělat ani to. Umím to jen tak. Tou druhou metodou je Valsalůvův manévr – což je stisknuté nosu a vyfouknutí. Jo a je tu ještě jedno mínus pro mě. Nikdy jsem neměla ve vodě otevřené oči, ani ve vaně. Když se mi dostane voda do očí, musím si je mnout. O slané vodě nemluvě.

Udělat první krok do bazénu bylo pro mě nejhorší. Jirka s Heňem  už se čvachtali jako lachtani  a já pořád na břehu. Hlavou se mi honil náš nedávná skok z mostu nad Zambezí. Honilo se mi, co je horší. Ale ono to nebylo ani o tom, že bych se bála, to ne, ale byl to takový zvláštní pocit – udělat jen krok do neznáma, jen první krok k dalšímu dobrodružství. Udělala jsem ho. Pak už jen žbluňk, hlavně dýchat pusou a hned vyplavat. Taky musela natéct voda pod oblek a do obleku. 

Jen co jsem se trošku uklidnila, tak jsme šli snad na celou věčnost pod vodu. Hlavně jsem se soustřeďovala na rovnoměrné dýchání – A PUSOU.  Pak nás Heňo učil vyrovnávání tlaku, pokyny – komunikaci pod vodou, manipulaci s maskou, sundávat, nandávat, vyfukovat vodu. To byl  pro mě velký  problém. Ale zase, já se tak soustřeďovala na to správné dýchání, že když Heňo něco ukazoval na povrchu, bylo to samozřejmé, ale když to ukázal pod vodou a chtěl to po mě, měla jsem takovém okno, že jsem to nebyla schopna správně udělat. Přitom jsem se vždy modlila, aby to chtěl nejdřív po Jirkovi. Občas jsem udělala prosím prosím  ukaž mi to ještě jednou, ale on ne. Byl zásadový. A to je správné. Jsem člověk ctižádostivý. Když mi něco nejde, dokážu to přiznat. Nakonec jsem vyfukování vody z masky zvládla a tomu se dnes směji. Velký převelký problém byl, když jsme si měli sundat a nasadit masku. Jen odsunout a nasadit mi jakžtakž šlo, ale celou ji sundat, to ne. Možná to bylo mými dlouhými vlasy, nevím. Byly to minuty hrůzy. Když už jsem masku nasadila a chtěla vyfouknout vodu, nějak jsem se zadusila a vždy se mi voda  dostala do nosu a pak už jsem se i napila. V životě jsem nikde v bazénech a mořích nevypila vodu, přísahám, jen tady to byly snad dvě deci. Hrůza.  Byla jsem zoufalá. Už jsem to vzdávala a říkala, že končím, ať se Heňo věnuje Jirkovi, že to nedám, vzdávám.  Heňo  to ale nevzdal a pokračovali jsme něčím jiným.  Závěrem jsme si měli ještě v bazénu sundat a nandat zátěžový opasek. 

Den uběhl jako voda. Jeli jsme bez přestávky.  V břichu nám kručelo hlady, mi navíc žbluňkala voda z bazénu. Když jsme přijeli do hotelu, naše první kroky vedly k baru. Jeden Gin, druhý Gin, třetí – bylo třeba snížit tlak a vydesinfikovat žaludek.  K duchu přišel i kousek Uheráku, protože do večeře daleko.Chodit k moři nemělo smysl, protože slunce bylo už nízko.  Vyvrátili jsme se, zmoženi, na postel a začali šprtat. Jak jsem tak tu knihu četla, tak jsem si začala říkat, že kdyby mi to dali přečíst už doma, asi bych se na kurz tak nehrnula. Moje první já bylo ale rádo, že to, zatím, zvládlo a moje druhé já – to odpovědnější, si zrovna říkalo, jestli mi to stojí za to. Následně jsem si při čtení říkala, že jít do 10 m pod hladinu je bezpečné.  Do té chvíle, než jsem se následně dočetla, že tomu tak není, protože je to vlastně největší změna na organismus.

Já knihu přelouskala rychleji než Jirka a brala mě únava, takže jsem spala coby dup jako kdyby mě  (zase) do vody hodili.

28.12.

Další den probíhal stejně. Snídaně, kotel teplého čaje a už v 8 sraz s Heňem a cesta na základnu. Cigárku, kávička, kopa teorie a zase bazén a zase ti nudící se slunící se turisté. Zdejší zaměstnanec po příchodu hned upozornil Heňa, že v bazénu leží jedna zátěž. Čípak to asi bude ? No Jiříčka. Skok do bazénu už byl rutina, vyfukování vody nosem z masky taky. 

Druhá katastrofa přišla, když nás učil dýchat z unikajících vzduchových bublin. Zase – ta představa, že tu bublinu musím chytnout, že je okolo voda, že je toto neproveditelné. Vždy jsem měla na všechno přípravu a soustředění, až to pěkné nebylo. Nakonec i toto jsem zvládla a pochopila, že vzduchovou bublinu je přeci jen možné ve vodě chytit a „polknout“.  Pak jsme se s Jirkou ještě navzájem „zachraňovali“, což spočívalo v tažení unaveného potápěče okolo ostrůvku v bazénu. Tak to mi šlo dobře.  Taky jsme si vyměňovali dýchací přístroj pod vodou – dýchaní z jedné láhve. To se taky dalo. A ještě jsme měli uplavat bez vzduchu  danou vzdálenost, na jeden nádech. No, na po páté se mi to jakž takž povedlo, Jirka byl o málo úspěšnější.

Heňo mě celý den strašil, jestli mě pustí na ponor. Představa, že budu muset sundávat brýle ve slané vodě byla depresivní. Vlastně ani ne tak zase sundat a nandat, ale jestli pak otevřu oči, pokud se mi to podaří.  Končili jsme o něco dříve. Dokonce jsme namísto 4 dnů uspíšili vše na 3, takže nás čekalo o den víc na pláži a užívání si. Byla jsem tak šťastná, že jsem to zvládla, že jsem chtěla ještě využít čas a jít si do moře zkusit  sundávat a nandávat brýle a otevřít po tomto úkonu oči. Hmmm, dělat to ale se šnorchlem a bez zátěže bylo pěkně úmorné. Nešlo se ponořit a zadek mi lezl nahoru. Slunce rychle klesalo, a tak jsme si soli moc neužili.

Zase jsme skončili u baru koštováním místního alkoholu – tentokrát rumu s kolou. Po večeři už jsme zase padli do postele.  Po tom rumu nám v noci pěkně sušilo a já se modlila, aby do rána ten alkohol vyprchal.

29.12. – den ponoru do hlubin moře

Balzámem na duši a tělo na této dovolené mi byl jejich čaj s citrónem. Pokračovala jsem v lámání rekordu a vypila 3 hrnky. Pak pro nás přijel Heňo, ještě jsme se stavili na základně pro všechny potřebné věci, já konečně pořídila nějaké první fotky. K bazénu jsme si foťák nebrali, škoda. Měla jsem strach, aby nám ho někdo neukradl.  A pak už jsme mířili na Shark´s bay, kde se ponory provádějí.

   

Bylo už tady rušno, potápěči z několika středisek. Ještě než jsme se stihli navléct do všeho, tak nás Heňo volá, ať si vezmu foťák a ukazuje k za molo na potápějící se loď. No, chudák majitel. Je jí škoda. Záchranná akce se už rozbíhala. Přídí byla loď u mělčiny, ale zadní část byla dost pod vodou.

Nejprve jsme si šli sednout do zdejší restaurace a napsat test. Z logických důvodů to zde do detailu nebudu popisovat. 50 otázek, možnosti a-d). naštěstí. Trefit se dá. Všudypřítomné a dost otravné mouchy nám komplikovaly soustředění. První půlka šla docela lehce, pak se  přitvrdilo. Musím se přiznat, že jsem si myslela, že výpočet plánu ponorů dle tabulek mi půjde. Opak byl pravdou. Dost jsem se na tom zasekla. Na Učňovi už byla vidět nervozita a naštvanost, ale nakonec jsme test zdárně dokončili.

Vše jsme měli připravené, nastal čas ponoru. V moři jsme si nasadili ploutve a hned se zanořili. Byla jsem na jedné straně vydivočená, co  bude s námi Heňo trénovat. Ale on kupodivu nic zásadního, nebo spíše pro mě nepříjemného, nechtěl. Jen jsme se pomalu podél lana vynořovali. Já se samozřejmě zase začala kolem lana omotávat nohama, takže namísto přidržování se jen dvěma prsty jsem se snažila od lana odtlačit dlaní. Zase špatně. Připadala jsem si jako debil. Nikdy jsem neudělala nic pořádně, co mi Heňo řekl. Ale i tak jsem vyhrávala sama nad sebou. Pěkně jsem dýchala, stoupala a klesala jen mírně.  Jo ještě nás učil instruktor v bazénu, jak jen nádechem a výdechem stoupáme  a klesáme. Tady mi to docela šlo, ale jednou jsem namísto vyfouknutí vzduchu a klesání mačkala ten špatný  čudlík, takže jsem se hrozila, když jsem se začala vynořovat a klukům vzdalovat. Jen co jsem si to uvědomila, hned jsem začal vzduch vyfukovat. Ono to má malé časové prodlení. Ale nebylo to tak hrozné. 

 

Pod hladinou jsme potkávali jiné potápěče, takže místy to bylo jako na podmořském Václaváku. Kolem spousta ryb a takových malých průhledných shluků, kterými se to tady jen hemžilo. Prý to jsou zárodky medúz, které se spojují, až se z toho vyvine jedna  velká medúza. Byl tady i malý rejnok, kterému se říká trnucha. Měli jsme s sebou podvodní foťák, takže jsme se vzájemně zvěčnili na důkaz, že jsme tady opravdu byli a Jirka fotil něco málo ryb. 

  

Když jsme směřovali od pobřeží, byla po chvíli vidět před námi  temná modř. Vybavila jsem si film Hlubina.  Tam už nic vidět nebylo. První ponor trval asi ¾ hod. a byli jsme v 10m pod hladinou.  Heňo nám cestou na základnu dával na výběr, zda chceme 2 ponory po hodině nebo 3 po půl hod. Chtěli jsme samo sebou delší.  Když jsme se vynořili a já si kráčela ještě napůl ve vodě na břeh, tak jsem měla pocit, že mám tak 300kg. Ach ta fyzika. Musím přiznat, že mi bylo po vynoření trošku špatně, tak nějak slabo.  Po odpočinku na pláži, trošku slunění se a pokuřováni jsme se zase navlekli do vlhkých a chladivých obleků a šli znovu do hlubin. Mi už bylo zase fajn a těšila jsem se znovu do hlubin.

   

Druhý ponor. Pořád jsem si říkala, že to tady pod hladinou není nic moc, takové jednotvárné, nebarevné, až mi to zase docvaklo. Voda samozřejmě pohlcuje světlo, takže ve větší hloubce už se ztrácí červená, oranžová, žluté  a ryby i koráli nejsou barevné, ale mají jen modrofialový nádech. Pořád se soustřeďuji na rovnoměrné dýchání a udržování hladiny a vzdálenosti. Jirku občas ztratím z dohledu  a ani pk něm nekoukám. Starám se jen o to, mít Heňa na dohled a na blízku. Jak si to tak plavu dost ode dna, koukám, zdola stoupají k mé hlavě bublinky, a po chvíli si to pode mnou předjíždí Jirka. Je to stejně legrace. Tolik prostoru, jiné možnosti, jiný svět. Jsem šťastná, že jsme do toho šli a jsem šťastná, že jsem se dostala až tady. Heňo se zastavuje, kleká na dno, nám dává pokyn, ať uděláme totéž. Pak na „hodinkách“ = potápěčském počítači ukazuje, že jsme v 17,3 m. Já kulím oči a nějak tomu pořád nemohu uvěřit. Však pak mi taky Heňo při balení řekne, že jsem nevypadala moc šťastně a nadšeně. Omyl. To štěstí a spokojenost předčilo právě to, že je to neuvěřitelné, kam jsme se dostali. 

Pak už pomalu směřujeme zpět, do menší hloubky, pěkně pomalu a postupně. Jsem klidná a trošku unavené, dýchá se mi dobře a užívám si to. Konečně. Už mohu konečně  i zároveň pozorovat okolní podmořský svět, kochat se tím klidem, tichem, které občas přeruší někde v okolí motor. Druhý ponor trval 47 min.

Byla jsem překvapená, že po nás instruktor nechtěl to nešťastné sundávání  masky. On je moje zlatíčko. Tak já tak pilně včera trénovala a dnes nic. Nakonec jen chtěl vše ze sebe sundat a nandat. Hlavně se zátěží je vždycky legrace. Heňo vždy zdůrazňoval, že si máme pomáhat, navzájem se kontrolovat, zda je vše OK, chápu, ale v tuto chvíli, co mi jsem chci udělat  a zvládnout sama. Když to nejde, říkám Jirkovi o pomoc. Nejhůř se souká do obleku.

Instruktor nám píše data ponoru do našich LOGBOOKU. Vidím, že to nejsou ty slíbené 2 hodiny celkem ale co naplat, i tak jsem docela unavená, ale šťastná. Jen mě mrzí, že info, které je na webovkách se liší od reality. Ale i to je v tuto chvíli nepodstatné.

Rádi bychom tímto poděkovali našemu zkušenému, optimistickému, poctivému, rozhodnému  a  trpělivému  instruktorovi z LIGHTHOUSE Sharm El Sheikh,  Henrichu  Heldimu – Heňovi. Bylo to fajn. Mi osobně to hodně dalo. Když si vzpomenu na to utrpení při sundávání masky a dýchání bublin, jak jsem nadávala vzdávala to, tak se tomu  nyní směji. Zase jsem překonala sama sebe a laťku jsem si posunula. Nevím, kde se ve mně bere tolik touhy po dobrodružství a překonávání se.  

Musím říct, že jsem si díky kurzu potápění  pak šnorchlování okolo útesů v zátoce u hotelu  pořádně užila. Kdyby nebylo moře tak chladné, tak bych vydržela ve vodě celý den. Nepotřebovala jsem už nějaký pevný bod na blízku. Uměla jsem si vyfouknout vodu z masky, vyrovnat tlak, nepanikařila jsem, když se mi dostala sůl do očí, ale v klidu jsem si vodu z masky vylila a masku nasadila. Mohu všem, kteří se bojí šnorchlovat  nebo váhají, zda zkusit potápění či ne,  vřele doporučit. Neváhejte. Pokud jste zdraví, nezáleží ani na věku. Od dětí po seniory je to možné.

Sbalili jsme výstroj, převlíkli se do a čekání na auto mi pak zpříjemňovalo koukání na přistávající letadla. Letiště je nedaleko, takže nalétávala už dost nízko.

Po návaru do hotelu jsme mířili samozřejmě k baru. Na pořadu dne byla zdejší whisky. Ta byla o poznání lepší než zdejší rum.  Den nám utekl. Nějaké ty zážitky si rádi vyslechli naši přátelé, a po večeři jsme už jen tak posedávali zase u baru a vstřebávali znalosti a nabyté zkušenosti.

 

30.12.

Dnes  jsme si zase nepospali. Fotky nemáme skoro žádné, takže jsme s hulákáním muezína vstali a chtěli si jít vyfotit východ slunce a pokochat se pohledem na svítání a širé moře. Jak už to tak u nás bývá, smůla. Bylo zamračené a vypadá to, že si dnes slunce neužijeme. Hned v 7 jdeme na snídani a pak na pláž, i když to nebude na opalování. Mraky se honí sem a tam. Jdeme sice šnorchlovat, ale po hod. Je už zima i na mě, takže Jirka mi musí připravit osušku a já se do ní hned zabalit. Pít horký čaj na pláži, tak to jsem ještě nezažila. Ale ještě, že tady v plážovém baru je kmáni.  Pohodový den si vychutnáváme pozorováním animačních programů a množství Rusáků, kterých tady je požehnaně.

Nic proti nim, tady ti jsou slušní, věnují se dětem, baví se. Máme špatné zkušenosti z Turecka.  Už jsem ale přišla na to, proč mi vadí. Protože jsou všude a všichni místní nás oslovují ruštinou, kterou se naučili.  Na jedné straně to chápu, je to jejich obživa, ale už mizí ten kolorit exotiky, místní kolorit.

Když jdeme od pláže všímám si, že mám na nohách opálené nohavičky a potápěčské boty. Vypadám jako pako. Budu to muset dohnat. Jdeme z pláže dříve, ještě do vířivky a seznamujeme se s životem  v hotelu. Pořádně ani nevíme, kdy kde a co je na svačinu, co si kde můžeme dát v rámci All Inc. No, když jsem pak na tu svačinu viděla ten „sendvič“, tak jsem šla do kolen. 2 suché čtvrtky s plátkem salámu stejné velikosti, který měl chuť jako magi a vzhled jako náš dietní salám. Hnus, fuj.  Do vířivky si neseme samozřejmě nějaké alko a dáváme se do řeči s Poláky, kterých je tady taky jako nás. S těmi je vždy fajn zábava, protože si rozumíme.  Tedy my jim určitě, oni jen něco.  Palma u bazénu se ohýbá větrem. Je chladno. Odcházíme na pokoj a teplá sprcha je to co potřebuji.

   

Po večeři máme sraz s Heňem, kterému ještě dlužím 90E. Bere nás taxíkem do Staré čtvrti. Měním ve směnárně nějaké eura, abychom mohli nakoupit něco domů. Tabák a uhlíky po krabici za 100 EL, nějakou sošku na oprašování a propisky s eg. motivem.  Procházíme uličky, kde kdysi byli jen místní rybáři. K moři je asi 300m a mezi čtvrtí a mořem je co jiného, než hotel. Všudypřítomné pokřiky v ruštině mě dohání až k slzám. Tak to má být Egypt ?? Jojo, globalizace světa. Heňo nám ukazuje nejlepší zdejší restauraci GAD, kde vaří dobré zdejší jídlo a naproti ní zase plody moře.  Je tady mumrej jako v Indii, ale není to ono, co by se nám líbilo. Usedáme ještě do „ovocného baru“, kde prodávají  tu nejlepší čerstvě vytlačenou šťávu z pomeranč, granátového jablka nebo cukrové třtiny. Kolem nás prochází volební agitátoři s transparenty. 

 

   

Heňo spěchá, a nám se tady nechce poflakovat, protože je to pořád dokola. Bereme si taxi za 15 EL k hotelu. Večer pak trávíme kde jinde než u baru. Je chladno, takže kolem 22 jdeme na pokoj a spát. Že je zítra Silvestr se nám nechce ani věřit.

31.12.  - Silvestr  "pa ruski"

Konečně si trochu přispíme.Tedy snažíme se, ale stejně jsme zase v 8 u snídaně a hajdy na pláž, zúročit to, co jsem se naučila. Zase si to užívám. Vidíme Perutýny, rejnoky - Trnuchy u dna  maskujících se v písku a neuvěřitelné množství ryb všech barev a tvarů. Jak jsem se bála přiblížit se rybičkám, tak dnes s nimi hraji na honěnou. Nikdy nemůžu vyhrát. Mísím se do hejna a plavu s nimi, nad nimi.  Nejvíc  nejzábavnější jsou „zebry“ - černobílé pruhované rybičky. Pak se  mi líbí žluté  a modré. To proto, že je hned vidím.  Když míjíme rodinku Italů  a potkáváme i perutýna  chceme se pokochat pohledem na něj. Mrňavý Ital  začne při pohledu na něj řvát a panikařit a všichni v tuto chvíli se staví ploutvemi na korálový útes.  Je to děs.  My už jsme sice daleko, ale tu scénu si budu pamatovat. Z pláže na ně volají a pískají, aby na korály nešlapali.  Dále vidíme „šavlojeda“  - to jsem si ho tak pojmenovala, protože pravé jméno neznám. Je to průhledná úzká ryba dlouhá jako  šavle. Pak jsou tady takové černé a tmavě barevné, ze kterých jde docela strach. Jirka má ploutve, tak se pohybuje rychleji. Mi to nevadí. Já si zase pošlapuji raději na místě a vychutnávám, co vidím. Nádherné je hejno dvou druhů modrých a modře pruhovaných rybiček.  Sasanky se třepetají v proudech. Mi se ještě strašně moc škeble, které mají vlnitou hranu a mají nádherně modrou nebo v málo případech zelenkavou barvu. V nich může být i perla. Je příjemné pozorovat jejich citlivost. Když plavu nad nimi, postupně se jedna za druhou přivírá. 

Dnes je nádherný den, slunce hřeje a je i příjemně, když se jde z vody ven, nefouká. To je ten nejteplejší Silvestr v mém životě. Na svačinu se nám dostává i pizza a po těch dnech zjišťujeme, že v plážovém baru je i pivo v rámci All Inc., což nám průvodkyně Beáta neřekla a to je to, co mi třeba vadí. Info o tom, co je v hotelu by přece nebylo problém zjistit a klientům předat správně.  Nebyli jsme jediní, kteří nevěděli co a jak je kde k dispozici. Ale co.  V hotelu vyvěsili program na  Silvestrovskou noc.  V předvečer relaxujeme na balkóně, vychutnáváme si českou kávičku a posíláme přání domů.

V 19 hod. je přípitek v Zodiak baru. Alkoholu tam moc necítím, ale chutná to. Dávali si na čas, měli 15 min. zpoždění.  Večeře je společná ve velkém stylu v 19:30. To je opravdu obžerství. Tolik jídla, skopové, ryby, různé chuťovka, rýže, těstoviny, kuřecí, zelenina …. Všichni tlačí, co to dá.  Když tak pozorujeme ostatní, tak vidíme, že si naberou víc, než sní a pak to jídlo vrací. Zatímco my Češi vesměs vracíme prázdné talíře a pokud nám chutná, jdeme si přidat. Už to vnímám jinak, než kdysi. Byli jsme v Asii, Jižní Africe, viděli bídu, chudobu, děti, co jedí jen  a jen kukuřičnou kaši, žádné vitamíny. A tady se vrací tolik jídla. V něčem je vidět, že co zbude, druhý den z toho něco udělají, ale i tak se zde plýtvá jídlem. 

 

Pak se přesunujeme do zase do Zodiaku, kde ale nic není, zatím. Okolo 22 začíná ve zdejším divadle program, který připravili animátoři. Film prezentuje země, jejichž turisté jsou zde: Rusko, Plosko, Itálie, Španělsko …. Česko nikde. Jsem dotčeni.  Pak je diskotéka. Při vstupu dostáváme balíčky s maskou, čepicí, nafukovací balónek, frkačkou a … pískátkem.  Tančí se, vesměs v rytmu ruských či italských hitů  nám známých i neznámých, pije se… a už se blíží půlnoc. Číšníci rozlévají do skleniček šampus a přináší velký dort s vlajkami zemí. Česká samozřejmě chybí, kupodivu i Polská. Čekáme, že se bude odpočítávat, ale nic, pořád hraje hudba a všichni jen tleskají do rytmu. Beru skleničky a jdu za našimi přáteli a pro Jirku. Připíjíme si a přejeme. Myslím na rachejtle u nás doma a trsám v rytmu „Izaknadidišty“.

Po půlnoci se diskotéka vyklidňuje. Ptáme se diskžokeje, jestli zná také ploužáky. Kývá že ano, ale do 2 hod. se ho stejně  nedočkáme.  Parket je okolo 2 skoro prázdný a my ukazujeme Rusákům, jak se tančí po našemu „rychlý ploužák“. Pak jde Jirka na podium a ještě s jedním vytrvalcem si ukazují, kdo umí rychleji a lépe trsat. Jirka sklízí potlesk a poklonu. Chrochtá blahem.  Už je to o ničem a my jdeme něco po 2 hod. na pokoj.

1.1.

Vstávat se nám moc nechce, ale musíme.  Jako po flámu se necítíme, jen už se oba těšíme na svou postel doma.  Tady postel není špatná, ale je tvrdší a obě vržou. Takže když se jeden z nás otáčí, druhý to musí slyšet.  Na snídani mi opět dělá nejlíp čaj s lunetkou a mnou zbožňovaný dušený lilek s br. kaší.  Jdeme si vychutnat poslední den na pláž. Má být nějaký polední přípitek, ale nikde nic nevidíme, že by nosili. Opět se kocháme podmořským světem a prokládáme čepovaným pivem Sakara. Tak „to je Havaj“.
Den uteče jako voda. Ale začíná foukat a to dost, takže balíme po setmění jdeme ještě na pravou stranu od hotelu utratit poslední libry. Kolem Alf Leila Va Leila obchodního a zábavného centra, které je něco jako ruský Kreml. V křižovatce, v prachu pod chodníkem  tu sedí zahalená holčina a prodává korálky. Jak ji tak vidím, mám slzy v očích a to nejen tím šíleným větrem. V ulici  za „Leilou“ kupujeme nějaké suvenýry, okukujeme zboží a já si povídám  s obchodníčky. Je to tady pěkné místo k procházce a nákupům.   Oni na mě pa ruski, já na ně anglicky. Jeden na mě: ahoj, jak še maš ? Já:  mám še  dobže a ty ? A on na mě „na hovno“, To mě tedy dostal a já vzpomínám na známého, který vždy v cizině říká, že se má špatně, i když se má moc dobře. Ale neštěstí lidi sbližuje, že ano. Cestou zpět se dávám do řeči s onou holčinou u cesty. Jmenuje se Sára a je jí 14 let. Dávám ji nějaké drobné na přilwpšenou, aniž bych něco kupovala. 

 

Na večeři vidíme hned u dveří dort s  polskou vlajku a ne nápisem POLEND. Říkám si, kdo tu má zase narozeniny? Večer máme schůzku s delegátkou a svorně se ptáme a vlastně si i stěžujeme, proč nebyla prezentovaná naše země při silvestrovském večeru. Druhá delegátka se sice vykrucuje, ale nakonec přivádí managera hotelu. Ten se omlouvá. My se dovídáme, že si stěžovali i Poláci, že neměli vlajku na dortu. Taky nám chtějí připravit zítra dort, ale my už tu nebudeme. No, alespoň jsme nebyli sami, kdo se ozvali a cítili se špatně.

Sedět v tom větru u baru se nám nechce, takže na pokoji dopíjíme, co nám zbylo z desinfekce.

2.1.

Po snídani balím kufry a okolo 9 spěcháme k moři užít si naposledy poslední hřejivé paprsky, poslední šnorchling a poslední pohled na klidnou hladinu moře, horizont, lodě a modrou oblohu. Měla jsem štěstí an rejnoka -trnuchu, ale perutýn se nám už neukázal.

Rudé moře se nám za naše úsilí odvděčilo. Plavu si tak podél útesu, Jirka přede mnou, koukám, oči na stopkách,  a najednou zase zažívám ten pocit, když si nejsem jistá, že můžu věřit svým očím. Zpod útesu, těsně nad dnem si to vlní pěkně dlouhá a velká muréna. Až z ní jde strach. Koukám na Jirku a  on už na murénu také ukazuje. Je opravdu dlouhá, tak 2m ? Takže pokud odečtu optický klam  lomu světla, tak mohla mít tak 1,5m minimálně. Vlní si to nalevo, ke kuželovitému útesu, kde se schovává v děrách. Tak  to jsme měli velké štěstí. Pak už jsme ji nezahlédli.

Ve 12 opouštíme pokoj, fotím areál hotelu a pláž a pak popíjíme něco málu u baru a ještě se jdeme podívat do zdejších obchůdků. Tady obdivuji zase obchůdek s kořením a objevuji prospekt s vyobrazením ryb a zdejších živočichů.  Scházíme se všichni v hale a naše známá Alenka se ptá, copak se tady změnilo ? Koukám koukám, a otáčím se. A v hale vidím českou vlajku.

Tak je to asi ještě s 3 příchozími. Máme z toho docela radost a srandu. Je vidět, že když se chce, všechno jde.  Zajímalo by mě, proč delegáti CK se více nekomunikují se zaměstnanci hotelů.  Škoda. Strašně moc by mě bavilo dělat delegátku, ale neumím AJ.

   

    

Přesně na čas ve 14 hod. pro nás přijíždí BUS na letiště. Já ještě pořizuji alespoň nějaké fotky místního koloritu přes oko BUSu. Už se konečně orientuji. Míjíme odbočku k potápěčské základně a pak poznávám i Sharks bay. Po pár minutách už jsme na letišti.

 

Odbavujeme se bočním domestik vstupem, protože u internešnl jsou velké fronty, odbavujeme kufry, vyplňujeme kartičku a procházíme detektory.  Do letadle jdeme včas, ale máme pak zpoždění při odletu. Čekáme před ranveí, až přistanou 2 letadla a já, jelikož sedím napravo u okna, se mohu kochat západem slunce. Kdybychom ještě 5 min. stáli, by to super, ale i tak jsem spokojená.  Pravá strana směrem Izrael je v oparu, takže není co fotit ani moc vidět. V zapadajícím slunci  se  červenají západní vrcholky hor Sinajského poloostrova.  

   

Slunce zapadá a nad Středozemním  mořem už začínají mračna. Nevím, kde jsme, jelikož prý nefungují monitory v letadle. Zajímavé je, že před startem se otevřou.  Vidím ještě nějaký ostrov a pak už je tma. V Praze přistáváme skoro přesně. Kufry máme mezi prvními a už mi volá na mobil řidič minibusu, že nás čeká. Je sychravo, přes Vysočinu mlha. S řidičem se domlouváme, že nás zaveze až domů. 

Byla to dovolená několika NEJ:

- nejrychlejší odlet – týden před odletem rozhodnuto  a  kupováno

- nejrychleji sbalený kufr – den před odletem, dříve jsem nic nechstala

- nejteplejší zima  u nás

- nejméně fotek

- nejvíce jídla

- nejvíc vypitého čaje

- nejchladnější vzduch  23-24 st.C

- nejníže „navštívené“ místo na světě

- možná i nejvíc vypitého alkoholu, protože Jirka vždy řídli

- nejméně navštívených míst v destinaci, v zemi

- nejméně utracených peněz (nepočítám cenu kurzu)

- nejvíce šnorchlování  v mém životě

- největší překonání sama sebe

- první Silvestr mimo domov (ČR)

 

A pokud si ještě na něco vzpomenu, tak dopíšu.

 

 

 

TOPlist