Namíbie

Původně jsem si myslela, že budu Namíbii unešená. Je tady tolik co vidět. Poušte, Křováci, Himbové, Fish River kaňon, meteorit Hoba, NP Etosha...... Ale po tom, co jsme viděli v Botswaně. Tu spoustu volně se pohybující zvěře, tu koncentraci, což bylo pro mě něco úplně jiného, se bojím, aby mě Namíbie nezklamala.

Ze základní školy si o Namíbii pamatuji, že ji okupovala Jihoafrická republika. Dnes je Namíbie rozvíjející se Africkou republikou s necelými 2 mil. obyvaleli.  Centrem je hlavní město Windhoek. Usídlilo se tu mnoho Evropanů, kteří vlastní zejména farmy, hotely a lodge a podnikají v cetovním ruchu.  Většina původních obyvatel žije v chudých podmínkách. Mezi známé kmeny patří např.

Hererové  Himbové Bushmeni

Himbové a Bushmeni se živí chovem dobytka, vyrábí šperky ze skořápek a korálků, dřevořezby ......a živí je také turismus.

 

Caprivi a cesta do Tsumkwe

27.7. 

Na hranicí s Namibií zase procházíme mašinérií byrokracie. Není to ale zase tak strašné. Vyplnění formulářů, placení road tax  220,- R. Ptají se nás, kam máme dnes namířeno. Když říkáme, že do Tsumkwe, ke Křovákům, tak na nás zděšeně koukají, že je to moc daleko. My však máme Fandův itinerář, a toho se zatím držíme. Opět ale nevíme, co nás čeká na Caprivi.

Katima Mulio opět míříme  k čerpačce natankovat do plna.  Katima Mulio leží na řece Zambezí a je centrem východního Caprivi. Jsou zde obchody, čerpací stanice, pošta, ubytovací možnosti i banka.  Máme před sebou cca 950 km a plán dojet alespoň na křižovatku k odbočce na Tsumkwe. Pak se uvidí.  Cesta je oproti očekávání skvělá, parádní asfaltka, kterou lemují chudé vesnice. Máme problémy se seřízením času. Předpokládali jsme, že je o hod. více, ale někteří mají čas jako v Zambii. Logiku by to mohlo mít. Jsem z toho trochu zmatená.

Cesta ubíhá, průměrná rychlost dle značek je 80-120/km, ale mimo obec jedeme i 160kou. Opět rovina, lehce zvlněná. Zvířat už je tu méně. Kolem cesty se pasou osli, kráva, kozy. 

Přejíždíme opět Okavango a k Popa Falls ani neodbočujeme. Po tak hlubokém zážitku z Viktorek by to asi nemělo význam.  Zastavujeme zase na dotankování, toalety a je zde bufáč. Strašně to tady voní. Jak jsem si minule řekla, tak taky udělám. Ptám se, jestli mi prodá vařící vodu na moje kafe.  Prodavačka s úsměvem přitakává.  Jdu do auta pro hrnky a kávu. Když se ptám, kolik platím, s úsměvem mi prodavačka říká, že je to free. Asi jsme tady zase za exoty, ale nevadí. České kafe je hod české kafe (Tchibo ). Klukům se něco nelíbí pod autem. Vypadá to, že nám dole něco teče. Pod autem byla u stojanu skvrna. Nevíme, jestli je to od nás, tak popojíždíme a kluci šmejdí pod autem. Nic hrozného nevidí, takže pokračujeme. V duchu si říkám, že kdyby nás teď Nisánek zklamal, bylo by to blbé. Auto ještě sledujeme a nakonec to vypadá, že ta skvrna byla od  klimatizace.  Taky  Jirka přišel na to, že když máme puštěný fukar na okna, tak to v kufru funguje jako lednička. Víno, slivovička  a voda, co dáváme dozadu jsou  pěkně vychlazené.

Výběžek Caprivi je opravdu velmi chudý.  Lidé tady mají těžký život. Podél cest vystavují své rukodělné výrobky, které se snaží prodat turistům. U několika krámků zastavujeme. Uvažujeme, co koupit. Některé dřevořezby jsou moc hezké, ale nedovedu si představit to tahat s sebou a auto už praská ve švech.  U jednoho takového obchůdku zase zastavujeme. Asi z nedaleké školy se vyrojí několik malých černoušků a hned běží k nám. Je před poledne a si mají pauzu na oběd. Většina má v rukách plechové talířky nebo misky  s kaší. Hned k nám natahují ruce, ale nevypadá to, že by žebrali. Chtějí si na nás i sáhnout a vyfotit se. Když jim ukážu na displayi jejich tvář, oči se jim rozzáří. Poskakují okolo, dáváme jim nějaké mlsky a  těm dospělým i nějaké drobné. Ochotně se s námi fotí.  

 

Jeden klučina dokonce v puse žvatlá i papír od bonbónu. Petra se dává do řeči, umí anglicky,  a zjišťuje, že mají hlad, že mají málo jídla. Jde do auta pro toustový chleba.  Ještě se dovídáme, že by se jim hodilo cokoliv. Boty, oblečení, barely na vodu, léky,  …. Je mi z toho dost smutno. Kdybych tady měla ještě někdy jet, asi s sebou vezmu i kufr s věcmi, co by se jim tady hodily. Když si vzpomenu, kolik je doma malých věcí po dceři, co je mi líto vyhodit …   Cesta ubíhá rychle. V poledne míjíme muže, který táhne podél cesty něco jako dřevěné sáňky tažené býkem a veze pytel. Toto stojí za fotku. Mává nám  a za fotku nic nechce. Někteří naopak, když vidí, že je chceme fotit, tak utečou nebo na nás pokřikují, ať toho necháme  a jedeme.  Projíždíme Rundu, tankujeme a já zase zjišťuju přesný čas. Tady mají o hod. méně. 

Tsumkwe - návštěva Křováků, oblast Kaukauveld

Ve 14:45 projíždíme Mururani gate – veterinární kontrolu a regionální hranici. Opouštíme region Okavango. a vjíždíme do Kaukauveldu. Stále parádní asfaltka. Po necelé půl hodině koukám a ona před námi odbočka na Tsumkwe.  Jásáme, že máme výborný čas, a tak určitě stihneme dojet i ke Křovákům.

Opouštíme asfaltku B 8 a najíždíme na první kamenitou cestu C 44. Rozdíl je velký.

Odbočujeme do leva a …. a  …… právě jsme, po ujetí 2846km Afrikou,  najeli na první kamenitou cestu za dobu našeho pobytu  tady, bílou, prašnou, kamenitou cestu. Čeká nás 235 km  kodrcání.  Naše rychlost se snižuje na nějakých  20. Řídí Jirka. Před námi jede nějaká dodávka  a práší přímo na nás. Viditelnost tak 10 m. Jirka ji po těch kamenech předjíždí. Sice nevidí před ní, do protisměru, ale po předjetí alespoň vidíme před sebe. Chudák ten za námi.

Pomalu se seznamujeme s tímto typem povrchu. Jirka dokonce i zrychluje. Představa, že následujících 230km se budeme kodrcat 20km je děsivá. Zapínám mobil s navigací, jestli je vzdálenost do města dle mapy správná. Sice mi Tondy dává 20 km rozdíl, ale pořád je to nějakých 200km do cíle. Slunce pomalu klesá a mě těší, že si alespoň budu moci vyfotit další západ slunce. Následující chvíle pro Jirku,  a vlastně i pro nás znamenají:  brzda, 1,2,3, někdy i 4, tdrtdrtdrtdr, uhnout volantem doprava nebo doleva, zpomalit, přibrzdit a zase 2, 3, tdrtdrtdr, uhnout do boku, zpomalit, rozjezd, 2,3 ….  Ani nevím jak, ale po 3 hod. a 10 min. jsme zase na  asfaltce, která je na křižovatce u Tsumkwe, u čerpací stanice.  Cestou jsme míjeli nějaký bagr, který měl nasazenou radlici. Jak si tak cestu promítám zpět, oni to kamení a prach radlicí shrnují na kraj. Náklaďáky a džípy to zase asi rozjezdí a oni to zase dokola shrnují. Vypadá to ale, že ta radlice nadskakuje po těch kamenech av povrchu se tvoří vrásnění, které u osobáků způsobuje takovéto drkotání. Hlavně, že to máme za sebou a za světla jsme dojeli do civilizace. Píchnout, tak by to byl pěkný záhul měnit na šutrech a v prachu kolo. Jiříček se pro mě stává zase hrdinou, jak je šikovný. On pochvalu tak rád slyší. Pumpa je mimo provoz. Je u ní sice hlouček lidí, ale má závadu. Koukám  na ručičku a zase hned přepočítávám, jestli bychom  se dostali zpátky na ten zbytek nádrže.

Jedeme se ubytovat do Tsumkwe Country Lodge. Kemp je skoro prázdný, místo si můžeme vybrat. Není tu ale kuchyňka, jen dřez, opět koupelna s teplou vodou – tentokrát zděná, gril, zásuvky, el. … klasika. Děláme si instantní polívky a Jirka nám na líhu  Plný hostinec. Konečně nestavíme stan, po dlouhé době, za tmy. Domlouváme si výlet za Křováky na zítra,na 8 hod. Platit můžeme vše i kartou.

Máme klidný večer, takže Fanda na noťasu sjíždí fotky ještě z Kasane, dělá nějaké panoramata. Kopíruje si CD z helikoptéry nad vodopády a  když Jirka komentuje náš let, tedy pohled kamerou dovnitř helikoptéry, na Petru, kuláme se smíchy. Paťula to má dobře zařízené, má osobního fotografa Fandu, takže si let naprosto a naplno užívá. Zatímco na nás je vidět, jak zavařujeme foťáky, jednou vpravo, honem vlevo, otočka, zase na druhou stranu, uhni, opři se, já dokonce stíhám fotit i filmovat kamerou. Už to mám nacvičené, jen musím foťák správně chytnout, abych mohla ostřit i cvakat. Zatímco Peťulka jen spokojeně sedí, ruce v klíně, sluneční brýle a spokojeně kouká vpravo, vlevo, a nahne se dopředu, ladný pohled dolů přes čelní sklo. To se někdo má. Je to docela legrace, vidět se v tom videu. Po spuštění CD by se ale v nás krve nedořezal. I když nám pouštěli záznam před koupi CD, tak nyní po spuštění se nejprve promítl jejich film o vodopádech natočený ve skvělém světle a s anglickým komentářem. Pak ale následoval náš let. Kopírovat to šlo, takže je vše OK.  Den senám vydařil. Máme i nějaký ten náskok. Jdeme spát. 

28.7.

Ráno budíček, káva, čaj, snídaně. Jdu do recepce, ale kupodivu zjišťuji, že máme na hodinkách zase špatný čas. Je o hod. méně. Už ani nepočítám, kolikrát jsem ty hodinky měnila.  Naposledy u pumpy šly zase dopředu. Pak už vlastně ne. No, snad už to bude konečný čas. Je tedy 7 máme čas. Takže v klidu balíme věci, dáváme bágly do auta a stany necháváme proschnout.   U snídaně pozorujeme zdejší  2 a pak 3 straky, jak si bravurně umí otevřít zobákem igelitové pytle s odpadky a sebrat, co se jim líbí. Tyky přichází místní popelář. Zatím jen jeden a pěšky a chystá sudy s odpadky, které jsou u každého místa. Za chvíli za ním přijíždí bílý osobní džíp(no, já tomu říkám džípy, ony to jsou vlastně terénní Toyoty), jakých jsou všude mraky. Nevěříme vlastním očím. Do kufru toho auta sypou odpadky. Je nám toho autíčka trochu líto, ale na druhé straně, asi by tady jiné auto nemělo moc šanci.

V 8 už nasedáme do vysokého džípu pro 12-16 lidí a jen my 4 vyrážíme s průvodcem do buše. Jedeme asi hodinku. Cesta je hrbolatá, tedy vyjeté koleje. Vidíme, že když už auto neprojede, vytvoří si novou cestičku, další vyjeté koleje, takže v jednom místě je skoro kruhový objezd.  Dost fouká a já zjišťuji 2 věci: 1/  že Jirkova bunda s kapucí je k nezaplacení a že v Africe používám sluneční brýle nikoliv proti slunci, ale zásadně proti větru. Po hodině drkotání už vidíme  nějaké ty chýše a Jirka mi ukazuje, jak si domorodci svlékají trička. Nedbám na to. Od našeho průvodce dostáváme v angličtině výklad a Peťulka už automaticky tlumočí i do češtiny. Máme možnost s porozhlédnout, nafotit, co chceme a pak s nimi půjdeme na špacír do buše.

Je jich tady tak 20, starý šaman, muž bez ruky, nějaké ženy, mladé dívky, z nichž jedna jediná je moc pěkná a má pevná ňadra. Pobíhá tady několik dětí a  je tu i jedno mimino. Mrňata jsou samozřejmě nahatá a bosa. Jen tak sedí v písku, jsou ale jinak čistí. Mají kraťoulinké kudrlinky a takové jemné rysy ve tváři. Ukazují nám, jak vyrábí ze skořápek náramky a náhrdelníky. Skořápky opracovávaní na malé kousky, uvnitř ještě udělají dírku, aby mohli kolečka navlékat. Chceme se podívat dovnitř do chýše. Jedna nám je určená, ale uvnitř nic není, je prázdná. Stavba uprostřed vesnice je také o ničem, jen vrhá stín. Je to tu takové strohé, vyumělkované. Na okraji jsou stojany se suvenýry na prodej. Po chvíli jdeme s domorodci na procházku do buše. Ženy na sebe berou nějaké kůže a malé děti na záda. Vždy je vybraná jedna osoba, která nám poví v jejich mlaskavé řeči něco o keři, stromě, zvířatech. Náš průvodce pak tlumočí do angličtiny a Peťulka nám  do češtiny.

   

Křováci nám pak ukazují např. keře a rostlinky, které používají proti komárům, proti kašli, na žaludek. Jak připravují pastičky na menší zvířátka; jak vyrobí luk a šíp; ukázali nám, jak ručně rozdělávají oheň – a já si uvědomuji, že to vlastně vidím prvně na vlastní oči. Trošku se nadřou. Přeci jen, udržet to tempo je náročné.  Dovídáme se, že muž, který je bez ruky, přišel ke zranění na lovu. Svou nepozorností se nabodl na šíp napuštěný jedem. Aby ho zachránili, musel do nemocnice a ruku mu amputovali. Tou nej zajímavostí bylo,  když z listu trávy před našima očima vyrobil  provázek. Byl tak pevný, že ho ani Jirka svou silou, a tu on má, nepřetrhl. Slunce už je vysoko a hřeje. Vydáváme se zpět do vesnice. Jednomu  klučinovi se něco nelíbí a trucuje a brečí.  Křovák, který vyrobil luk, cestou z něj střílí. Šíp letí docela daleko  a on jej vždy najde.  Ve vesnici si vybírám suvenýry. Ty jejich náramky ze skořápek z vajec jsou velmi pěkné a zdařilé, daly by se nosit i u nás, ale mají tak morbidní zapínání, které mi vadí. Takže si kupuji jako suvenýr kožené pouzdro s mimi lukem  a mini šípy.

Ještě pořizujeme poslední fotky. Já se dovoluji a  beru si to malé křováčtí mimčo  na ruce a Jirka mě s ním fotí. V duchu doufám, že mě snad nepočůrá.  Je tak roztomilý.  Uvažuji, že tady jsou jen staří a pak mladé holky a děti. Žádní muži, žádný produktivní věk. Nasedáme do auta a vracíme se. Jirka se otáčí, já taky, koukáme a oni zase oblékají trička a vytahují z chýší igelitky. Opět se mi to vše honí hlavou a uvědomuju si, že vlastně ve vesnici nebylo vidět žádné nádobí, nějaké věci denní potřeby, jídlo, pití …. Nemohu se zbavit dojmu, že tady vlastně křováci nežijí. Že je tady ráno přivezou, oni udělají show pro turisty a večer zase jedou někam domů. Trošku jsem zklamaná. Bylo to pěkné, viděli  a dověděli jsme se spoustu zajímavostí. Na druhou stranu je Afrika dost civilizovaná, vývoj jde ku předu, tak proč by i Křováci nemohli žít civilizovaněji a provozovat nějaké skanzeny své kultury. Trošku mě mrzí, že jsme večer nešli někde do centra na koukanou. Třeba bychom  tam narazili na nějakého křováka, který by nám ukázal něco autentičtějšího.

Vracíme se do kempu. Koukáme a naše nepřikolíkované stany, bez báglu, odvál vítr. Naštěstí je oba opřel jen o vedlejší stromy. Ve 12:20 odjíždíme. S napětím míříme ke zdejší čerpačce, zda bude v provozu. Naštěstí je, takže tankujeme a Jirka fotí první ženu z kmene Herero. Je to opravu dáma, pěkně se nese a na jejich šatech a pokrývce hlavy mohu nechat oči. Nejdřív, že fotit ne, ale pak se směje a postojí před objektivem. Ještě bych podotkla, že v jedné z map jsem měla pumpu vyznačenou  i na této cestě, ale žádná jiná tady není.

Následující 3 hod. kodrcání uběhly docela rychle. Projíždíme veterinární kontrolou a zdejší ostraha je nějak pečlivá. Řídí Jirka a moc mu nerozumí, tak Petra ochotně vystupuje, ukazuje kufr a pak se dovídáme, že chtěl hošík její mail, a jestli má přítele a podobné kecy.  V 15:30 jsme zase na asfaltu. Zajímavé je, že jsme opět jeli 3 hod a 10 min. Chtěla jsem, ať řídí Jirka, protože už si na typ cesty zvyk a ví jak na ni. I když i tak je to brzda rozjezd a zase brzda. Myslela jsem, že bude brblat, ale nevadilo mu to. 

Od Křováků do Etoshi, meteorit Hoba

V Grootfontein zastavujeme u bankomatu a pak spěcháme k  Hoba meteoritu.  Je to sice jen kousek šutru, ale když už tady jsme, proč si na ten mimozemský kousek nesáhnout, že ano. Pilku na železo jsme s sebou nebrali, takže jako památka bude jen foto. Je to otázka pár minut. Mají tu obchod plný suvenýrů, ale kupuji si jen známku Namíbie. Všimla jsem si, že když jsme se šli fotit, Jirka odložil ledvinku s mobilem a pak   ji tam nechal. Nenápadně ji schovávám a čekám, kdy si toho všimne. Ještě fotíme zdejší krajinu a flóru. Naštěstí si Jirka všímá, že nemá ledvinku,  dost rychle, když sedneme do auta. Škoda. Myslela jsem, že ho nechám trochu potrápit. Ale i tak zbledl.

V Tsumeb zase hledáme obchod s turistickými potřebami. Přijíždíme v 17 hod.  A před nosem nám zavírají. Klepu, prosím a škemrám. Ostraha nechce pustit, ale nedám se odbýt. Nakonec nějaký šéf přitakává.  Obchod je za Šparem a je parádně vybavený. Svítá v nás kapka naděje, že by jsme už snad konečně vyzkoušeli náš nový vařič ? Nějako bombu přinesl, ale je to jiný typ závitu.  Zkrátka na Coleman tady nic nemají. Nabízí nám to i s vařičem, ale to je zbytečné. S nepořízenou odcházíme a já jsem rozhodnutá koupit i nějakou malou varnou konvici. Ve Špáru děláme velký nákup, nesmí chybět  lahvinka  jihoafrického vína. Je už skoro tma a my zase nevíme, kam složíme hlavu. Je jasné, že zase budeme stavět stany po tmě.  Před námi je Národní park  ETOSHA. Tam do 18 hod. dojet nestihneme, to je jasné, takže začínáme s Peťkou listovat v průvodcích a hledat možnosti.  Vím, že jich tu moc není, takže jsem zvědavá. Mezi Tsumeb a odbočkou k Namutori opravdu nebylo nic, žádná šipka, žádná odbočka.   Na cestě k Von Lindequist gate byly šipky 3. Sedí podle průvodců. Bereme jednu po druhé, i když campy tam nejsou. V jednom z lodgi se prám na možnost pokoje. Je plno. Ptám se i na cenu. V přepočtu cca 3500,.- za noc. Jdou na mě mdloby. Areál je ale nádherně udržovaný, luxusní, má bazén, ostrahu, vše krásně nasvětlené… Kdyby nebylo zbytí, klidně bychom si tu jednu noc zaplatili. Ale raději bych takovou nebo vyšší částku investovala do noclehu na  Borabora, než tady.

V poslední lodgi máme štěstí. Tady víme, že by měl být. Je tu velká brána s ostrahou a upozornění na možnost volně se pohybující zvěře. Ostraha volá do recepce a sděluje, že můžeme jet dále. Je to ještě cca 8 km.  Nocovat budeme v Onguma Lodge. Kolem je černočerná tma. Nebe je poseto hvězdami a dokonce je nad námi i jemná mlhovina. Jedeme kolem plotu a míjíme i zvířata. Zprvu za plotem, opět ty klasické kopytnatce, ale po chvíli nám před autem běhají i divočák, šakal, impaly. Už by se šiknul nějaký ten lev. Pořádné zvíře jsme neviděli, co jsme opustili Botswanu.  Hlásíme se v recepci, vyplňujeme formuláře a pak popojíždíme do kempu. Jsou tady jen terénní auta se stany na střeše a všichni už asi spí. Snažíme se nedělat hluk. Je pěkná kosa, ale i tak si dáváme u „barového pultu“ alias grilu vínko a něco zobnem. Taky je okolo slyšet zvuky z lesa. Kluci straší lvem a šakaly a já si opět vybavuji Dinovy peripetie se šakaly, boty a oblečením. Teplá sprcha přichází vhod. Rychle usínáme, ale v noci ně budí Jirkovo pochrapávání. Naštěstí není sám, z vedlejšího střešního stanu mu sekunduje kolega.   Boty jsme si na noc, pro jistotu, dali do stanu.

NP  ETOSHA

29.7.

Je ráno. Zaspali jsme. Nevím, proč, nevím jak, asi jsem nezapnula  budík a Fanda spoléhal na nás. Jsme vždy brzo vzhůru,  ale tentokrát se nám spalo nějak dobře. Namísto v 4:45 se budím v 5:50. Zase ta hodina !!?? Chtěli jsme být v 6 u brány do parku. Snídat nebudeme. Jen vaříme vodu na čaj. V 6:50 jsme už u brány do největšího a nejkrásnějšího parku plného zvěře - NP ETOSHA, tachometr 49 130km.


Jedeme hned do Namutori. Až tady je asfaltka. Ale máme smůlu, místo není. Kupuju si mapu parku s vyobrazením všech zvířat. Je to nádhera. A těch ptáků, co tady má být. Zvažujeme jakou trasou pojedeme. Ale než se zorientuju, fanda už jede na jih. Takže to bereme na malé Namutori, Dikdik drive, Chudop, Kalkheuwel, Ngobib, Okerfontein, WC – tady je sice plot, ale neuzavřený, žádná brána, tak nevím, ale asi je to bezpečné. Pak ještě Springbokfontein, Batia, Goas, Noniams a přes Rhino Drive se pojedeme do Halali. Snad budeme mít štěstí. Jsme jako v jiném světě. Tolik zvěře, pohromadě, pospolu, blízko auta. Sledujeme stáda i jednotlivce.  Jako první se nám představují žirafy, i mládě je tady a šakal. K jednomu  z napajedel po ránu přichází pít kromě klasiky,

 

jako je Springbock, Impala, Damara dik-dik, Gemskok nebo Steenbok také stádo zeber. Jsou to zebry Burchellovy. Také zde žijí zebry Hartmannovy.  Nejdříve vidíme, jak někteří spořádaně odcházejí a nyní zase přichází pomalu a opatrně  se přibližuje i stádo zeber. Nejdříve se rozhlíží, zavětří, pak zase popojde blíž k vodě, rozhlíží a až když si myslí, že je vše v pořádku, a žádné nebezpečí nehrozí, jde se napít první, druhá, třetí zase hlídá a rozhlíží se a pak jdou pít zbývající.  To bylo moc pěkné představení. Po plání se pasou žirafy s pakoni. Údajně je to proto, že se navzájem chrání. Jedni dobře slyší, druzí dobře vidí, takže se vzájemně doplňují. Potkáváme další zdejší žirafy. Z ptactva se nám ukázal Drop.  Taky je tu hodně Perliček, volavky, krásně modrý Burchell´s staling, malinký celý černý ptáček, kterého ale nedovedu pojmenovat, i v soupisu mi chybí a je tu i fandům oblíbenec a kamarád, který jej doprovází na naší cestě – Hornbill (5d ruhů).  Aut je tady docela dost. Ale zase se tak často nepotkáváme. Jen na otevřené pláni, na křižovatkách nebo u napajedel. Pokud je více aut pohromadě, znamená to, že tam asi všichni koukají na něco zajímavého. Ve stromoví potkáváme prvního slona. Nikdo ho nevidí, auta projíždí, a když my odbočíme a zastavíme, ostatní si toho všimnou a vracejí se. Bimbo je docela kus a zrovna likviduje chobotem kus koruny stromů. Když vidí zájem o svou maličkost, tak odchází dále do hlubin porostu.

Náš první slon smiley

Opět následují kopytnatci. Po chvíli zase fanda vidí něco v houští. Něco šedého a dost velkého. Že by konečně vysněný nosorožec. Fotíme ten porost, i když výsledek není dokonalý. Ano, je to nosorožec, nosorožec černý. Ale ztrácí se v porostu. Škoda. Pak zase potkáváme slona. A pak pštrosy. Ti jsou tentokrát zbarveni do hněda i do černa. Projíždíme kolem vodní hladiny pánve Etosha. Následuje osamělý Gemsbok – přímorožec  a stáda impal.

Nalevo od auta přichází zase slon a zase pěkný macek. Zastavíme a čekáme co se bude dít. Je čas oběda, tak zase požírá, co mu  chutná. A stále se přibližuje k cestě. Už jsou mezi námi je 2 nebo 3 stromy a uprostřed mezera, kterou může krásně projít nebo proběhnout. První na ráně jsem já, jelikož Jirka je vpravo za volantem.  Všichni fotíme a já navíc i  filmuju. A čekáme co se bude dít. Máme popojet na lepší záběr? Musím říct, že je to dost zvláštní pocit, mít tak 3,4 metry slona od sebe a koukat mu do očí, do tlamy, na ty jeho kly a říkat si, co udělá, bude dál žrát, nevšímat si nás, naštveme ho něčím, že by se k nám rozběh ….  Ne, že bych měla strach, i když okřikuju Jirku, který chce vylézat z auta. Proč ale provokovat, že ano. Neděje se nic, takž popojíždíme dále. Slon se stále věnuje svému obědu.

Pak vidíme kumulaci aut na pláni, tak tam jedeme. Jeden terénňák je pěkně zapadlý v bahně. Aut je tady dost, ale nevypadá to, že by se jim snažil někdo pomoct. Nabízet naše služby by asi bylo směšné. Uvažuju, co bychom dělali, kdybychom píchli.  Vystupovat z auta je tady v  parku zakázané. V tom už chlapi jásají, zase nosorožec. Je pěkně daleko, u napajedla. Koukáme a lidi tady pobíhají mimo auta. Je tu nějaký zmatek. Z jednoho z aut vyčuhuje asi půl metrový foto objektiv. Toho Francouze jsme už několikrát potkali.  Než se nadějeme, Jirka s fandou běží blíž k nosorožci. Jsme s Petrou jak opařené, co blbnou. Sice tady vystoupili skoro všichni, ale tak

blízko jak ti naši dva blázni nejde nikdo. Beru dalekohled a rozhlížím se okolo, co na to zdejší lvi a podobné čičinky. Ale nic dravého a hladového nevidím. Koukám směrem k nosorožci. Je to pěkný macek a je klidný. Točí se na stranu. Vidím, jak se Jirka namáčí nohou v bahně. Pro pěkný snímek obětuje cokoliv. Jsou DOST blízko. Nosorožec je asi zvětřil a dal se do pohybu. Doposud byl nosem k nám, nyní se pomalu a těžkopádně otáčí. Kokám, vidím dvojmo ? Za tím velkým, tedy tou velkou – samicí je vykukuje malé nosorožčí mládě. Oba se spokojeným, pomalým krokem ztrácí v houští. Kluci se vrací, preventivně dostanou vyhubováno, co blbnou. Mají ale pěkný zážitek. Auta pomalu mizí, i to naše. Zůstává jen to zapasované do bahna.

 

Jedeme dál. Jsme plni zážitků, čas tady utíká nějak pomalu.  Blížíme se k Halali. Je vedro a jsme už i unaveni tím sezením v autě. Projíždíme kolem červená antilopy, zase ty „ťampaly“, poprvé se nám představují Kudu, a to jsou pěkní macci, mají na sobě takové bílé tenké pruhy. Stádečko samic i samců. Kudu je z těch kopytnatců snad jediné, co si v tuto chvíli pamatuju, tedy co pojmenuju bez obrázku. Mám pocit, že už jsme toho tolik viděli, ale žádný lev. Říkám si: historie se opakuje, nemáme šanci vidět lva, jako v Indii tygry“.  Už bychom se měli zajímat o to, jestli zůstaneme na noc v parku nebo budeme muset vyjet ven. Halali je blízko, ale ještě to vezmeme po Rhino

 

 

  

Drive a Helio napajedlo.  Hned za Nonimas vidíme stát 2 auta. Koukáme,  a co, nevěříme vlastním očím. Tak 5 m od cesty pod stromem 2 lvi a mrtvá žirafa. Jsou asi čerstvě nažraní, válí se v trávě, fotit se dají, ale akce žádná.  Sledujeme, fotíme, vydržíme tady ze všech nejdéle. To je pro nás ten pravý zážitek. Já jsem tak nadšená, že jako fanda sedíme v otevřeném okénku na dveřích a  cvakáme. Tak se historie neopakuje a Etosha se  nám  za ty počáteční peripetie odměnila. Ani mi není líto, že tu budeme o noc méně. Už jsem spokojená. Na Jirkovi taky vidím to napětí. A jak už to tak bývá, kluci by zase rádi ven z auta. Sice se říká, že nažraný lev by neměl zaútočit, ale kdo ví, co by se mohlo stát. Z žirafy vidíme dlouhý krk a taky jí trčí okousaná žebra. Mě by zase zajímala více ta žirafa, z druhé strany.  Do mapy si děláme puntík a je jasné, že zítra pojedeme zase lvy zkontrolovat, jak jim

 

 

chutná. Směřujeme k napajedlu Helio, ale tady je to zbytečná cesta.  Ani tu žádné napajedlo není. Fotím jen Helios Holl - docela zajímavě porostlý stromy.

Do Halali je to  už kousek. V recepci zjišťujeme, že máme štěstí, místa je dost. Asi jsme přijeli i v dobrou dobu.  Je něco okolo 15 hod. vybíráme místo, abychom měli dobrý gril a plochu na stany čistou od kamínků. Chvíli to trvá. Pak se domlouváme, že už dnes nikam nepojedeme, odpočineme si a přepereme nějaké věci. S Petrou jdeme nakoupit. Konečně si kupujeme maso na gril. Je to Kudu. Sice z mražáku, ale do večera určitě rozmrzne. K tomu brambory, cibuli, nějaké pohledy, pivko, vínko.  Na ten kousek jsme si vzaly auto. Poprvé ho řídím, páka vlevo, dá seto. Do obchodu přichází Jirka, ať dřevo nekupujeme, že je ho tu všude kolem plno a že už nasbírali. Takže konečně oddychový den. Večer úplně zapomínáme na zdejší napajedlo. Jirka už griluje maso, a tak musí zůstat u ohně. Jdeme my tři. Já s 2 foťáky a kamerou.  S tím Jirkovým to moc neumím. On pořád něco nastavuje, mění, zkouší. Míjíme odcházející lidi, ale když přicházíme, ve světla reflektoru vidím 3 nosorožce, a dokonce to je mládě. Fanda jásá a já objevuju v houští maskující se žirafu. I ta nakonec přichází vedle nosorožců a pije. Ne ze

všech fotek něco je. Šteluju a šteluju, dokonce vyfotím žirafu tak, že na fotce mám 3 … noční snímky nic moc, zkouším tanec. To je to pravé. Nejlepší záběry zvířat u osvětleného napajedla jsou na typ snímků tanec- rychlé pohyby. Když odejdou nosorožci i žirafa, ještě chvíli čekám, ale pak jdu za chudáčkem Jirkou, který musel tuto podívanou oželet. Při jídle zjišťujeme, že ten Kudu musel být v mražáku tak  3 roky nebo to byl nějaký 100letý kus. Maso bylo dost tuhé, i když si dal Jirka práci  a naklepal ho. Ale zato brambůrky a cibulka, mňam. Fanda zase třídí fotky a já s Jirkou si u pohodlného stolu se sedačkami vychutnáváme vínko.

30.7. aneb, jak se lvi lekli Fandy

Ráno vstáváme v pravý čas, abychom byli připraveni na otevření brány kempu. Vaříme si zase kávu a ještě jdeme všichni za tmy  k napajedlu. Je chladno a u napajedla žádné zvíře. Čekáme, čekáme, stále nic. Já už za každou větví vidím žirafu, každý balvan v dalekohledu mi připadá jako ležící nosorožec.  Jirka už to nevydrží a jde ke stanu pro kávu a něco na zahřátí. I když se vrátí, pořád nic. Déle nečekáme a balíme. Už se sem vracet nebudeme, večer opustíme NP Etosha Andersonovou bránou.  Naše cesta vede samozřejmě k našim lvům.  Nejdříve ale jedeme na sever na vyhlídku na jezero. Slunce se opírá do vodní hladiny. Potkáváme autobus s turisty. Jsou zde hejna ptáků, jakoby chodili po vodní hladině. V tom ranním lesku se mi daří zachytit pár krásných okamžiků.

 

Dost tady fouká, takže na tom úzkém prostoru otáčíme  a míříme za lvy. Ještě než k místi dojedeme,  mihne se nám  před autem nějaké kotě. Jedno, druhé. Jsme jak opaření. Jsou to 2 malá leopardí mláďata a pěkně mrštná. Hrají s námi na schovku. Ztrácí se v trávě a po chvíli jsou za námi. Fanda couvá, hledáme je, ale už je není vidět. Ještě se něco hýbá v houští. Čekáme, co se bude dít, ale koťata jsou v čudu.  Tak takový dárek na rozloučenou

jsme od Etoshi fakt nečekali.  Teď  už můžeme spokojeně odjet z parku.   Potkáváme stádečko žiraf. Ty já zbožňuju a podle pohádky z dětství jim vždy říkám Šárky.

Přijíždíme konečně k našim lvům. Jsou tady, hoši, nezklamali.  Ale asi kousek opodál, a žirafy je zase o něco míň. Lvy je trošku hůř vidět, okolo je vysoká tráva.  Jsme tu sami, takže kluci zase vymýšlí nějakou akci. Že jsou ven z auta. My s Petrou vyskakujeme,  ale oni nás oba okřikují.  Fanda se ale nedá. Otevírá dveře. Lev vzpřímí znuděně svou hlavu a kouká, co se děje. Vidí nás, kouká na nás. Je ve střehu. Já už v duchu vidím, jak se lev zvedá a vystartovává směrem k našemu autu. Fanda vystupuje z auta a …. Lev popadne kus masa, co má před sebou (ten jsme neviděli) a se strachem, asi aby nepřišel o snídani, se vzdaluje nejprve za strom a pak si to rozmyslí a oba běží ještě dál do divočiny. „Tááák, a máš to, fando. Teď jsou lvi pryč a nevidíme nic“. Že ale bude lev utíkat před člověkem, to nás ani jednoho  nějak nenapadlo. 

 

Potkáváme nám již známá zvířata, nějaké 2 druhy ptáků, které na obrázku nemáme a nevíme, co jsou zač. Další ťampaly, modrého ptáčka Starlinga, hadilova, zase žirafy a zase zebry, dokonce pořádné stádo, supa na okraji napajedla, ale na blízku není žádná potrava.další žirafgy, které jsou tentokrát blízku na 2,3 metry. Je to nádhera. Nechápu, jak mohou okusovat trnité akácie. Že je to nepíchá.  Následuje stádečko statných urostlých Kudu,

 

 

  

jeden šakal otočený k nám zadkem, pštros,kterého můžeme sledovat, jak polyká sousta. Nejdřív naškube do tlamy několikrát trávu, pak krk zvedne a sousto mu sklouzne dolů. To už se viditelně slunce chystá na kutě a my se blížíme ke kempu Okaukuejo. Okolo něj je tráva vypálená. Já ještě vzpomínám, co bychom mohli vidět. Třeba slona, ten by se s námi mohl rozloučit. Vjíždíme do brány a jdeme platit, porozhlídnout se po suvenýrech a stále hledáme schránku. Zdejší pošta je ale už zavřená. Zase smůla. Jirka mě zklamal. Nejde nahoru na věž fotit. Taky už toho má za dnešek dost.  Odjíždíme z kempu k bráně a co to nevidím. Vpravo u stromu, proti slunci, slon. Tak to je fakt pech. Na co si vzpomenu, to vidíme.    Zrovna zlomil strom a v chobotu drží kmen.

 

Formality na bráně při výjezdu a já už si píšu ujeté kilometry.  Je 17 hod., na tacháči 49328, což znamená po parku ujetých jen! 151 km.

Slunce klesá a klesá a my diskutujeme, co s večerem, kam dojet.  Máme namířeno k Himbům, do Opuwa. Tam nemůžeme dojet, i když Jirka se nočním přejezdům nebrání. Cesty jsou asfalt, občas něco přeběhne před autem, ale reflexy má stále dobré. Navíc, večer jezdí docela rád. Nerad řídí ráno, protože není ranní pták, jako já. Fanda s Petrou ale mají rádi pohodlí a spát v autě se jim moc nechce. V průvodci vidím, že to není s kempy žádná sláva. Je tu před Kamanjabem, kde kemp není,  leopardí farma (Cheetah Guest Farm, kde je údajně i kemp. Je to sice dál od cesty a kdo ví, po jaké cestě pak, ale nic jiného nezbývá. Na šipce sjíždíme doprava a otevíráme si bránu. Kolem nás porost a tma, venku zima jako hrom. Rychle se za jízdy oblékáme. Další brána. Po chvíli světla auta zasvítí na velký dům, vysoký plot a  2 psy, kteří na nás štěkají jako o život. Zvoníme na zvonek i zvon visící vlevo. Chceme se zeptat na nocleh a poctivě zaplatit. Po 5 min. vyzvánění stále nic. Že by byli majitelé někde pryč ?

Vidíme šipku na campsite, tak tam tam jedeme.   Má to být ještě 2 km.   Další brána, otevřít, zavřít a zase černočernou tmou za doprovodu oblohy poseté hvězdami a stále tou samou mlhovinou jedeme do neznáma.  Říkám si, že tady přeci nemůže nic být. Kam to jedeme, kam dojedeme. Představa, že se budeme zase plahočit zpět a kam pak. Všude okolo tma, ani živáčka ani světýlko z perníkové chaloupky. Cesta se vleče, musíme pomalu a opatrně, jsou tady i  místy vyjeté koleje a dřeme podvozkem.  Po chvíli v dálce přeci jen něco zahlédneme a přibližujeme se.

Najednou vidíme světýlek více, jako svatojánské mušky. A zvětšují se a pohybují. Máme z toho legraci. Jsou to čelovky a je jich tu tak 10. Vidíme konečně nějaké lidi, jedno auto se střešním stanem a zase tu velkou osobní avii. Je to tu takové zvláštní. Jirka udělá smyčku a zastavujeme. Sedíme a autě a koukáme. Elektřina ani světlo tady není. Ale co bysme chtěli, když jsme bůhví kde.  Nikdo z nás nemá chuť vystupovat. Jirka se ptá, jestli tu zůstaneme. Všichni mlčíme, to on nemá rád. Startuje a ještě popojede. Pak vidí docela pěkný plácek. Zase se ptá, jestli zůstáváme. Ticho. Takže rozhoduje za nás, vystupuje z auta a vybaluje stan. Peťka se zmůže jen na něco jako „takže asi zůstáváme, že ?“. Za svitu měsíce, který, ač dorůstá, je tady na jižní polokouli v písmenu C a za záře reflektorů auta stavíme stany. Jsme už sehraní, takže je to otázka pár minut. Bereme čelovky a jdeme hledat WC. Ptám se sousedů. Je to pár s dítětem. Muž ale mé angličtině nerozumí, jsou to Francouzi, takže volá manželku. Ta je na autě ve stanu a ukazuje mi do tmy do houští. Jdeme tím směrem a po pár metrech narazíme na kamennou zděnou budovu. Jsem zase v šoku. Čekala bych kadibudku, ale tady jsou zase 2 WC, sprchy, 2umývadla, mýdlo, zrcadlo, a zase vč. toaleťáku. Jsem spokojená a mladí jsou nakonec také překvapení.  I když je zima, večeříme na stojáka, zahříváme se ještě domácí medicínkou a pak hned jdeme spát. Ještě přes zavřené stany sjednáváme budíček. Chceme vyjet brzo, abychom byli ráno byli v Opuwu. Takže v 5, ano. V noci je dost fičák. Vedle se utrhla sousedům plachta  a dělala v tom větru pěkný rámus.

Kmen Himba, Opuwo  a cesta na jih

31.8.

Dovolená se nám přehupuje do druhé poloviny. Odjíždíme v 5:45 hod. a bez zaplacení. Pořád nikde nikdo a ani nezvoníme.  Zase otevíráme a zavíráme brány a najíždíme na starou dobrou asfaltku. Míjíme Kamanjab, kde chceme tankovat. Pumpa zavřená. Co těď? Chvíli váháme, počítáme km a PHM, ale vtom se rozsvítí a pumpař už sahá na stojan. Full., please. Cestou opět potkáváme nějaká ta zvířata podél cesty. Ráno a večer se asi k cestě stahují více. Přes den potkáváme jen krávy, osly, kozy. Projíždíme kolem plotu Etoshi a vidíme osamělou  žirafku.

Následuje zase veterinární kontrola, tady docela poctivá. Část cesty je horší, ale pak je tady zase asfalt. Jedeme i 120 a po 8 hod. odbočujeme z C35 na Opuwo. Asfaltka pokračuje. Přijíždíme do Opuwa. Je tu obchoďák a kavárna. Jdeme na nákupy zásob pro nás a nějaké dárky (olej, cukr, mouka, chleba) pro Himby. Hned je kolem nás plno místních. Děti, ženy, nabízí suvenýry, žebračka. Patra se dává do řeči s jedním klučinou, který nám nabízí, že nás zavede do své vesnice za 100 / pár.  Přijímáme, protože budou peníze asi v těch nejlepších rukou.  Kupujeme si ještě teplou snídani, brambory, rýži, grilované kuřecí a zdarma k tomu si můžeme dát kávu nebo  čaj. To jsem ani nečekala. Byla to poctivá instantní káva. Jejich obchody se mi moc líbí. Všeho je všude dostatek i výběr.  Zavřeni v autě snídáme. To je v obležení. Lidé ale nejsou sprostí ani dotěrní. Jsou trpěliví, čekají, postávají. Až vystoupíme tak nám zase nutí své výrobky.  Přesedáme si. Dozadu  s Henokem jde Fanda s Petrou. S námi by si moc nepokecal. Musím přiznat, že se až stydím. Normálně jsem vypnula, ani si neopakuju fráze a vše nechávám na Petře.  Henokovi  je 14, i když vypadá na míň. Mluví moc pěknou angličtinou, rozumím mu, ale v předu špatně slyším. Je v Opuwu na internátu, chodí do školy. Jeho vesnice je cca 15 km na západ po prašné cestě. Svou rodinu dlouho neviděl a dostane se sem např. s turisty. Projíždíme vyschlá řečiště. Půda je zbarvená do červena, fouká a písek se zvedá.  Jak jsem později doma zjistila, jeli jsme směrem na Ortjitombo.  Je znát, že místy projíždíme pískem. Auto plave. Cesta je horší a horší. Naštěstí jsme na místě. Couváme a odbočujeme do Henokovy vesnice.

   

Jsou tady jen ženy a děti. Henok jde napřed a vše domlouvá a bude tlumočit.  Přivítáme se s ženami a hned jsme  zváni do jedné z chýši. Tady nám Himbka ukazuje, jak se dělá hlinka, kterou se Himbové potírají, jak žijí, co v chýši na co je, jak to funguje.   Přišla za námi i malá slečna. Pak nám ukazuje dvůr, kde je dobytek, jak uchovávají kukuřičnou mouku,  jak suší na střechách kukuřici.  Petra práskla Henokovi, že Jirka by se chtěl svést na oslovi. Myslí to ale tak, že zastaví u  cesty, kde jsou osli, k jednomu se přiblíží, ten bude jako ochočený, nechá se,  aby Jirka na něj nasedl. Haha. Do vesnice se vrací  2 mladíci na oslech s barely vody. A Henok už už domlouvá Jirkovi osla. Ten ale s díkem odmítá.  Nakupujeme nějaké suvenýry, náramek, tykev, sošku Himba. Dá se smlouvat. Za 100 mám vše, co chci. Stanovila jsem si, kolik za to dám. Nejdříve nechtěli, ale nakonec prodali.

       

Za 50 R nám i zatančí. Bereme. Holky vstávají, a za zvláštních zvuků poskakují, podupávají. Přidává se i Petra a Jirka. My s fandou vše samozřejmě dokumentujeme.  Je nám tady moc dobře. Okukujeme ještě jejich kůzlata, já  zvedám těžkou litinovou poklici u hrnce. Ten je ale prázdný, ale nádherný a těžký. Všichni se fotíme a pak se

        

ještě dovídáme, že malý Himbula, co po něm leze snad tisíc much, a mu to vůbec nevadí, je nějaký nemocný. Dělali mu obřízku a prý má horečku. S tím obřezaným pindíkem a s holým zadečkem sedá v písku. Má ne něj pěkný bolák. Himbové se ptají na léky. Necháváme jim tady nějaký paralen, framykoin a mastičky, co posbírám v lékárničce.   Z antibiotik máme strach, přeci jen, nevíme, jestli je užívají a jestli jim neuškodí. Hlavně se snažíme aby jim Henok zdůraznil, že by měli malého prvně umýt, než použijí mast a zásyp. Ale kdoví.  Byl to tady příjemně strávený čas. Himbové jsou milí, úsměvaví, bezprostřední a hlavně autentičtí. Sice jsme si všimli, že se kvůli nám, když jsme přijeli, ženy svlékly. Ale není se čemu divit, přeci jen je zima a musí jim být chladno. Pak na sebe něco hodily. Jedna z žen byla velice pěkné a fotogenická, s milým výrazem ve tváři.  Žádná show pro nás, turisty.  Je vidět, že takto opravdu žijí. Loučíme se a jedeme s Henokem zpět do Opuwa. Platíme mu sjednanou částku a loučíme se.

Je něco po poledni a my máme časový náskok. U Himbů jsme chtěli strávit celý den,ale stihlo se to dříve. Fanda navrhuje zajet na Ruacanu k Epupa falls. Nebo se tady ubytovat a odpočnout si. Dost tady ale fouká a nedovedu si představit válet se v tom větru u stanu. Počítáme čas na Epupu a km. Nakonec to vzdáváme. Uvažuju tak, že nevíme, co nás ještě čeká, že je lepší mít nějakou časovou rezervu. Potulujeme se po městě, zajíždíme na konec směr Ruacana. Tam je cesta zavřená, objížďka a nic moc. Jdeme se projít po obchodech. Stále doufám, že někde koupíme plynovou bombu.    Kupujeme si  za 5 R po 2 smažených koblížcích. Výborné. Sledujeme směsici

kultur Himbů, Herero a křesťanů. Fotím si zdejší kostel a zase potkáváme Henoka s kamarády. Ti se k nám zase připojují. Po 15 hod. se nadobro loučíme a jedem zpět na Kamanjab. Uvidíme, kam dojedeme a kde najdeme nějaký kemp. Ještě zvažujeme, jestli jet po vedlejších kamenitých cestách nebo stejnou cestou po asfaltu. Vítězí ta rychlejší varianta. Jsme dost naložení.   V Kamanjabu  si říkáme, že už je na čase někde zakotvit a užít si večera. Upoutal nás nápis na rest camp Oppi-koppi . Mají volno, místo si zase můžeme vybrat a je tady super restaurace a wifina. Stany stavíme na vyvýšené betonové ploše se střechou. Tak tomu říkám plac pro stan. Málem nám nedosáhly na zem šňůrky. Co nám v Tsumkwe uletěl stan, už ho i kolíkujeme.  Následuje teplá sprcha. Tu si obzvlášť vychutnávám a nikam nespěchám. Jirka s fandou sprchují i našeho  Nisáka. Karosérie prohlédla, ale ty okna, to je děs. Takže ubrousky (hadr nemohu najít) čistím okna  beru i zaprášenou palubovku. Na to se už nemohu dívat. Prach sedá všude.

 

Oppi-koppi patří německým manželům. Mají tady zrovna nějaké známé. My si dáváme pivko, Petra vínko a fanda lemonsodu a k tomu se pořádně zdlábneme.  Zdejší hovězí na houbách s brambůrky bylo, jak mi dal ochutnat Jirka měkounké jako samet. Já si dala kuřecí řízek s hranolkama. Ty mi už taky docela chyběly. Poseděli jsme a relaxovali. Jirku jsem poslala zase nafotit zapadající kouli. Ještě si dávám sherry. Taky jsme zkoušeli připojit Nokii na wi-fi. Dostali jsme kód, ale nějak nám to nešlo nebo jsme měli obavy připojit internet. Přeci jen, zbytečně platit naši vydřidušným operátorům.

Damaralend   (Zkamenělý les,  Twyfelfontein  a první prasklá pneumatika)

1.8.

Ráno se budíme i bez budíku a docela brzo. Vaříme si naši kávu, teplý čaj a docela brzo odjíždíme.  V Khorixasu zase nakoupíme nějaké zásoby a pak už zastavujeme u Petrified Forest. Je to tady na slabou hodinku. Dostáváme průvodce, který nám tady ukazuje i rostliny Welwitschie. Jsou samčí a samičí. Máme v plánu projet si i  Welwitschie drive, tak uvidíme. Tady to nám docela stačí, je jich tady hodně, ale ne tak velké, jako tam.  Okolo cesty tady prodávají místí své suvenýry a taky různé kameny. Až tady mi dochází, že by to měly být  právě tyto zkamenělé stromy, ale kdo ví. Zkamenělý les jsem si představovala trochu jinak, víc těch „kmenů“ a něco na stojato, větší koncentraci. Nicméně,  když zkoušíme tíhu toho balvanu, je to až neskutečné, co může příroda vytvořit za tisíce a milióny let. Nejdelší ležící kmen má prý před 40m. Na prohlídku stačí cca ¾ hod. Peťa s Fandou zase ohlíží tu spoustu suvenýrů a my trpělivě čekáme. Pak se ještě jedeme podívat na skalní píšťaly. Opět to pro mě není nic moc. Ty naše, české píšťaly z pohádky pyšná princezna jsou hezčí. Řídí fanda a jede po těch cestách-necestách jako pirát sinic.

 

Musím říct, že cesty tady v této lokalitě jsou děs a hrůza.  Zlatá cesta do Tsumkwe. Tady se drkotáme a zabíjíme čas. Kolem nás sviští terénní Toyoty. Pak se ještě jedeme podívat na skalní píšťaly. Opět to pro mě není nic moc. Ty naše, české píšťaly z pohádky pyšná princezna jsou hezčí. Řídí fanda a jede po těch cestách-necestách jako pirát sinic.

       

Na další zajímavost na trase už nejedeme, vracíme se a míříme ke skalním malbám v Twyfelfontein. Má zde být největší koncentrace petroglyfů v Africe  dokonce jsou zapsány na seznamu UNESCO.  Cesta se klikatí, koukám po kopcích, ale zdá se mi, že náš Nisánek má nějaký divný zvuk. Říkám to Jirkovi, ale ten mě zase okřikuje, že slyším trávu růst. Když už tak jedeme 5 min., nedá mi to a znovu říkám, že se muselo něco stát. Jirka  nastražuje uši a už se mu to tyky nezdá. Zastavujeme a zjišťuje,e že jsme píchli. Já už si myslela, že dojedeme co cíle bez ztráty X (desítky). Jirka s sebou vzal z našeho auta takovou  tu pohotovostní pěnu na dojetí, takže to s ní zkouší. Auto se sice zvedá, ale po chvíli je náplň fuč a kolo prázdné. Musíme tedy měnit rezervu. Všechno z kufru ven. Když kolo sundá, vidí pěknou díru. Škoda, že si toho nevšiml dříve. Rezerva je nahozená za pár minut, ale co teď.  Rezerva je menší, jen na dojetí a moc jí nevěříme.  Cesty jsou tady hrozné, a nové kolo potřebujeme. Projíždí kolem nás auta, takže pomoc by se našla. Koukám na mapu, kde je nějaké větší město, kam je to nejblíže. Navrhuju, a´t si někoho zdejšího stopneme a poptáme se na radu.  Projíždí kolem zrovna Toyota s nápisem  Twyfelfontein County Lodge. Řidič sám zastavuje a ptá se, jestli potřebujeme pomoc. Na dotaz, kde bychom mohli pneu opravit nám říká, ať jedeme za ním. Musíme pomalu a on na nás vždy na křižovatce čeká.

Nevěřila bych, co v takových končinách uvidíme.   Je tady malé soukromé letiště s dráhou.  Nejedeme přímo do Lodge, ale do zázemí, které takový luxusní hotel má a nestačíme se divit. Přijíždíme do „oázy“ kde je stojan s pohonnými hmotami, skromné ubytovny zaměstnanců, prádelna, autoopravna a vidíme, jak se kompletuje voda do petláhví se značkou lodge. V dílně se hned ujímají našeho auta. Zase vše z kufru ven, vytáhnout píchlé kolo. Když to ale vidí, tak nám doporučují, že nám dají jiné kolo,  také zalepené, ale kvalitnější.  Do stínu stromů  nám dají židličky a my čekáme asi necelou hodinku, než je vše hotovo. Děkujeme bohu, že jsme píchli v tak dobrém místě. Naše časová rezerva je ta tam. Míříme na skalní malby.

Auto parkujeme na jednom ze 2 stinných míst, máme štěstí. Je tady znatelné vedro. S průvodcem a jednou italskou rodinou jdeme vstříc pískovcovým balvanům. Jsou zbarveny do oranžovo-hněda. Některé balvany tvoří nádherné tvary  nebo jsou neuvěřitelně poskládané. Průvodce nám ukazuje co kde je a k tomu povídá jejich domnělý význam  a původ.   Místy se jde po železných lávkách. Malby zvířat jsou menší, ale je jich hodně na

            

 

 

jedné ploše. Zebry, žirafy, sloni … klasická africká. Potkáváme tady i prvního hada. Má tak půl metrů a já ho ne a ne spatřit. Představovala jsem si nějakou velkou bestii, ale byla to podélně pruhovaná „užovka“. Průvodce nás ujišťuje, že podélně pruhovaní nejsou jedovatí, zato příčně pruhovaní – to by bylo horší.  Víc než malby mě ovšem zajímají okolní šutry, ty jsou fascinující.   Vracíme se k autu a zvažujeme, ˇkde budeme nocovat. Je jasné, že přejet přes NP a  pobřeží koster je utopie.  Řídí Jirka.  Cesta je děs, kameny nás dost trápí.  Novému kolu už moc nevěříme.  V průvodcích ani na šipkých žádný campsite není, jen dražší lodge. Zastavujeme u  Aba Huab,

ale nelíbí se nám tu. Popojíždíme a pak si říkáme, že to vezmeme postupně a k první lodgi do leva odbočujeme. Cesta je s kolejemi, místy příkrá a kamenitá. V dálce vidíme luxusní domečky. Je jasné, že jedeme zbytečně, ale slunce je ještě vysoko. V recepci  Doro Navas na vršku  nás vítá polák ? Když se ptá odkud jsme nestačí se divit, ale radí nám zajet kousek zpět na hlavní, že je tam camp. Je to ta šipka, co jsme ji přejeli a pak se domluvili, že budeme brát vše po cestě postupně. Šipka na Xaragu campsite hlásí 2 km. Jedem pomalu, po kamenité cestě  a nějak se to vleče. Sluce už zapadá. Míjíme cedulku s pokynem, „vydrž, už je to kousek“. Po přejetí hřebene se pod námi objeví suché hluboké řečiště, výjezd  do kopce do brány. Dře to, ale jede to. Přiznám, se, když po těch šutrech řídí Jirka, jsem klidnější. Je kaskadér, ale daří se mu. Fanda měl hold smůlu a ani nevíme, kde to píchnut. Ten okamžik nebyl znát. Místo tady je, ale není tu el. Domlouváme se, že si můžeme uvařit vodu v recepci a Jirka na lihu vaří těstoviny. Mají tu i čepované pivo, které chutná Polákům. Přijeli hned za námi, takže si zase pěkně pokecáme, dáme navzájem tipy. Oni jedou do Opuwa a k Epuppa Falls. Když jim říkáme, kolik už jsme ujeli a co vše viděli, kroutí hlavou. Musíme si nasadit čelovky, protože už je černočerná tma. Po naší italské  večeři:  těstoviny a víno jdu s Jirkou  na společnou romantickou koupel. Romantickou proto, že když tu není elektřina, mají ve sprchách petrolejové lampičky. Teplá voda je samozřejmostí a komáři jako nadstandard. Na mě naštěstí nejdou. Večer i noc je super. Tady v údolí je neskutečné teplo. Běžně spím ve čtvero ponožkách, 2 kahotách, tričku s krátký, tričku s dlouhým, pyžamové halence, mikině a někdy si v noci oblíkám i šustku, ale tady je to balada. Ponožky stačí jedny a jsem jen v pyžamu.  Je tady tma jako ranci.

 

NP Sceleton Coast, setkání s Atlantikem

2.8.

Vstáváme zase brzo, něco po 5 a potmě, protože nás asi čekají ještě horší cesty.  Jen sbalíme a odjíždíme. Springbok gate by se měl otevírat v 8 hod. Jirka nic nenamítá, když chci, ať řídí, i když se mi pak přiznává, že ho to ranní řízení ubíjí. Já jsem po včerejším motání se mezi kopci zase nějak zblblá a neuvědomuju si, že jsem vlastně o jednu křižovatku dále.  Je černočerná tma a okolo není vidět nic jiného, než děravá cesta. Rozeznáváme, že jedeme podél vyschlého koryta a několik jich projíždíme. Pořád čekám krátký úsek a odbočku doleva, ale nic. Jedeme po takových kotárech, že je to zase pro nás něco nového. Je mi jasné, že všichni mají pravdu, že tudy jsme nejeli. Projíždíme zase řečiště, do kopce z kopce, stále je tma  a značení  žádné. Vím, že směr máme dobrý, jedeme na Bergsig. Navigace mi to potvrzuje, ale cesty v těchto místech nemá. Je to dlouhá doby, než se začne rozednívat. Průměrná rychlost v těchto končinách, vlastně maximální je 40 km/hod.    Projíždíme kopcovitou krajinou. Konečně míjíme odbočku na Palmwag. Slunce pomalu vychází, fotíme další zdejší zvěř. Cesta se už stáčí k západu, k Atlantiku. Za námi jsou kopce Damaralandu. Nyní jedeme spíše rovinou. Otáčím se stále dozadu, abych vystihla nějaký pěkný okamžik na focení. Za námi je jeden špičatý kopec a jedna stolová hora. Slunce je někde za ní. Prosím, abychom zastavili, že bude určitě co fotit  Čekáme. A je to tady.  Máme štěstí, slunce vychází přímo uprostřed té hory. Nebe na horizontu se zbarvuje od červené po žlutou a po svazích kopců  se  pomalu plouží stín. Nádhera.  Atmosféru umocňují širé pláně kolem nás a nějaké, nám  neznámé, zvuky. Fotíme, co to dá. Snad se foto podaří a proti slunci.   Chceme jet dál, ale kousek od auta se  na cestě objevuje šakal. Zaostřujeme i na něj, ale moc se mu pózovat nechce. Poodběhne, otočí se a než stihneme zaostřit, je zase v pohybu a ztrácí se v trávě. 

  

Přijíždíme k Sprinbok gate do Národního parku Skeleton coast. Čas je dobrý. Ujeli jsme 100 km a jsme tady přesně na čas.  Branka je otevřená, takže vcházíme  a hledáme hlídače. Už nás viděli, takže přichází a začíná papírování.  Tento pán je velmi milý. Ukazuje nám 2 WC,  mohu nakouknout do knihy hostů a hledám samozřejmě Čechy. A jsou tu ještě další 2. Samozřejmě nacházím i jméno Dina,  který tady byl v dubnu. Než nasednu do auta, ještě mě zaujme malá černoška. Tancuje a poskakuje u Caterpilaru, kterými tady asi také pluží kamenité cesty.

Moc mě zaujala její kukadla a nedůvěřivý pohled. Když vytáhnu pamlsky, hned se rozzáří a zatancuje a postojí k focení. Je nádherně roztomilá a připadá mi, že se do této divočiny, do tohoto koutu světa ani nehodí. Když mě vidí hlídač, mává na mě, ať jdu za ním k pultu.   Říká mi, že je to jeho neteř a prosí mě o fotku. Čekám, že mi napíše mailovou adresu, ale chyba lávka. Copak je tady internet?, si říkám. Dává mi adresu do Swakopmund a já mu s radostí slibuju, že fotky určitě pošlu.  Vjíždíme do parku. Po chvíli vidíme v dáli před sebou bílou stěnu. Něco podobného jsem ještě nikdy neviděla. Stěna vypadá v prvním okamžiku jako velká vlna. Ale co by dělal Atlantik už tady, desítky km od pobřeží, že ano. To by ani tsunami nedokázala. Za bílou stěnou za vynořuje kopec. Tentokrát to vypadá jako hustá mlha. Pokud do toho vjedeme, tak to bude síla. Čekáme, co se bude dít. Přechod je docela mírný. Není to tak husté, jako to vypadalo z dálky.

 

Jsme jako na  Marsu. Krajina se znatelně mění. Barevné kopce a modré nebe vystřídala pochmurnost, až strašidelnost. Písčité duny hrají odstíny šedá/černé a žlutá/oranžové. Spíše to vypadá, jako by žlutý písek byl posypaný popelem a prachem. Zamračená obloha tento můj pocit jen umocňuje. I zde je však život v podobě trav a nízkých keříků. Vypadá to, že pokud bychom vybočili z uježděné cesty, už by nás písek pohltil. Nedá mi to a chci zastavit po té měsíční krajině se projít. Kupodivu to zase není tak, jak to připadá. Půda je docela pevná a nepropadám se.  Otázkou, co by to udělalo s autem. Jirka je připravený to samozřejmě zkusit. Naštěstí je to legrace. Kupodivu je viditelnost vysoká. Zatím jsme nepotkali ani živáčka, ani auto. Přijíždíme na křižovatku , kde odbočujeme vlevo na Swakopmund. Cestou jsme potkali zatím jednu Toyotu. Projíždíme první řečiště – Koigab. Vidíme Atlantik. Sláva. Není boha, abych se v něm alespoň nesmočila – po kotníky?  Je bouřlivý, vlny jsou docela pěkné a jde jedna z druhou.  Mají  následovat nějaké trosky vesničky Tascanini.  Míjíme jen šrot. Nevidíme nic jiného, jen cedule ohlašují toto místo.  Koryto řeky Huab už je znatelnější, než to předchozí. Vybavuju si film, kde jsem viděla, co dokážou zdejší deště. Voda se přižene velkou rychlostí, spláchne vše, co jí stojí v cestě a to

vyvrhne do Atlanitku. Naštěstí není období dešťů. Fanda kontroluje gumy v pozadí se zbytky vrtné soupravy, která vzala za své i zdejším klímatem. Oceán se  nám přiblížil a je tady i zajímavé místo. Hejno ptáků, malá laguna  ostrůvek. Konečně vidíme i to, co dává zdejšímu místu název. Kostry. Nikoliv však lidské, ale trosky vraku lodi. Není nic moc. Ten už tady musí trčet několik století. Kluci fotí a já si plním další sen. Dotknout se Atlantického oceánu. Velká škoda, že je zima. Plavky mám připravené. Zouvám boty, kasám nohavice a kráčím vstříc vlnám. Brrr, to je tedy pěkná kosa.Ale čekala jsem horší. Kdyby nefoukalo  nebylo chladný vzduch, klidně bych se převlékla. Chlad vody se dá zvládnout, ale aby mě tady ofouklo  a já nastydla, to nebudu riskovat.  Main gate je hned vedle řečiště Ugab. Tady potkáváme konečně živáčky, kteří zrovna vstupují do parku.  Je 11:30 a na tachometru 50643. Po  3,5 hod. cesty,  která uběhla docela pohodově, kolo drží a průměrná rychlost byla vynikající, jsme ujeli parkem 142 km.  Tady si kupuju na památku tričko a ze 120 ukecávám jen na 110 ND. Řešíme formality a fotíme si bránu do parku. Ta je s lebkou a zkříženými hnáty.

 

Lachtani na Cape Cros, Swakopmund

Na Cape Cross  jsme asi po hodině. Za všechny platíme 170ND. Smrádek tady je, to ano, ale dá se to přežít. Strašně ale fouká, až je to nepříjemné. A že ti tuleni nadělají randál.  Jsou jich tady snad tisíce. Staří a velcí macci, tak i nějaká mláďata. Ta se rodí na jaře, takže my už tady vidíme batolata.  Jirka,  jako vždy,  musí vymyslet něco zajímavého. Natahuje se pod zábradlím  a poklepává tuleně po hřbetě.  (na Mauritiu to dělal s želvami) kdo ví, jestli se to tuleni líbí nebo ne, ale vydává ze sebe hlasitý hýkavý zvuk, zvedá se a otáčí hlavou na Jirku. Ten bere zpátečku. Pozorovat tulící se tuleně je docela zábava. Jeden se plazí přes druhého, ten druhý zároveň přes třetího, lezou tuleň, netuleň. Malé mládě saje od své mámy. Někteří na sebe rafají a bojují spolu, jiné se k sobě tulí. Ti „otužilejší“ se čvachtají v ledové vodě a loví ryby. Zkřehlí odjíždíme.

Zastavujeme u dalšího vraku. Ten tady není dlouho. Ale přichází k nám černoch a nabízí kameny všech barev. Jsou moc pěkné. Cenu nasazuje vysoko, ale nakonec se ptá, kolik dáme a bere cokoliv.  Opět se dovídáme, že má hlad, že by chtěl jídlo.  Zase mám ten blbý pocit našeho marnotratného života. Už právě proto by se měl našinec ocitnout aspoň jednou v životě někde v takových končinách. A nebo, nalodit všechny naše politiky na palubu kocábky a pustit je podél západního  pobřeží Afriky  a nejlépe bez kormidelníka.

No nic, to jsem odbočila. My už ale přijíždíme k Hanties Bay. Asi by nádrž vydržela, ale přesto tankujeme. Toho se držíme už tisíce kilometrů. Hanties Bay je malé, řekla bych, že i ospalé městečko, ale jsou zde všechny  potřebné služby vč. fast foodu. Podél cesty vidíme  nízké přízemní domky,  oplocené, vypadá to, že jeden jako druhý, ale spíše to symbolizuje nádrž na vodu, která trčí do výšky na železné konstrukci. Jako raritu beru jejich veselé barvy, oranžový, modrý, zelený,  to je sídliště.

Přijíždíme do Swakopmund. Nějak se nemůžu chytit ničeho v mapě, ale zhruba vím, kde jsem. Jen mi názvy ulic nesedí. Musíme se chytit kolejí. Opravuje se tady cesta  jiná je uzavřená, takže to mě zmátlo.  Určuju směr k infocentu. Chceme si koupit let nad pouští Namib. V centru je problém zaparkovat, ale máme štěstí. Jedno jediné místo je na naší straně a navíc, přímo před místní leteckou společností Senic Air. Mají zavřenou branku, ale hned slyšíme bzučák. Tak to tady funguje všude. Kovové mříže na bzučák. To je super, nikdo dovnitř, nikdo ven. Bezpečnost nade vše.  Zjišťujeme možnosti. Chceme letět brzo ráno, aby bylo dobré slunce, ale bohužel. Lety se konají vždy od 11 hod. Je to proto, že ráno se valí od  oceánu mlha  a mraky a z letu by nebylo nic.  Nedá se nic dělat, zažijeme zase konečně den klidu. Huráááá.  Chtějí po nás ubytování, odkud nás vyzvednout, ale my nevíme, kde stan rozložíme. Pro Afričany není nic problém, máme se pak stavit nebo zavolat. Nechtějí po nás ani platbu, až pak. Ale my se nechceme zítra zdržovat, tak platíme nyní a kartou. Navíc se dovídáme, že pokud nám nebude vadit, že s námi poletí 2 piloti, budeme platit je  4x 2200ND, jinak prý bychom měli platit i to  5 místo. Nám to ale nevadí, naopak. Kdyby se stalo něco s jedním pilotem, bude k dispozici druhý, že ano. 

Míříme do soukromé vilky dle LP Desert Sky backpackers. Mohu jen doporučit. Stanovali jsme vlastně v zahradě domu. Vybavená kuchyň se vším i s kávou, čajem, cukrem k dispozici, sprchy, vše, jako doma u babičky a také se zde ubytovávají baťůžkáři. Právě tady prvně potkáváme anglický starší pár.  Vypadá to, že máme společnou cestu, směr Sesriem.  Paní majitelka po nás holkách chce nějak málo peněz, pořád nechápeme. Myslela, že jsme jen my 2, ale my jsme poctivě přihlásili i naše polovičky. Chlapi se hrdě přihlásili k úkolu zajet do aerolinek nahlásit jméno hotelu, odkud ná ráno vyzvednou a mysleli si, že nebudeme schopny postavit stan. My si naopak myslely, jestli se v těch jednosměrkách neztratí, když si nevzali mapu. Nám šly stany skvěle, ale hoši se stále nějak nevraceli. Prý byli i v obchodech. Večer jsme už nikam necourali a po skvělé, klasické instantní večeři jsme šli spát.

3.8.

Ráno jsme se vzbudili nikoliv pod časovým nátlakem mobilu, ale i tak brzo, okol 6.  Prádlo včera vyprané v těchto mlhavých končinách neuschlo, stany byly orosené a bylo sychravo. Jirka v klidu uvařil horkou polévku, zatímco jsem já vše sbalila a připravila. V klidu jsme se nasnídali a vydali jsme se spolu na procházku.  Fanda a Patra zůstali doma. Sešli jsme k pláži, okoukli oceán. Žen na pláži jsem se  ptala, co tady všichni  sbírají. Byly to ty větší, asi 7-10cm dlouhé, mušle. Vyrábí z nich suvenýry. Sbírají je do velkých pytlů, takže je vidět, že je moře plné těchto lastur.  Domy tady ve Swakopmund se nestaví moc vysoko,  mají tak  4,  5 pater. Našli jsme další místo pro stanování – ve stejné ulici, okoukla jsem zdejší nabídku realit a zašla do jiné cestovky zjistit, kolik by stál náš let u nich.  Měli jsem štěstí, že jsme dojeli přímo k aerolinkam, cena u cestovek  by byla opravdu  vyšší. Takže pokud máte zájem o let nad pouští: Sam  Nujova Ave – přes cestu od info centra sídlí letecká společnost. V obchoďáku si kupujeme něco na zub – teplou klobásu se sladkou bramborovou kaši, nugátový šnek;, jinde kupuju konečně známky na pohledy a na památku a jako suvenýr ořechy s motivy zvířat na kůži.  Pomalu se vracíme do vily, koukáme do výloh, co by se dalo koupit, zatímco se slunce pomalu klube z ranního oparu.

 

Let nad pouští Namib se společností SCENIC AIR - viz samotná sekce (www.scenic-air.com)

My musíme dál.  Já s Jirkou jsme sbaleni, ale Petra s Fandou ještě obědvají. Máme před sebou dlouhý přejezd, takže bychom si měli pohnout. Plánujeme ještě omrknout  Walvis Bay.   Projíždíme jen hlavní cestou k pobřeží, ale nic zajímavého tady pro nás není.

Let nad pouští Namib

Krátce před 11 hod. pro nás přijíždí minubus a ještě s dalšími turisty jedeme za město na letiště. I tady procházíme detektory. Máme 2 mladé piloty a vypadá to, že ten jeden se jako zaučuje. No snad doletíme zdárně zpět a nic se s Cesnou nestane. V letadle je k dispozici i  cooler s vodou.  

My sedíme uprostřed, takže mohu vidět na budíky a jak nastavují kurz. Každé přepnutí dokumentuju do kamery, snad mi to pak domy pomůže u identifikace fotek. Fanda je s Petrou vzadu. Po chvíli startujeme. Cesna se kodrcá po ranveji, ale čekala jsem to horší. Za moment se už zhoupneme e vzlétáme. Je to nádherný pocit. Tu chvíli zbožňuju. Na straně oceánu je stále vidět mlžný opar. Podmínky na focení nejsou optimální, ale snad se bude dát na nějaké fotky koukat.   Letíme směrem ke  Kuiseb Canyon , kde nás pilot upozorňuje na rozhraní dvou typů pouští. Kamenné, ta je do vnitrozemí  a písečné, která je blíž k pobřeží. Změna barvy je znatelná.  Koryto je téměř  vyschlé, přesto je stále porostlé  zelení. Měníme kurz a na displeji se objevuje nápis Sesr a čísla. Přelétáme místa, kde se budeme zítra, pozítří pohybovat po zemi, vidíme oranžové duny z ptačí perspektivy. Jsou to malé kopečky, ze kterých roste zase nějaká ta zeleň. Pilot nás upozorňuje na Dunu 45, ale nejsem si jistá, zda ji vidím správně.  Naše Cesna je v turbulencích už nějakou dobu, záběry jsou roztřepané, do fotek se dostávají křídla a rámy a mi začíná být nějak „šoufle“. Jirka to na mě vidí. Já dělám hrdinku, ale  nic příjemného to není. Ta skořápka klesá  a stoupá tak, že až skáčeme, i když jsme připoutaní. A trvá to už 15 min. Mi prolétávají v hlavě všechny díly Leteckých katastrof a  filmy o přežití v poušti. Otáčím se po cooleru, že poprosím Petru o vodu a vida, je na tom podobně, jako já.  Po celé věčnosti se let uklidní a je o něco líp. Naštěstí. Barva pouště se zase mění z oranžové na žlutou, pilot nás opět upozorňuje, že pod námi můžeme vidět domky hledačů zdejších pokladů, diamantů.   Blížíme se k pobřeží. Rádi bychom viděli nějaké vraky, ale když se blížíme, tak vlétáme do mraků. Naštěstí jich není moc, ale vrak jsme stejně neviděli.  Pobřeží maluje nádherné obrazy. Vodní jazyky se zakusují  do písčitého pobřeží, sledujeme jedoucí džíp pod námi po pobřeží. Okouzlí mě nádherné ostrůvky, písčité výběžky  a zálivy, které tady příroda vyčarovala. Blížíme se k Walvis Bay, kde by měli

být vidět kolonie plameňáků. Pomalu se blížíme na domovské letiště. Letíme bokem Swakopmund, ale jde docela pěkně vyfotit městskou zástavbu.  Přesně po  2 hod. letu přistáváme. Hoši byli moc šikovní a my jsme přežili ve zdraví. Slunce už pálí, je 13 hod. Musím říct, že investovat 2200 ND do tohoto zážitku jsou dobře investované peníze. Možná bych doporučila příště letět raději odpoledne, před západem slunce.

 

Přes poušť Namib  a Kuiseb Pass do Solitaire

Míříme do pouště. Nádherná asfaltka se mění v kamenito-písčitý tankodrom.  Naše rychlost je zase na dvacíti, v lepším případě na 40. Řídí Jirka, já s hrůzou poslouchám zvuk pneumatik, jestli je vše OK.  No a jelikož je  15hod, není náš cíl jasný. Čeká báječných 300 km do Sesriem, ale spíše to v tuto chvíli vidím jen na 230 km do Solitair, a to ještě kdoví jestli nepřenocujeme někde v Kuiseb passu za přítomnost hyen, pštrosů a třeba i pouštních lvů  a pak už nás nikdo nikdy nenajde. Jirka se snaží jet, jak to jen rychle jde. Moc jsem si přála vidět a nafotit západ slunce u Kuiseb pass, tu nádheru, co jsme viděli z letadla. Je mi smutno, že to nevyjde. Slunce jde pomalu na kutě, šeří se. Míjíme odbočku na Gobabed a kamenné kopečky. Kdybychom k nějakému odbočili, třeba by i odtud byly pěkné fotky. Uvědomuju si ale, že v srpnové Africe není západ slunce tak zajímavý. Slunce je chladné, nemá tu teplou letní barvu. Takže si tuto myšlenku nechávám pro sebe. V protisměru míjíme druhé  auto. Jak toto pojedeme po tmě, to bude sranda. Jirka bude pěkně na prášky.  Občas se snaží na to šlápnout, ale po pár metrech se zase celé auto třeba , takže škub volantem na stranu, hlavně na těch kamenech prudce nebrzdit.  Naše guma na to nemá. Pokud bychom tady ještě píchli ….

Zápisky z mého deníku:
14:00 -  50 860 km - ze Svakopmund –

14:35 – z Walvis bay
17:25 – 51 002 km – na cestě
x  (křižovatka) s D1985
x  s D1988
18:30 - kaňon !!!! Hurá. I v té tmě zastavujeme  na mostě a koukáme do tmy, směrem tam, odkud slyšíme šum  říčky Kuiseb   150km za 4 hod.
19:20 -  51 061 km     x s C 26  Ještě nás čeká klesání a stoupání na Gaub Pass

Na  51 081 km se  Jirka  střídá s Fandou. Tu tmu už oči neberou. A já si vzpomínám, jak jsme pro změnu nadávali v Indii, jak nás osvětlují dálkové světla v protisměru.
Ve 21:30 vidíme  konečně známky  civilizace, světýlka v dáli. Jsme u kempu  Solitaire Country Lodge. Volno naštěstí mají a my se dovídáme, že pokud bychom  přijeli o 30 min. později, už by nás neubytovali.

4.8.

V Solitaire je hned u vjezdu do Cempsite vyhlášené pekárna. Tam vedou naše druhé kroky, hned po koupelně. Kupujeme jablečný štrúdl, čokotyčinky, masovou bábovičku. Snídaně pro nás dva 53 ND. Vedle v prodejně ještě bereme klobásu a sušené maso za 33 ND, usedáme ke stolu, kde si s sebou bereme naši čerstvou kávu. Za přítomnosti hejna ptáčků, kteří se ochomýtají ve zdejším napajedýlku  si vychutnáváme první hřejivé ranní paprsky a plánujeme, co s načatým dnem. V 8 odjíždíme, abychom se dostali do Sesriem. Cesta není o nic lepší, než včera, ale už to není daleko.

Kaňon Sesriem, údolí Sossusvlei, svítání v Mrtvém údolí
a duny, a písek, a duny, a písek ...

Kolem 10 jsme v recepci. Mám pět štěstí, místo je a dokonce hned vedle bazénu. Máme před sebou pohodové odpoledne. Bohužel, když máme čas, nedá se tady koupit maso, abychom si něco exotického ugrilovali.  Zabydleli jsme se, uvařili oběd, s Jirkou jsme si dali Gin se Spritem a Jirka se odhodlal v tom větru i skočit do studeného bazénu.  Za tu dobu poflakování jsme zjistili, že ze stromu nad námi na nás kadí ptáci, takže jsme stan přesunuli.    Odpoledne jsme sedli do auta, opět, a vydali se ke kaňonu řeky Tsauchab.  

Říkám se, že by to chtělo pěší procházku, ale nakonec jsme mohli být rádi, že jsme jeli autem a to, co se nám stalo nyní se nestalo později. Zatímco já nemeškám a už  jsem  někde v předu, nad kaňonem a Jirka běhá po skalách,  Fanda  zjišťuje, že máme něco se zámkem kufru.  Nejde zacvaknout. Takže nás svolává zpět a místo nádherného odpoledního a večerního focení musíme hledat pomoc. Tu nacházíme u čerpačky před kempem. Musím říct, že v Africe není nic pro nikoho problém a vše se dá sehnat a zařídit a nejlépe už včera.  Pumpař kouká a zjišťuje závadu, volá někam a pak říká, že za pár minut tady někdo přijde. Po pád minutách přichází druhý černoch, kouká, někam volá a říká, že za několik minut dorazí vadná součástka. Těch minut je sice více, takže odpočívám na předních sedadlech a ostatní diskutují s černochy. Za hodinu je oprava hotová a chtějí za to je 50 ND. Byla to prkotina, kousek ulomené hmoty. Naštěstí se nepřihodili v tom nejlepším čase. Je kaňon se už nevracíme, ale jedeme k bráně do patku na západ slunce. Cílem není duna Elim, ale Duna 45. Jsme tady sami, ale takový vítr, jaký tady je, to je neuvěřitelné. Fanda s Petrou doslova běží nahoru. Za nimi Jirka a já poslední zase tahám svůj batoh, protože ho nechci nechávat v autě. Chodit boso v písku je balzám na nohy.  I na Jirkovi  je  ovšem vidět, že ho výstupu na dunu ubíjí. Hold už nejsme nejmladší. V tom větru mě dokonce bere balanc a mám co dělat, abych se na hraně udržela. Koukáme na sebe a oba vzdáváme. Už proto, že slunce zalezlo za mraky, obloha je šedivá, písek se dere do všech záhybů a škvír, co máme na sobě.  Jsme  zbabělci. Ale šetříme síly na zítra.

 

Na focení už to moc nevypadá, takže vypouštíme i Elimku a já se skromně dotazuju legitimních šoférů, zda bych si mohla sednout za volant.  Jak jsem předpokládala, Jirka není proti a Fanda taktně mlčí. Tady asi žádní poldové nebudou, takže suverénně dojíždím až do kempu.  Chtěli jsme grilovat nějakou místní specialitu, ale tady se nedá nic koupit.  Takže bereme elektroniku a jdeme už za tmy v 18 hod. na večeři do místní restaurace. Nabíjíme, fanda stahuje, my si dáváme pivko a na večeři všichni Impalu steak. Já jediná ho mám zase z nějakého starého kusu. Ale chuťově výborné. Potkáváme tady staré známé, manželský pár z Anglie. No a já špekuluju. Moc si s nimi nepokecám, ale naléhám na Petru, ať s es nimi domluví na zítra ráno, pokud jedou do Mrtvého údolí, jestli by nás nevzali. Petra na to ale nic a já zase dřu zubama  na svoji neznalost jazyka.  Brána kempu se otevírá před úsvitem, v 6 ráno.  Navrhuju být u brány mezi prvními: 6:15 ?, nejpozději ale  6:30. Budíček si domlouváme na 5 a já jen podotýkám z legrace, kdo nebude včas redy, má smůlu, nečeká se.

5.8.

Budíme se už úřad 5 hod. Slyšíme, jak ve vedlejších stanech zvoní budíky a někteří už startují auta. I naši sousedi – mladý pád je vzhůru. Dnes zatím bez snídaně, na tu bude času dost, honem obléct, umýt, nebalit,  to taky až pak. My jsme už v 5:15 čekající. A Fanda s Petrou to vzali taky vážně. Naši sousedi už odjíždí, takže sedáme a míříme k bráně. Jsme druzí. Sousedi nevím kde a před  námi plný osobák Japonců i s bágly na střeše. Žena z ostrahy už obchází auta, kontroluje permity a zapisuje si SPZetky. Za námi je v cuku-letu fronta jako hrom. Měli jsme fakt štěstí a já jsem ráda, že informace, které jsem vyčetla na netu se mi zúročily. V 5:45 je odstartováno. Jirka pohotově hned za bránou předjíždí japončíky, kteří trochu zaspali a nebo jsou tak těžcí. Jedeme těch 60, ale pak vidíme, že i jiní předjíždějí, takže Jirka zrychluje na 70, někdy 80, ale to ho už haltujeme. Zezadu se na nás tlačí džíp, tak ho Jirka nechává. Ať si užije našich „dálkových“ světel. Co naděláme. A opravdu, džíp pak na nás pouští blinkry a řidič se zlobí. Rychle se rozednívá.  Džíp před námi odbočuje na Dunu  45 a my máme zase cestu volnou. Ve zpětném zrcátku vidíme další auta, jak dávají přednost D 45.  Fičíme dál, ať jsme v Mrtvém údolí co nejdřív.  A právě tady jsme nafotili ty nejkrásnější snímky z celé Afriky.

Po chvíli jsme v cíli na parkovišti a dál musíme dalších  5 km pěšky v písku. Rozhlížíme se, posloucháme, jestli neuslyšíme motor, ale nic. Jdeme rychle dále. Po chvíli ale motor opravdu slyšíme a já jsem odhodlána stopovat a auto zastavit.  Říkám: „není možné, aby to nebyli ti Angličané“. A opravdu Měli jsme štěstí, byli to oni. Nezklamali mě. Jak já jim věřila. Fanda jde za mnou, takže je u nich první. Jsou milí, hned zastavují. Na korbě už mají  2 slečny, takže naskakujeme a užíváme si té pohody, házení, vlhka a štěstí, že snad stihneme hru slunce a světla na poušti.

Jirka už z korby auta pořizuje úžasné snímky okolních písčitých kopců. Ještě jedeme a už vidíme vpravo jak slunce stoupá nad horizont. Za pár minut jsme u cíle. Na hřebeni duny nad Mrtvým údolím vidíme nějaké skupinky. Jak je to možné ? No, s průvodcem je možné  se asi dostat  do parku už dříve, organizovaně. Hneme kostrou a  všichni spěcháme k té nejvyšší duně. Nefouká, není zima, je nádherně.  Slunce  už je nad horizontem. Je to báječná podívaná. Všude ticho, je jen slyšet cvakání fotoaparátů.  Ta atmosféra je nepopsatelné. Stíny se plouží po úpatí okolních písečných dun. Úžasný pohled je na protější - severní stranu údolí Sosusvlei, kde začal koncert barev. Obloha je bez mráčku, bleděmodrá, Písek je od žluté přes oranžovou, červenou, hnědou až po temné černé stíny. V popředí jsou nízké zelenkavé a hnědavé  keříky a traviny.  Rychle se navzájem fotíme  a já už řeším dilema co dále.

 

Vpravo mrtvé akácie v údolí ve stínu. Vlevo jezírko a svítání. Když půjdu doleva, nebudu vpravo a naopak. Rychle se rozhoduju a posílám Jirku doleva k vodě a já  doprava do mrtvého údolí. Jirka kupodivu neprotestuje. Jsme domluveni, že se všichni sejdeme u auta, dokonce nás naší přátelé vezmou zpět a počkají.

Na nic nečekám,  protože je mi jasné, že nejsem sama, kdo do údolí bude scházet. „Plavu“ stejnoměrným   ladným krokem do půl kolen  v písku dolů. Jen letmo se ohlížím, opatrně, abych nezakopla a nespadla s foťákem a kamerou do písku. To by byl mazec.

Jsem ve stínu duny, proto se znatelně ochladilo.  Už vidím, jak si to turisti ženou dolů ke mně. Snažím se rychle rozkoukat a nafotit to nej, co mi padne do oka. Kmeny mrtvých akácií jsou až mystické. Shora to byly malé větvičky, ale když jdu blíž, jsou jako strašidla z pohádky. Navíc je bílý povrch údolí postupně zalévaný slunečním svitem. Kontrast je perfektní. Slunce už je vysoko a každou chvíli zalije celé údolí. Musím si pohnout. Hledám tu správnou polohu, a zkouším vyfotit slunce na horizontu, ale ve stínu kmenů.  Hledám zvláštní tvary kmenů nebo skupinky. Turisti se už rozprchli po údolí a lezou bezohledně do záběrů. Oplácím stejně, v tom neznám bratra. Přestože jsme v Mrtvém údolí,  kde písek odřízl vodu zdejším akáciím a proto uschly, i tady je život. Rostou tady barevné kytky, traviny, ale ty jen na písku dun. Na ploše, odkud rostou akácie je sucho, zem popraskaná a i ta tvoří zajímavé obrazce.  Jsem dochvilná a nechci, aby na mě čekali, takže se vydávám směrem k autu. Polovina údolí je už osluněná.

Mrtvé údolí:

        cestou zpět

Vždycky jsem si říkala, jak se může někdo ztratit v dunách. Přeci držím směr a pak to jde. Chyba lávky. I když to vypadalo shora tak jednoduše, z jiného úhlu vypadá vše jinak.  Vše splývá  a já si říkám, jestli obejít kopeček bokem,  zleva, zprava nebo po hřebeni a kde je vlastně parkoviště.  Tady na malém prostranství to sice není až tak velký problém a  jdu správně,ale kdybych byla někde na velké ploše a vše kolem vypadalo stejně, to už by byl problém. Zase jedna zkušenost.

U auta je už Jirka s Angličany i holky. Navzájem kontrolujeme fotky. Jsem nadšená. Tak to jsou nejkrásnější fotky z Afriky. Jinak nám slunce moc nepřálo.

Jirka má fotky také zajímavé. Fotil párkrát  proti slunci a nevypadá to špatně. Není to sice ta kvalita snímku, ale pro nás má svou cenu.

Parkoviště se zaplňuje a přichází další a další. Čekáme na fandu s Petrou a já se snažík trošku procvičit angličtinu. Pro nás už vypadá legrační, jak postavičky jedna za druhou stoupají na nejvyšší dunu. Je tady už hodně lidí a my jsme rádi, že to vše máme za sebou a v dobrý čas. Díky našim přátelům.

Vracíme se a duny podél cesty, které byly předtím v ohnivých barvách  jsou nyní do hněda. Po červené ani památky. Stínů ubylo. Lidí přibylo. Ti, co jsou pěšky, těch je mi fakt líto. Je možné si i pronajmout dopravu, ale za pěknou pálku.

Cestou ještě můžeme vidět nějaké impaly, šakala, pštrosy a nával u duny 45. Jsem šťastná a plná dojmů. To bylo to nej z celé Afriky.

       

Ve stanu je po včerejším fičáku plno písku. Uklízíme, balíme, v 11 hod.  jedeme vstříc dalšímu cíli. Opět se budeme kodrcat kamenitými cestami. Potkáváme pštrosici s mláďaty, ale v té vysoké trávě je moc není vidět, jen jim trčí úzké krky a stejně jsou od nás, od cesty pryč. Po C27 musíme dojet do Ausu. Nebo někde do těchto míst a najít místo na spaní.

 Kousek od campu míjíme šílený hotel. Na mapě tady nic není, ale je to jako hrad, La Mirage Desert Lodge and Spa. Tady, v končině, kde široko daleko nic není. Ale zato klid. Je to jako z jiného světa. Barvou  a materiálem ovšem zapadá do okolí. Cestou se začínáme nudit. Já jsem z kodrcaní ospalá a dokonce usínám, což u mě není obvyklé. Ale ne nadlouho. Jirka se tím baví, že jsem odpadla. Chudák, musí být ve střehu. Pořád ho hlídám, mluvím do něj a stejně usnu. Je to tak pomalá jízda, že Fanda začne fotit značky na silnici. Pozor žirafa, pozor zebra, porot přímorožec apod. 

Moje sbírka značek:

                                        

                                    

                                    

                                   

Je mi smutno, protože už se nám dovolená chýlí ke konci.  To báječné dobrodružství pomalu končí, vše bylo super, poznali jsme tolik nového. Nechce se mi odtud. Projíždíme opět bránou a cestu začínají lemovat nějaké malé kulaté zelené nebo žluté plody. Nevíme, co by to mohlo být. Jirka je zvědavý (a asi i hladový) takže zastavuje, vytahuje kudlu a půlí. Je to něco jako malý meloun nebo dýně. Má to uvnitř dužinu i pecky, ale chuťově je to odporně hořké. No bodejť. Kdyby to bylo k jídlu, tak by se to  tady neválelo poházené po cestě a rozbité.

Pomalu se stmívá. Pneu zatím drží, jedeme opatrně. Chlapi diskutují, jakou rychlostí si troufnou jet po dálnici na letiště. Docházíme k závěru, že bychom měli pro jistotu koupit nové pneu, že jet 80 není dobrá a bezpečné pro naši zátěž. Kodrcáme se kopečky a projíždíme řečiště, dokonce jedním teče říčka. Jak to tady asi vypadá v době dešťů. Zase něco nového.

Hemerling-housen:
nejnižší teplota, nejlepší jídlo a druhá píchlá guma

Nad mapou s Petrou zvažujeme, kam složit hlavu, dojet do Ausu nebo to vzít na Helmering-hausen. Rozhodli jsme se vypustit Kolmannskupe a užít si v AiAis. Naše LP o ubytování v těchto končinách  moc nehovoří. Po cestě odbočujeme na základě šipky na ubytování. Je to takové malé JZD, ale to přeháním. Ovečky, kozy, smrádek a mekot. Majitelka je moc příjemná a vstřícná. Když chceme místo pro stan, diví se  a nabízí zděnou chatku. Dostáváme klíče a jedeme se podívat. Cena je dobrá, ale pořád bysme chtěli nějaké grilování. Ta možnost tady je, ale nemáme maso a ona na prodej nic nemá. Je to trošku zatuchlé, chladné, takže s díky odmítáme. Je vidět, že je zklamaná. Možná, kdyby nám nabídla večeři, že bychom zůstali. Nevadí. 

Odbočujeme doleva na Helmering-housen a doufáme, že zde bude nějaký camp. Na křižovatce je docela velký hotel.  Dokonce zda parkuje několik aut. Chci se jít zeptat na možnost stanování. Odrazují mě, že tady bude jen hotel. Jdeme s Petrou dovnitř, kde nás vítá samotný majitel. Už restaurace nás okouzlila domácí atmosférou. Je tu krb, ve kterém plápolá oheň, proto je tu příjemné teplounko. Z kuchyně vodní nějaké určitě výtečné jídlo, v místnosti je spousta suvenýrů ke koupi. Majitel se ptá, zda máme rezervaci a když říkáme, že ne, ale sháníme campsite, opět žasne, že je zima. Místo ovšem má, není problém a dokonce bude i koupelna s teplou vodou. Zároveň jsme  zváni na večeři, za 120ND  a bude to o 3 chodech a springbock. Jde nám ukázat místo pro stany. Jirka už prošmejdil potemnělou zahradu a seznámil se se zdejším obyvatelem. Za plotem ho vystrašil Oryx, který pobíhal sem a tam a vydával zvláštní zvuky. Zahrada je rozlehlá, i v té tmě rozeznáváme, že velice operovávaná a vkusně zařízená. Uvidíme ráno. Místa je tu dost, můžeme si vybrat. Z domku vychází černoch a jde zatopit po kotlem, aby nám ohřál vodu. Ta bude asi za hoďku. Rychle stavíme stany a chystáme lože. Moc se nezdržujeme, je už opravdu pěkná zima, těšíme se ke stolu, ke krbu a na večeři. Ta je opravdu úžasná. Nic lepšího jsem nikdy v žádné restauraci ani u nás ani ve světě nejedla. Dýňová hustá polévka a opečeným chlebem, výtečné křehoučké masíčko ze springbocka, nic lahodnějšího jsem fakt nejedla, k tomu 2 půlky bramboru, nějaká ta zeleninka jako obloha a asi to je polovina sladké brambory. Jako dezert domácí piškotový bábovička s pudingem a čokoládovou ozdobou.  Vše výtečně ochucené, správná teplota. Jsme nadmíru překvapeni a spokojeni. Ještě v teple sedíme a popíjíme a diskutujeme nad posledními plány. V té příjemné atmosféře se nám asi nechce spát a jít do toho chladu. Přeci jen se zase blížíme k Antarktidě, což je znát. Hotel patří rodině, k kuchyni vaří a obsluhují 2 černočerní černoši oblečení do sněhobílých kuchařských úborů. Jsou black and white a vypadají tak velmi legračně. Před odchodem nás láká majitel na snídani formou švédského stolu za 60ND. Už nyní se těšíme.

6.8.

Ráno se budíme zase brzy a já opět zimou. Tady zažívám tu pravou idylku a závidím zdejším obyvatelům. Když vycházím ze sprchy, vidím pana majitele s jeho malým synkem, zabaleni v zimních bunách (já jen po lehku v šustce), sedí v ohradě plné zvířat, povídají si a sledují východ slunce. Pohled na ně mě hřeje u srdce. Co jim chybí. Jirka se už klube taky ze stanu a ukazuje mi námrazu na stanu a i autě. Já rychle fotím první paprsky slunce, balíme věci ze stanů, ty ještě necháme proschnout a těšíme se na snídani. Po dlouhé době zase v teple, u stolu, pohodlně sedíme, popíjíme teplou kávičku a výtečný jihoafrický čaj, pochutnáváme si na slanině, vajíčkách, marmeládě. A také se dovídáme, zvenku bylo -2st.C. Vůbec se mi odtud nechce. Klidně bych tady zůstala, topila pod kotlem hostům, myla nádobí. Žádný stres. Platíme kartou a  v 8 odjíždíme. Musíme vstříc posledním zážitkům. Po chvíli jízdy ose ozva puk a zase sedíme na cestě. Guma přeci jen nevydržela. Takže se zase nasazuje rezerva na dojezd a opravená pneu je hyn.  Musíme měnit plány a zase se zdržíme. Zjišťujeme, že je v Ausu čerpačka, takže by nám tam mohla pomoci.

Neplánovaně v Ausu a Kolmanskopu

Aus je malé městečko rozkládající se částečně ve svahu a údolí. Ležící u železnice. Má své infocentum,  poštu, která se opravuje, hotel, výtečně zásobený obchod (mražáky plné masa) a majitele obchodu, který opět ochotně vytelefonován možnost sehnat nám nové pneu.   Nic není problém, jen jedno. Je sobota dopoledne a to se ani v Africe moc nepracuje.  Nicméně nám je kolo přislíbeno, ale dorazí až kolem 13 hod. Co s načatým dnem, že ano.

Domlouváme se, že vyrazíme přeci jen do Kolmanskopu a tyky vybereme nějaké peníze na pneu z bankomatu. Je to asi 130 km po kvalitní asfaltce. Jirka se snaží nejet rychleji než 80, ale tímto tempem to nestihneme otočit. Občas vytahuje na stovku. Krajina tady je pustá, jedeme podíl kolejíé, které se opravují. Míjíme starou opuštěnou železniční stanici a vlevo od nás jsou někde v dáli diamantová naleziště, kde je zákaz vstupu. Do Kolmannskuppe přijíždíme ve 12:30 a hlídač nás nechce pustit dále, že už bude ve  13 zavíračka. Nenecháme se odbýt. Přece jsme tu nejeli zbytečně. Slibujeme, že budeme rychlí, takže nás nakonec pouští. Zjišťujeme, že zdejší restaurace je stejně do 14 hod. takže jen vstup je asi do 13, no, těžko říct.  Procházíme po písku starými opuštěnými domy, které nahlodal zub času. Písek se přelévá vybitými okny a vyraženými dveřmi. I  tady rostou kytičky. V největší a udržované budově je sál s pódiem, kde s kdysi hledači pokladů po těžké dřině bavili. Spousta suvenýrů, hlavně písek v lahvičkách ve všech velikostech. Přiznám se, že návštěvu bych klidně oželela. Jedeme ještě na Luderitz, ale jen na okraj k benzině, kde tankujeme zkoušíme bankomat. Cestou zpět míjíme opět letiště a pak už jen sledujeme zdejší ptáky kamikadze. Jsou neskuteční. Sedí na asfaltu uprostřed cesty. Když jede auto, a to jakoukoliv rychlostí, těsně před ním vzlétají. Nejdřív prudce nahoru, pak prudce do boku. Neuvěřitelné. Jsou fakt dost rychlí, ale přesto tady pár fleků na cestě je. I nám se jeden  otisk na auto. Cesta je nekonečná. Už jsme odvykli pohodlnému asfaltu. Kolem 15 hod. jsme zpět. Obchod zamčený, ale majitel bydlí hned vedle. Vše nám vymění a platíme 1140 ND za nové kvalitní kolo. Ještě nás čekají kamenité cesty k Fish River, tak snad jsme si už smůlu vybrali.  Držíme český průměr 2 kola za dovolenou. Zatím.

 

Kolmanskop, město duchů:

Zase potmě do kempu, Road House a noční návštěva,
Ai-Ais a odpočinek v termálech

Jedeme směrem na Keetmannshop a zase zvažujeme, jakou cestu zvolit. Na okolo je to zbytečné, takže zůstáváme u kratší varianty. Jede se perfektně, takže místy i 160. Měli bychom míjet nějaký Old Fort, ale v daném místě není ni, co by tomu nasvědčovalo. Snad jen jedna kamenná věž. Za Seehim odbočujeme. Slunce se už zase kutálí pomalu do hajan, paprsky slábnou, ale na focení tady není nic. Ještě sjíždíme k hotelu, kde by měla být možnost dotankovat. Je  to hotel schovaný v dolině. Je tady nějaký človíček, ale o benzínu se nám může jen zdát. Máme ho sice dost, bal to jen jistota. Pokračujeme po cestě podél železnice, která vede až do Upingtonu.

Tady zjišťujeme, jakou hodnotu má nekonečno. Co znamená: je  to kousek. Kousek v těchto končinách může být skoro hodina a taky několik desítek km. Viditelnost ještě jakž takž je dobrá.  Proti nám spatříme světla. Vypadá to samozřejmě na auto. Jirka jezdí po těchto kotarech stále stejným stylem, který se osvědčil.  1, 2, 3, auto se začne třepat, uhnout volantem boku, podřadit, hlavně nebrzdit, zas 2,3 a to samé. Zatím měl smůlu fanda, který 2x píchl. Ale to je o smůle a štěstí. Tento styl jízdy se opravdu osvědčil, takže se děje relativně často, že jezdíme v protisměru, jako doma  po pravé straně, kde vypadá povrch lepší. Tady to stejně nevadí, protože je vidět široko daleko okolo nás.  No a když tedy vidíme ty světla proti nám, a jedeme už dost dlouho napravo,  a už to vypadá, že se auto proti nám vyřítí ze zatáčky, říkám Jirkovi, že by už měl jet zpět do svého pruhu. Učiní tak, ale auto stále nikde. Takže pořád přejíždíme zleva doprava a zpět a tam a světla pořád proti nám a auto nikde. Kilometry na tacháči naskakují, čas běží, už tak čekáme auto v protisměru 15 min., půl hodiny. Je to neuvěřitelné, jak vzdálenost klame.  Pořád čekáme, co to bude, hádáme. Jaké je naše překvapení, když se už světlo začne blížit, uhýbat vlevo  a nakonec je z toho auta dlouhý vlak. Celých 30 min. jsme ho viděli jet proti nám.

Už je tma jako ranci. Kam zase dojedeme? Jirka už je unavený, s fandou fotíme značku pozor pštros. Máme už celou sbírku. Chybí nám jen divočák a perlička. Tu už asi neulovíme. V dáli vidíme světýlka. Že by ježibaba? Ne,  Canyon Road House

Jedeme celou věčnost a už se nám nechce kodrcat do Hobas. Navíc v průvodci straší, že se zavírá ve 20 hod. a nyní je 19:30.  V RH mají poslední volné místo. Bereme.  Místo máme až na konci, kde lišky, vlastně kudu dávají dobrou noc. Sociálky jsou luxus, máme zase zásuvku, světlo, gril, nemáme ale klasicky maso. Večeříme nudle, popíjíme červené vínko. To na rozdíl od masa máme vždy, dobře vychlazené. Zjistili jsme totiž, že když postíme lehce klímu na přední okno, tak nám chladí vlevo kufr. A právě tam je místo pro láhev vín  aby se nerozbila a barely s vodou. Zatímco Fanda s Petrou jsou spát, my jdeme k baru na pivko. Cestou omrknem zdejší bazén. Hala s recepcí a restaurací je vybavena starými auty, SPZkami, motory a já nevím čím vším. Opilá Němka, tak 45 let se válí opilá po pultu a kolem ní 5 mladých hošanů. Jsou dost hluční ale aspoň je čím se bavit.    Personál si dává večeři, my dopíjíme a jdeme spát.  V noci nás  s Jirkou budí divný šramot  a dusot. Co to je?  Zloději ?  V autě? To pochybujeme. Po kempech chodí téměř vždy hlídači, ale my jsme až na konci, opuštění. Voláme Fandu, ale ze stanu vedle je ticho jako v hrobě. Bylo tak děsivé, že  jsme oba v jedné chvíli začali rychle odepínat spacáky, 2 zipy stanu. Rozhlížíme se, ale u nás poblíž nic. Jirka bere baterku a svítí do svahu. Tam se něco hýbá, ale identifikovat to nejde. Je už tam tma a je to dále. Něco je i za stanem, ale když tam posvítíme, tak taky ni konkrétního nevidíme. „Kššš, kššš“ jen tak pro jistotu strašíme.  

7.8. píšeme domů SMS, dceruška má narozeniny

Ráno po probuzení hned koukám okolo stanu po stopách. Jedny takové pěkné nacházím.  Snažím se je identifikovat podle brožury z Etoshi a vychází mi to na  nějakou větší antilopu.

Ještě tankujeme do plna a na zdi tezaurace fotíme předposlední značku, která nám chybí – práce bradavičnaté a stromové aloe, které jsou pro zdejší lokalitu typické. Pokračujeme směrem na Hobas. 

Cesta jde pomalu. Asi bychom včera stihli  tady dojet, ale nevadí. Platíme vstupné ke Kaňonu Rybí řeky, 330 za 4 os a auto  ještě několik km jedeme dál. Kolem nás opět sviští Toyoty.

Jen co vystoupíme z auta, zjišťujeme, že je tady šílený fičák.  Fouká tak moc,že se jdeme přiobléct a když chtějí kluci použít stativ, tak to raději neriskují, protože ho vítr shazuje. Za poškozené foťáky to nestojí, takže se fotíme navzájem. Je tady vyhlídka, vše zavřené a cedule s popisy geologického vývoje.

Kaňon je  opravdu velkolepé dílo přírody.   Vidíme, jak se typy hornin vrstvily, jak se zem rozestupovala propadala. Dole můžeme sledovat i něco málo vody a okolo ní svěží zeleň.

I zde potkáváme naše staré dobré známé Angličany. Radí, abychom doprava nejezdili, že cesta je jen pro terénní auta. Nadobro se s nimi loučíme, protože oni do AiAisu už nejedou. Vrací se do Luderitcu  takže popojíždíme opatrně aspoň vlevo, na další vyhlídku. Mě už vítr nedělá dobře na uši. Všichni mají kapuce, já ne. Zůstávám v autě a kochám se výhledy dolů k řece i po širých pláních. Auto se houpá  poryvy větru.

Další naše cesta vede do posledního cíle, AiAis. Už se budu opakovat,  ale zdá se mi, že povrch je ještě horší a horší. Zase se belháme 20. Jirka usíná už i za volantem a pro jistotu se kousek před cílem střídá s Fandou.

Kempem v AiAis jsme unešení. Je tady vše. Místa je dost. Zdejší pramen má 65 st.C.  Vybíráme si místo u kamenné zdi, která odděluje koryto řeky od plochy campu.  Ve zdejším vyprodaném obchůdku nakupujeme víno, maso na gril, konečně dnešek si pořádně užijeme. Fanda s Petrou jsou do vnitřního bazénu, my si jdeme užít venkovní bazén a trochu nachytat bronz.  Po 16 hod. začíná Jirka grilovat pravé jihoafrické hovězí a klobásy. To je požužláníčko.  Večer jdeme do vnitřního bazénu. Jsou 2, jeden velmi horký, druhý asi o 2 st. Méně horký. Chvilkami to nemůžu vydržet a courám z vody ven na lehátko a zase dovnitř.  Pořádně si to užíváme a myslíme na to, že zítra už o tom čase už budeme někde blízko letiště. Chtěli jsme ještě zajet do Cap Town, ale naši spolucestovatelé byli proti hned na začátku. Jirka se nebránil nočním přejezdům. Co naplat. I tak máme zážitků na celý život  třeba se sem někdy vrátíme. Ale spíše ne. Po bazénu si sedáme k baru. Jirkovi objednávám na oslavu zítřka pivo a sobě gin s tonikem. Trošku cinknutí jdeme spát až po 22 hod.   Je tady příjemně teplo a já usínám i odkrytá.

8.8.  Přeju Jirkovi k narozeninám, které dnes má.

A taky je jasné, že mu bude pípat mobil s SMSkama. Podařilo se nám vzbudit až v 7:30, to je rekord. Snídáme, balíme a zase vyrážíme na kodrcavou strastiplnou cestu. Už asi jen 100km a budeme po asfaltu uhánět směr hraniční přechod Nakop. 

V Arimsvlei v obchodě utrácíme poslední ND, kupujeme benzín a něco na zub. Formality na hranicích probíhají docela normálně. Čteme na ceduli, co se všechno nesmí do JAR přivážet, a když nám řeknou, ať auto odstavíme a jdeme tam a tam, tak jsou na nás mdloby. Nakoupili jsme nějaké jídlo na 2 dny, až domů,  to by nás mrzelo, kdybychom ho museli vyhodit. Naštěstí nejsou celníci přísní. Není tady ale žádná směnárna, kde bychom si směnily randy. Tak snad se nic nepřihodí  a tankovat se dá kartou.

Namíbii opouštíme 8.8.2011  v pravé poledne, s 52 689 km na tachometru. 
V Namíbii jsme nejeli 5 147km, celkem mám za sebou 7 281km.

Zpět v JAR, nejlepší Biltong, měkká postel a odlet domů

Žádný cíl už máme, cestou nejsou už ani žádné zajímavosti, jen rovná asfaltová cesta do JoBurgu. Takže nocleh budeme tipovat na trase. Cestu se zpestřujeme komentováním hnízd snovačů na elektrických sloupech. Nejdřív menší, jen občas, pak menší jedno za druhým, „to je sídliště“ říkám. ?Nebo řadové domky“ komentuje fanda. Pak hledáme to největší. Tyky míjíme 2 zajímavé kopce. Jeden je zase do špičky, druhý placatý. Ale ani nevím, kde jsme, cestu jsem přestala sledovat, protože se není kde ztratit.

 

V Olifanshoeku tankujeme, pak se ještě stavujeme  v nákupním centru a zase se začíná stmívat.

Mě ještě zaujme značení cest. Jsou tady uzavírky a přejezd jen jedním pruhem. Mají tady světelnou signalizaci a ještě značku STOP, ale světla fungují, tak se jimi řídíme.

Jedeme už potmě a stále nic vhodného na noc.  Už to vypadá, že budeme spát u cesty nebo pojedeme potmě na letiště. To se sice nedoporučuje, ale co naplat. Míjíme Shellku a Fanda si všiml nápisu  Acomodation. Vracíme se a máme štěstí. Mají místo pro stany, ale vzhledem k té jejich zimě nám nabízí na cenu stanu bungalov 2+0. Jedna super ložnice s peřinkami a rozkládací gauč. Mladým nevadí gauč, tak my s Jirkou jsme rádi, že máme postel. Ne, že by nám to vadilo, ale raději pohodlně na karimatce ve spacáku než na krátkém úzkém gauči.

9.9. Posíláme smsku další dcerunce k dnešním narozeninám Já mám až v lednu.

Snažím se zorientovat, kde Shellka  je. Toto ubytování každému doporučuju. Navíc, právě na této čerpačce prodávají ten nejlepší, nejchutnější a nejlevnější Biltong v celé Africe.  Dají nám předem okusit, a po stanovení ceny ještě přihodí další hrst. Kupujeme jak klobásy, tak jemně krájené masíčko. To co zabalíme do kufru je v bezpečí.

Shellka je po levé straně před Vryburgem, asi 40 km a asi 100 km od Kurmanu. Bágly se nám taktak vešly do auta. Petřin kufr musel jít dozadu mezi pasažéry. Jirka zatím řídí a cestou požíráme masíčko. To je bašta. Měli jsme koupit tak 2 kg. Pokud budou v Praze na letišti okolo kufru šmejdit psi, tak místo prášku zavětří biltong.

V autě je smutná a pochmurná nálada.  Jirka se střídá s Fandou v řízení. Já už mám pomalu slzičky na krajíčku, když jen vzpomenu na let domů, že vše končí, už vlastně skončilo.  Jsem plná dojmů a pohled na svět a na život jiných národů, v jiných zemích,  se u mě zase změnil.  Jedeme úsekem uzavírek. Pokládá s enový povrch a doprav aje svedená jen do jednoho pruhu. Nyní už mám jen přání, nafotit si ty jejich značky. Kde není světelná signalizace, je budka s človíčkem, který na nějaký signál, asi po telef. domluvě, vyjde ven a značku STOP otočí. Tam je napsáno GO – anglicky a  RY, asi afrikánsky. Pak jedeme dlouhou objížďkou a blížíme se k předměstí JoBurgu. Tady je důležité zorientovat se v mapě a zachytit bod, kde jsme. Bohužel se to Petře nedaří a neobočujeme tam, kam bysme měli. V tuto chvíli to není až tak velký problém. Zapínáme Nokii a hledáme pozici a  už jedeme podle ní, dokud nevidíme cedule Airport.

 

V 15:10 zajíždíme do garáží. Tachometr se zastavil na numerech 53 669.

Celkem jsme najeli po jihu Afriky 8 261 km.

Vracíme klíčky. Pro ně je to OK, ale byli bychom rádi za nějaký papír. Nakonec nám něco dává a Petra se dovídá, že peníze za vinkulaci uvolní do 7 dnů. Trošku mě to udivuje, ale co se dá dělat. Máme velkou rezervu, takže jdeme ven na vzduch, něco posvačíme a jdeme se jen tak poflakovat halou, utratit poslední randy – kávu, pizza, pití.

Goodbye Africa,  I love you.

Let uběhl rychle, hráli jsme hry, popíjeli, pospávali, hráli hry. Přestup v Istanbulu také OK a kufry v Praze dorazily naštěstí s námi. A s těmi psy jsem měla pravdu. Policajt u východu se zaměřil zrovna na nás. Tak jsem si dělali legraci, že tam ten Biltong určitě cítí.

BUS Airportexpres je opravdu dobrý tah Českých drah. To je asi to jediné, co mohu pochválit. Nasedneme u letištní haly, přesedneme z BUSZ na vlak na Hl. nádru a šupky domů do Ostravy.

Ach jo, jsme zase doma.

Kam pojedeme příště ?????????????????

TOPlist