Jak to začalo | Lima, Pisco | Nasca, Arequipa | Chivay, Puno a do Bolívie | Bolíve: La Paz, Uyuni, Salar a NP | Puno, Titicaca-Uros a cesta do Cuzca | Cuzco, Ollanta, Agua Calientes | Machu Picchu | Zpět v Cuzcu | Lima a cesta domů | Shrnuto a podtrženo

PERU, květen 2012

V každém cestopise začínám tím, jak to začalo. Nebudu to měnit. Kdysi dávno jsem si zase někam na Hedvábnou stezku dala "inzerát", že bych ráda do Peru, a že bychom rádi jeli ve 4. Přeci jen je legrace a bezpečněji. Ani jsem tomu nějak nepřikládala váhu, ale kolem Vánoc se mi ozvala nečekaně Alenka z Třebenic, která byla do té doby stejně postižená, jako já. Měla sen, podívat se na Machu Picchu.    Slovo dalo slovo, tedy spíše maily daly maily a už jsme se sháněly po letenkách. No a naše polovičky byly zase tak nějak postaveny před hotovou věc.     

Jelikož jsme vesměs zaměstnanci, museli jsme se přizpůsobit i zaměstnavateli a cenám letenek.  Za vydatné pomoci CK Bemett  se vše podařilo a tak jsme se my, Vratimováci, mohli jednoho krásného středečního odpoledne 2.5. pomalu přesouvat směr Airport Mnichov. Bylo to za vydatné pomoci DPO a.s. a Studentagency, se kterou se na letiště v Mnichově jezdí nejlíp.

Sice jsme tam byli už ve 4 ráno, ale  uvelebili jsme se na našem oblíbeném místě, kde jsme již v říjnu 2008 čekali na let na Mauritius. V 9:50 hod. už jsme byli připraveni v  letadle Delta airlines do Atlanty. Já jako vždy u okna, ovšem z celého letu jsem měla jen bílo za oknem.

Byli jsme zvědaví, co nás čeká v Atlantě. Původní zvěsti byly katastrofické, že nás i při tranzitu čeká pohovor na imigračním, že nesmíme vést žádné jídlo  apod. Měli jsme tu smůlu, že spolu s námi přistálo snad 10 letadel, protože ta fronta a davy, co nás čekaly u přepážek, to byl pořádný maras. Ono už ta zácpa na pojížděcích drahách svědčila o tom, že je Altlanta největší letiště v USA.

Na přestup jsme měli jen 2 hod. když už jsme byli skoro na řadě, týpka, co si hraje na organizátora napadlo přehodit pásky a cestičky a my byli zase na konci.  Pěkně to v nás vřelo.  Naopak, u přepážky, kde se skenují otisky bylo vše OK, jen formality. Hlavně se musí do kartičky, co se dostane v letadle napsat do všech kolonek NO.

A zase nás ženou dále, o patro  níž, kde nás čekala zase cesta "pro dobytek" tady to bylo snad ještě horší.  Pak se přecházelo skenery. Podotýkám, že mi na letišti v Praze u DA řekli, že si bágly budeme muset vyzvednout. Omyl, ty jely až do Limy. Naštěstí. Na skenerech to šlo kupodivu hladce, jen Jirku brali na nějaký speš odběr - snímání rukou nějakým práškem.

Konečně  jsem se vítězoslavně dostali do tranzitního prostoru se spoustou fast foodu, a dokonce jsme měli ještě čas se konečně pořádně najíst a napít. Mňam. Ale žádné hambáče a cola, vyhrála čína a byla výborná.

No a  zase let do Limy. Ten už šel rychle, pro změnu bylo kolem mě černo, jelikož jsme letěli v noci. Musím říct, že průměrný věk letušek DA je snad 50 let.  Nic proti nim. Naopak, profesionalita je znát. Jen jsem myslela, že letušky přes 25 neexistují. Ta bábrlinka se šedivými vlasy, co obsluhovala vedlejší uličku byla báječná. Jídlo bylo výborné, pití dostatek, tak nač si stěžovat

Do Limy jsme přiletěli před půlnocí. Opět se procházelo skenery a my se zděsili.   Před námi šacovali  kufry lidem až na dno. Ale asi berou jen Peruánce, my kupodivu prošli snad bez povšimnutí

V hale ve směnárně měníme první Soly za 400USD a už si to štrádujeme do víru velkoměsta. Procházíme  špalírem privilegovaných taxikářů a místních, kteří čekají své klienty. Po pár krocích už vycházíme z haly a dostáváme zprava zleva vlhkým teplým limským vzdouškem. Už je kolem nás nasáčkováno dost taxikářů, kteří se domáhají vykonat pro nás první službu. Alenka se už snaží domluvit svými prvními španělskými slovíčky a já ji z druhé strany hustím, ať nezapomene smlouvat a srážet cenu a že kousek dál to bude levnější.

POZN. z itineráře: - taxi, zevnitř o dost dražší  než zvenku, Taxi z letiště - Green taxi, vpravo,  35-40 S., cca 30-40 min.,  15USD /auto

Taxi jsme usmlouvali na 50S. za nás 4. Stejně nás chtěli oblafnout. Alenka, exotikou ještě nepolíbená, by jim skočila na vše, a taky si ještě asi nebyla tak jistá v číslovkách a překladech, ale my už si nejsme jisti ničím. Já hold nikomu nevěřím. Vytahuju sešit a nechám si to napsat. A už je problém.  Zastavuje další taxi a i jeho se ptáme na cenu. Má nižší. Nakonec jsme se ale domluvili a dohodli a necháváme se zavést ke společnosti Cruz del Sur na  Av. Javier  Prado Este.  Tady se nám taxikář ještě věnuje. vše je zamčené, hlídač nikde. Bus na Pisco má jet až po 3 hod.  Prý si můžeme koupit nástupištěnku za 5S. a počkat do odjezdu. Nějak se ale nemůžeme domluvit a dopídit, zda má BUS volná místa. Náš taxikář nám doporučuje společnost Soyuz, která prý jezdí častěji. O této společnosti víme, tak volíme rezervu a větší jistotu. Za 20 S. nás veze za další 2 nebo 3 rohy. ještě na nás čeká, zda se domluvíme. Máme štěstí, bud jede za 20 min.  Kupujeme 4 jízdenky za 112 S. a loučíme s naším prvním taxikářem.

Další náklady:  2x 0,5 l vody   po 2 S.;   WC 0,5 S.

O Sojuzu se psalo, že nemá dobré BUSy měl i nějaké nehody. je to klasický, jakž takž udržovaný BUS, řekla bych, že lepší, než naše ČD. Sedíme hned v předu. U mého okna chybí jedno sklo, takže trochu táhne, tedy, dost. Ale mám mikinu, takže to jde. Cestou stavíme ještě v Limě na několika zastávkách a nabíráme místní, co jedou asi do práce. další zastávky jsou ještě asi ve  3 městečkách na trase.

Ráno  okolo 6 jsme vystupujeme u odbočky na Pisco. Je tady trh, kde kupujeme první čerstvé houstičky a dokonce veřejné BÁŇO, kde zase platíme 0,5 S. Ale WC je i v domku, kde sídlí Soyuz. Jsme tady za exoty. Zase je kolem nás spousta nabídek na odvoz, jak místními tuk-tuky, tak taxi. Usmlouváváme taxi kombik, abychom se vešli s bágly na 5 S. za os.

Taxikář je šikovný. Nejprve zajíždí k čerpačce a tankuje, pak míříme k přístavu, odkud jezdí loďky na Isla Ballestas. Taxikář ještě zajíždí k moři - k Tichému oceánu, jak si přejeme, pak k vyhlídce, poukazuje na továrny, které cestou míjíme, např. rybí a nějakou chemičku.

Když dojedeme k přístavu a zastavíme, hned se k nachomejtne chlápek a nabízí výlet na Is. Ballestas. Dohadujeme podmínky a cenu na 35 S./os. Vše platí, převlékáme se a ukládáme bágly, ještě je tu skupinka Japonců a máme počkat do 8 hod.  Scházíme uličkou na nábřeží, kde sledujeme první mořské ptáky a pelikány pěkně z blízka. Hned je u nich chlápek a krmí je. Všichni fotí, jak strhaní a mi je jasné, že zadara to nebude. A taky že jo. Nechceme být lakomí, tak přihazujeme  1 nebo 2 S. Druzí nedávají nic. Někdy mám  v těchto případech smíšené pocity. na jedné straně si říkám, že jsem blbá, na druhé straně mě přece těch 8 Kč nezabije.  V 8 hod. nám říkají, že se odplutí posouvá na 9 a nám je jasné, že to zase tak jednoduché nebude. Plavbu si Alenka moc přála a my vlastně taky. Kvůli toho jsme si koupili pěkné pláštěnky, jak nám radili. V přístavu je vidět, že se asi opravdu trip konat nebude. Na molu  je klid a někteří odchází. Náš chlápek lítá okolo, ale zatím nic neřekne.  Pak je jasno, 3 dny se nejde nikam. Sice moře nijak rozbouřeně nevypadá, ale asi ví, co dělají.

Některé fotky se na tomto webu kliknutím zvětší.

Mezitím nám na nábřeží nabízí další chlápek výlet autem na NP Paracas. Původně jsme ho taky plánovali po lodním výletu.  Usmlouváváme z 50 na 35 S. /os. + vstup do NP  6 S./os.

Ptáme se jakým autem ? Totota Yaris. Divíme se, kam dáme  4 krosny. Prý No problém. Koukám, kde mu malý Yaris parkuje.  No Toyota to je, sedan a s kufrem. U nich je to hold Yaris. Soukáme se všichni dovnitř a těšíme se na naše první pořádné poznání kusu peruánské krajiny. Asfaltka je pěkná, náš řidič jede jako Fitipaldi. Po chvíli už sjíždíme na kamenito-písčitou cestu. Alenka piluje svou čerstvě našprtanou španělštinu. je dobrá.

Musím říct, že naše "dělba práce" byla taková: Alenka je tlumočník, Já se starala o přípravu, itinerář a organizuju co, kam a jak, no a na kluky zbylo Jirka "nosič" a Honza "kuchař" i když oni byli spíče barmani. Když mi Alča říkala, že se španinu učila 14 dní, tak jsem nechápala. Ale ona je sakra dobrá a buňky na jazyky má. Alenko, díky.

Náš řidič nám říkal, že vlastně uvodíme skoro vše, co bychom viděli z lodě, ale bude to hold shora, z pevniny. První zastávkou je Kandelbro. Pro mě svícen, oficiálně spíše trojzubec vyrytý a zachovávaný v písku v kopci. Dole pozorujeme skaliska, tříštící se vlny a hejno pelikánů. Už přichází další turisti, takže sebou hneme a jedeme dál. Krajina pusto pustá, za autem se práší. Chvilkami si říkám, jak ví, kudy jet. Není zde značení. Řídí se kopcem, kameny ... hold, je místní. Na další zastávce Mirador de Lobos pozorujeme ptáky  na skále, je tu sup, racci, lachtani a vidím i své první 2 tučňáky. Škoda, že nejsme blíž. Tučňáci jsou prý krotcí a dokážou se lidem přiblížit. Útesy jsou fakt dost strmé, balancuju na hraně. Kolem mě běhá ještěrka. Prý tady žijí i pouštní lišky.  Následuje Playa Raspon a pak Playa  la Mina. Tady jsme si zařádili. Bosky, nohavice nahoru a sčváchnout v Tichém oceánu, ať máme další skalp. Vlny naráží na balvany a já se snažím Jirku vyfotit, jak ho ta vlna spláchne. Škoda. Alča běhá po pláži sem a tam, honí zdejší ptactvo, taxikář na nás kouká s údivem, já střídám kameru s foťákem a pořád se otáčím na tašky s doklady. Nádhera. perfektní masage nohou a peeling. Následuje zátočina, kde jsou restaurace. Na oběd nemáme ani pomyšlení. kluci vybíhají na zdejší kopeček a fotí, co se dá. my se s Alčou ukládáme do stínu, alespoň nachvilku. další zastávkou ne přenádherná Playa ROJA. Nádherná plážička s červeným pískem a nízkým kolmým mini útesem. Docela bych šla dolů, ale byla by škoda tu nádheru narušovat. Alence začíná být nějak špatně. ještě jsme měli jet po dalších zajímavostech, ale raději náš výlet končíme. Možná jí je špatně z toho hrkání a drkotání v autě, ale nechceme to přehánět hned první den.

Náš moc šikovný řidič nás veze ven z NP. Cesta tak drkotá, že i já vzadu v autě usínám. Taky mám nárok, když jsem pořádně 3 noci nespala. Probouzím se až na hlavní cestě, když už jsme ven z parku. Řidič nás zavezl až na BUS zastávku, kde stojí linkové BUSy do Icy.  Kupujeme rychle vodu - 2,6 L za 4S. na cestu a Jirka své první cigára za 8 S. Alča posedává a nevypadá moc dobře. Já se probírám k životu. Chlápek je milý a ještě nám pomáhá zastavit a mávat na ten správný BUS. Jsou tu na zastávce ještě 2 nebo  3 lidi, co chtějí nastoupit. Ale pokud  jsem to dobře pochopila, v BUSu nebylo tolik volných míst. Nás 4 vzala a ti chudáci museli počkat na další. Jízdenka Pisco-Ica 16 S./4 os.

BUSy prochází různí prodejci a nabízí vše možné. Mlsky, pití, křupky, kukuřici ve všech podobách.  A důležití jsou zde i revizoři. Ti jsou na trase i 2, 3. Někdy nastoupí jeden, jindy 2 a pořád kontrolují jízdenky. V Ice je BUS terminál. Zde se musí přestoupit. Kupujeme hned jízdenky do Nascy. Máme štěstí, BUS docela navazuje. Kupuju venku zase vodu, dáme se do pucu na WC za obligátní poplatek 0,5 S., a akorát to vyjde hned nastupovat do BUSu do Nasca.

Přijeli jsme na BUSnádr v odpoledních hodinách 4. květnového dne. Měli jsme tip na ubytování, ale jak už to tak bývá, spousta naháněček.  Dokonce nám jedna nabídla ten hostel, co jsme chtěli. Ale chtěli jsme se trochu poohlídnout cestou co kde je. Nakonec se nám podařilo se od nich oprostit. Hospedaye Yemaja neměla volné to, co bychom chtěli a za takovou cenu, takže jsme vzali hostel hned vedle.  Ubytko stálo 45 S., ale nepoznačila jsem si, jestli za všechny nebo za nás 2.  Alence bylo dost mizerně, takže jsme se po dlouhém putování z Evropy do Ameriky hodili do gala, zrekonstruovali tělesnou schránku a šli na večeři. Vybrali jsme si něco lepšího, pizzerii v ul. Bolognesi. Plný talíř jídla za 130 S. pro 2  vč. pivečka Crystal, které nám moc chutnalo.  Spát jsme šli hned po večeři, bylo na čase. 

Zatímco Alča s Honzou vyspávali, my si šli zalítat. Původně jsme chtěli zajet až na letiště a tam si něco koupit, ale nejel žádný taxík a na rohu u náměstí Bolognesi jsme natrefili na otevřenou cestovku a pospávajícího hocha za pultem Jak nás viděl, hned ožil. Zatímco jeho asi holka pospávala na gauči, on se nám vehementně snažil prodat let. Cena odpovídala jakž takž, bylo to i s odvozem (a to jsme ještě nevěděli, v čem pojedeme), tak jsme do toho šli. Sice slíbil, že tam budem hned v 7:30, ale nebylo.

Nakonec jsme jeli na airport buginou. Jirka si to užíval v předu, já to jistila ze zadu.  Let stál  85 USD. Levnější jsme nenašli. Včera večer jsme se ještě vyptávali, ale pod 100 nechtěl jít nikdo. Kolik by to stálo na letišti jsem se, bohužel, nezeptala. Na let jsme šli poměrně rychle. Klasické převážení, Jirka měl v ledvince kudlu, tak ji musel dát k přepážce let. společnosti, prošli jsme detektory a hned k letadlu. Letěli s námi 2 Japončíci a jeden kluk Rick, myslím, Holanďan. pak jsem s ním prohodila pár slov.

Let měl být cca 30 min., dostali jsme mapku s obrazci a trasou letu, druhý pilot nám vždy řekl co bude za obrazec, naklonil Cesnu na jednu stranu a pak na druhou. Opravdu byla dobrá rada NESNÍDAT, jinak nevím. Snažila jsem se mít oči otevřené, ale nějak jsem měla problém daný obrazec POŘÁDNĚ zahlédnout. Vždy až na poslední chvíli. Pořádně jsem viděla hlavně astronauta ve svahu. Jirka tam měl pěkně vše. Tak mě napadá, že lepší místo je vlevo ! Musím říct, že planina Nasca je zvláštní, je to placka, ale přeci jsou na ní kopečky, no, kopce, hory.  Zvláštních kouzelných tvarů a barev v odstínu černé, šedá, hnědé. Možná bych řekla, že je tam i více obrazců, než jsme měli v mapce :-)  Let utekl rychle, mohli jsme ještě zahlédnout mirador u cesty, něco zelených políček a samotnou Nascu. Po přistání jsme dostali Certifikát, což jsme nečekali, piloti nás vyfotili a mohli jsme jet.

Ještě jsme čekali na odvoz. Rick měl domluvený trip ještě na aquadukty a hřbitov mumií. Šofér nás taky lákal, ale my spěchali za našima přáteli. Od Ricka jsem se dověděla, že si taky cestuje pohodově  několik měsíců po J. Americe, byl už i v Brazílii.

Alenka už byla v pohodě, dokonce jsem se dověděli, že zajistili i jízdenky do Arequipy na noc po 70 S. Dali jsme si konečně naši dobrou českou kávu, snídani a vyšli do ulic. Zvažovali jsme i poznání okolí. Usmlouvali jsme s nějakým taxikářem výlet na mumie (Necropolis Chauchill, vstup za 8S.) a incké pyramidy (Cahuachi, asi vstup zdarma nebo dobrovolný) za 75 S./nás 2, ze 180. Ricka to stálo samotného 135 S. Řidič Carlos byl super. Nejdříve vyzvedl z restaurace opodál jídlo pro rodinu, pak zajel k čerpačce natankovat a zavezl jídlo rodině. Nám to samozřejmě nevadilo, podívali jsme se po Nasce a pak vyrazili směr múúúúmie. Jeli jsme kolem letiště, po hlavní a pak se odbočilo na "pole". Slunce peklo, horko jako šlak a my si to po rozpáleném písku přebíhali po vyznačených cestičkách z bílých šutrů mezi hroby mumií, . Jelikož  jsme se  opálili už první den, nechtěli jsme to přehánět. Nejdřív to bylo zajímavé, nové, kostičky naskládané v jámě pěkně na sobě, pohromadě, lebky na nás cenily zuby. Pod pátou stříškou už to bylo nezáživné. Změnou byly jen mumie dětí.  Pořád jsme si říkali, jak to drží v té pytlovině pohromadě a co je uvnitř. nakonec mi to nedalo a slezla jsem nenápadně dolů. Uvnitř je něco jako molitan a pod tím pytlem je to také vycpané. Honze zdejší mumie nazval sušenky a tak už jim to zůstalo. je tady i malililinkaté muzeum, kde je také mumie vidět z blízka.

Jirka měl na hodinkách, myslím 38 st.C. Ještě jsme si pokecali s místními a už jsme pokračovali na pyramidy. Cesta byla poněkud delší. jeli jsme kolem firmy, co zpracovává mořské řasy. Povalovaly se za plotem.  Zjistili jsme, že peruánští psi  velmi rádi závodí s auty, běhají vedle nich a ještě raději před nimi. Nevím jak, ale vždy jim to vyjde a uhnou.

Pyramidy byly sice velké, stupňovité, dalo se chodit i v nich, ale jak nám řekl zdejší hlídač a p růvodce v jedné osobě, je to dodělávané, hodně dodělávané, jinak by už to asi spadlo. když jsme se ptali, zda něco platíme, (možná jsme neměli), Carlos nám říkal, ať dáme pánovi 10 S. Když jsme vešli dovnitř, do jeho kanceláře, pokladny a domova v jednom, tak mě zamrazilo. Jen postel, místo skříněk židle s krabicemi a míst stolu barely a deska.   Tak nějak mi bylo úzko. Ten pocit  už znám. Z Indie, Botswany ... Vůbec si nevážíme, jak žijeme a co máme.

Po návratu do Nascy jsme si zašli hlavně na jídlo. Měli jsme hlad. Carlos nám doporučil ty jejich rybí restaurace - cevicherie (Sevičérie), ale my dali přednost kuřeti s hranolky.  1/4 kuřete Poll a la brasa za 10 S. Jirka , já si dala 1/8, což se jmenuje Broaster - poprvé a naposled. K tomu jsme dostali jejich omáčky. Je to, a celé po trase bude: kečup, majonéza a něco jako hořčicová omáčka.   K tomu pivko, colu. Mňam, to jsme se nadlábli. Uprostřed jídla jsem si všimla, že ty omáčky stojí jen tak, v umělé hmotě, na pultě. Ale i tak to bylo dobré a nic nám z toho nebylo. Pak jsme se už jen tak procházeli a odpočívali, omrkli obchůdky, poseděli na náměstí a pozorovali cvrkot.  Večer jsme šli sbalit bágly a pomalu jsme se přesouvali na BUSnádr.

Další ceny: Jirka cigára 8S., pohledy po 5S., známka myslím 6, nebo 75 S., Voda 2,6l l .3S., 

Cesta nočním BUSem ušla. Do Arequipy jsme přijeli ráno. Původně jsme ze měli zůstat 1 nebo spíše 2 noci a aklimatizovat. Dnes už si nějak nevzpomínám, jak a kde to vzniklo, asi v Nasce na náměstí, za svitu skoro úplňku, ale rozhodli jsme se, že courat městem 2 dny nemusíme a hned jsme si na nádru koupili jízdenky do Chivay na 15hod. Bágly jsme si mohli uschovat zdarma u společnosti, se kterou jsme jeli - Andalucia, cena 13 S./os.

Vzali jsme si za 6 S. taxi a jeli jsme do "Monastero de Santa Catalina". Na křižovatce je nějaký mumraj. Policajtky uzavírají ulici, spousta uniformovaných pobíhá okolo, na okraji stojí  seřazení mladíci a z dálky se ozývá vojenský pokřik. Čekáme, a po chvíli přibíhá šik vojáků, kteří si do rytmu pokřikují. Pak se davy rozchází.  Ještě se snažím zeptat o jakou akci jde. Prý nedělní slavnost. Nekřesťanské vstupné 35 S./os. jsme zaplatili. Sice jsme váhali, ale přeci musíme něco historického vidět. S prohlídkou jsme byli nakonec moc spokojeni. Místnůstky jsou vybavené historickým nábytkem, každý byteček měl svou vlastní kuchyň, pec. Zahrady jsou udržované, je tu fontánka, kytky, stromy, nádhera. Na střeše se fotíme s novým pozadím - vulkánem  El Misti  5 822 m.

Míříme na náměstí Plaza de Armas. Chci do katedrály, ale mám smůlu, je tam nějaká mše. Takže jdeme na oběd. Restauraci docela dlouho hledáme, okolo náměstí nic pořádného není.  Jdeme   ul. General Móran, tady už je z čeho vybírat. Dáváme si Empanadas a hranolky. Celý mini oběd nás stojí 14 S. a jsme najedení. Vracíme se na náměstí a po 13 hod. už můžeme do katedrály. Vstup se zde neplatí. Chvíli posedíme, nasáváme kostelní atmosféru a pak už se pomalu procházkou loudáme ul. La Merced. Je zde muzeum s Mumií Juanity. Tu jsme chtěly obě s Alenkou vidět. Bohužel, prohlídky jsou jen 1x za hodinu a trvají hodinu. Takže mám smůlu, to bychom nestihli bus. Fotím si Juanitu aspoň na plakátě. Alča jde na internet a my 3 sedíme na schodech a pozorujeme cvrkot ulice. Je to jednosměrka a hlavní trasa mikro a combi. Dýcháme splodiny a těšíme se do BUSu.  Protože nevíme přesně, jak daleko nádr je, na zbytek cesty si bereme taxi za 4 S. Ještě musíme koupit vodu na cestu. Od  vstupu na plac nás vrací. Zapomněli jsme si koupit nástupištěnku. Vyjíždíme. Dlouhou dobu nám dělá společnost El Misti. Objíždíme ji. Cestou pořizuju několik fotek přes okno. Moc to nejde, protože se odráží potah na opěrkách nebo protější skla. Poznávám křižovatku AreqipaxChivayxJuliaca. Celou naši trasu jsem si před odjezdem projela na Google earth.  Pozoruju pitoreskní tvary na kopcích, lamy, štíty kopců. Nakonec mě serpentýny uspávají a hlava mi občas padá. Občas se proberu a zjišťuju, že se mi blbě dýchá.  V BUSech s klimatizací se snažím dýchat přes kapesník, ale tady je to nějak divné,  lapu po dechu. Po chvíli vidím nad sebou zasněžené vrcholky kopců. jako by stačilo natáhnout ruku a sáhnout. je to jasné, projíždíme sedlo. Nejvyšší bod naší cesty 4950 m. Proto ta absence kyslíku. jedeme neturistickým busem, některá okna jsou otevřená a proto to vnímáme. Už je tma a my v dáli vidíme světýlka Chivay. Ještě musíme sjet dolů všemi těmi serpentýnami.

Do Chivay přijíždíme až za tmy. Hned se nás ujmou naháněči. Je tu ale pěkná zima, takže se jim pořád říkáme: momento. Jim je to stejně jedno, jako by oni neuměli  španělsky. Snažíme se v hale nádru rychle teple obléct a je nám to jedno - kalhoty, mikiny, bundy. Perou se o nás 2 babky. To je hrůza se rozhodnout. Nechávám to na Alči, ať se rozhodne a není na své první velké dovolené zklamaná. Nakonec nás bere jedna do taxíku, prý ho nemusíme platit a veze nás do svého domku, kde bydlí. Tady jsou už  3 holky, co s námi jely v autobuse. Horní pokojík je pěkný, ale druhý dvoulůžák je dole a tam smrdí WC. Odmítáme a taxi nás hází na náměstí. Rozkoukáváme se, a ohlížíme nějaké hostely, ale není 2L pokoj. Anita je pěkná, 35 S., ale nemá 2L pokoje a 2 platit nechceme. Jdeme do uličky a do hostelu  Samana Inka. Prostřední ulice na jih od nám a na rohu vpravo. Musím říct, že ta ženská byla nepříjemná a ještě nás pořád hlídala. V pokoji byla zima, postele hnus. ty jsme si, bohužel, zapomněli zkontrolovat, cena 35 za pokoj o 3 postelích. Slevit nechtěla. Alča jde spát a my s Honzou ještě jdeme na špacír a na pivko. Zdejší ale moc nechutná - Arequipeňa za 7S. je to možná i tou zimou.  Noc byla  pro mě hrozná. Nevím proč, ale asi tím, že jsem se navlíkla až ke krku, vlezla do spacáku, přikryla těmi 2 těžkými chlupatými dekami a pak nemohla dýchat a lapala jsem celou noc po dechu. Fuj - nejhorší noc.

Ráno jsme se dohodli, že si najdeme jiný hostel. Alči se tam sice líbilo, ale šli s námi. Jdeme se ale nejdříve na trh nasnídat.  Jsme jak u vytržení. Všude plno jídla, jen si ukázat. Nejdříve to procházíme dokola. Chlapi vidí paní s cocou a hned si pytlík za 2 S. vč. činidla kupují. Nakonec si dáváme teplou snídani - za 2 S. každý talířek brambor, masa, zeleniny. Je toho tak 10, 15 deka, ale my se najedli. Hlavně Alča si to užívá.  pak sháníme lístky a způsob dopravy na zítra ráno na Condory. To nám zabere asi hod., protože na nádraží nám už už u jedné přepážky slibuje  holčina BUS do Puna, ale pak je cena o 50 S. vyšší.   Potom zase  řešíme u budky s turistickými informacemi buleto turistico.   Nabízí nám to dražší, ta ale my říkáme, nač, když chceme jen condory ? Nakonec nám prodává studentské za 40,- S/os.. Ptám se, zda nebude problém ? prý že ne.

Čistou náhodou vidíme, že místní agentury nabízí přímý BUS Chivay - Puno a jede ve 13:30 a v Punu je kolem 19. No paráda. Jak to, že o něm nikdo nepsal ? No a hned vedle je super hostel, který bereme.  Majitelé jsou moc milí, vstřícní, úsměvaví. Pokoj je za 30 S. vybalíme, nabalíme a kdeme se vyhřát do termálů.  na chodbě si ještě říkám o toal. papír a ručníky. Ono je třeba si o ně asi vždy říct, jinak je to nenapadne. Paní to říká španělsky: papelicheniko. Jsme ve 3 patře, Honza jde za mnou a já si to opakuju. Už ve druhém to komolím a Honza si dělá srandu, že venku už to neřeknu. Čůrám málem smíchy, protože si v 1 patře představuju, že to tak může být.  Papeliche si pamatuju, ale měním na lino, což je blbost.  Na trhu kupujeme zdejší "langoše"  4 za 1 S., bereme 2 tuc-tuc po 5 S. Ten náš nějak funí a je pomalý.  Vstup je za 15 . /os. Je tu moc pěkné. nejdříve jdeme do vnitřního kulatého bazénu. Je tu dost vedro a voda pořádně termální. Jirka naměřil na hodinkách 38 St. C. Alča s Honzou se jdou podívat ven. Sluníčko láká, ala já mám obavy, abychom se ještě více nepřihřáli. Nakonec jdeme také. U každého bazénu tu jsou uzamykatelné skříňky, takže si věci přenášíme. Moc lidí tu není, je to v pohodě. V kulatém byli Peruánci, tady venku je jeden pár, jsou z Ruska. odchází a přichází jiní. Slyšíme češtinu !!! vyměňujeme si poznatky, rady a zážitky. Asi po hodině zjišťujeme, že je voda víc přivařená. Do vnitřního kulatého se už málem nedá vlézt a venku je to totéž. Vlézt se dá, ale plavat, hýbat, unavovat a dýchat - to už je horší. Jirka naměřil 41 stupňů. Obloha se zatahuje a my odcházíme. Zpět bereme colectivo, co tu čeká na lidi 5S./4os. Jedeme k Puente Inca. Je to pěkná výška a dravá řeka Colka tu má pěknou sílu. My se vydáváme na kopec ke kamenné věži. První je tam samozřejmě Honza, ten má kondičku, pak Jirka, naštěstí já a hned za mnou v závěsu funí Alča. Snažíme se spolu držet vždy krok, ať  nevypadá jedna jako bábovka. Honza se zatím vyškrábal úplně na ochoz, dělá holubičku a Alča na něj řve, ať jde dolů. Výhled úžasný, to zbožňuju. na protějším kopci zrovna žene pasáček své  stádo oveček.

Koukám do dáli a zvažuju, co tak se vydat najít místo přímo nad kaňonem. Nakonec si chytáme taxi, které nám slibuje za 15 S. tam i zpět do vesničky Coporaque. Tento cíl jsme nu řekli, protože jsme doufali, že cestou někde zastavíme a omrkneme dno kaňonu. jak už to tak u našich taxikářů bývá, asi po 300 m si vzpomněl, že nemá benzín a vracíme se do Chivay natankovat. Pak už to jde jko po másle, za pár minut jsme v Coporaque na náměstí. Pořizujeme několik fotek, protože více tady vlastně není co vidět a co dělat. Malebné domečky okolo náměstí jsou soukromé, o nevítanou návštěv u nestojí. Fontána se sochou nějakého inckého hrdiny za foto stojí. Cestou zpět prosíme 2 nebo 3  x o zatavení v místě, kde to vypadá, že je Colca blízko, ale omyl. Všude jen políčka s úrodou ne o i bez. 

Večer jdeme na procházku po náměstí, navečeřet se a omrknout obchůdky a samozřejmě na pivko. Večeříme na tržišti u stánku za 5. S na os.  - pořádná porce Polo de Jugo, nudle a co si k tomu dáme (omáčky). S námi se samozřejmě navečeří i zdejší čoklíci. Je jich jen u nás 5. při večeři krmíme zdejší děti bonbóny.  Pak si ještě dáváme grilovanou Alpaku  na špejli za 2 S. No nekup  to. Zdejší PUB a la Anglie stojí za houby, protože to v něm spíše páchne Čínou, tedy vonnými tyčinkami. Končíme tam, kde včera, v kamenné a chladné restauraci  u pivka. tentokráte koštujeme Cusqueňu. ta je o poznání lepší.

Ráno vstáváme ve 3:15 hod.  Balíme mou  malou krosnu, tedy vlastně nebalíme, jen ji bereme. Do ni pak budeme odkládat všechny ty bundy a mikiny, až se oteplí  a v 3.30 už chytáme taxi na BUSnádr. Když přijedeme, BUS do Cabanaconde tu ještě není.   Postává tu asi 5,6 Peruánců.  Alča zjišťuje, že ji chybí ta vstupenka a tak  musí rychle do hotelu. naštěstí jsou asi za 1 min. zpět. přichází ještě 2 běloši, myslím, že britský pár. Hned je veseleji. kecáme, postáváme a najednou koukáme, že se utvořila fronta. tak se jdeme zařadit také, ale jsme asi 20.  Když přijede náš BUS (agentura Reina, 4S./os), tak se všichni místňáci hrnou dovnitř, fronta nefronta. To se moji maličkosti hluboce dotýká a tak se jako ostřílený malý Peruánec hrnu do BUSu. Je to opravdu  systémem urvi co můžeš, kdo zaváhá, nežere. V busu jsem první a koukám, že je skoro plný.  Za chvíli koukám, že se prodral i Jirka a Alča s Honzou. Měli jsme štěstí na místa. Britové museli celou dobu stát.

Na Cruz del Condor přijíždíme asi kolem  6:30. Je pěkná kosa, dobře, že jsme se navlíkli. Nějaké místňáčka se nás po vystoupení ptá, zda máme buleto turistico. Říkám: máme. Už si nevybavuju detaily, ale nechtěla ho vidět, ale jen jsem vystrčila složku, kde čouhal ten studentský lístek a jí to stačilo. A ona nebyla žádný kontrolor, ale ty buleta prodávala.

Takže výsledek je. Nezáleží jaké buleto máte, hlavně, že něco máte. Nikdo tuto "vstupenku" oficiálně nekontroloval. takže, kdychom ji neměli, nic  by se určitě nestalo. Čekání na condory je dlouhé, zima je vlezlá. Je nás tady asi 8 bělob, snídáme, chystáme foťáky, stativy, zahříváme se, jak to jde.  Půl hodiny nic, jen slábnoucí měsíc v úplňku, se převaluje přes vrchol kopce. Tak jde zde čas. přijíždí první mikrobusy s turisty. A kolem 7:30 to začíná.  vylítne první condor zpod skály a dav nebo spíše dávek, zašumí. Foťáky zacvakají a je klid. Nikdo nemohl nic moc vidět. Condoři vylétají po ránu a chytají teplé proudy. Čím víc je teplo, vylétávají výš. Pak odletí na jiné místo a odpoledne, prý kolem 16hod. se vracejí.  Na pozorování jsou tady 2  místa. Horní vyhlídka hned u cesty a o kus níže, kde stojíme my. první 2 kondoři vylétají z pod skály a létají i směrem k nám. Přijíždí další BUSy a lidí je čím dál víc. Je to tady pěkně barevné. Ale je tady neuvěřitelné ticho. Vždy, když vyletí condor nebo skupinka, zacvakají foťáky a dav zašumí. Je to legrační. Pozoruju, jak se slunce zvedá a stíny krátí, temno se plazí po kopcích. na protější straně kaňonu Colca vidíme v dálce ve svahu malá  bílé domky. Můžeme k nim pozorovat i pěšinu. Pokud tam žijí ttrvale lidé, musí to být hrozně drsný život.  Slunce stoupá, otepluje se a my začínáme odkládat bundy, mikiny, rukavice, které přišly rozhodně vhod. Condoři se už probrali asi všichni k živiotu. Už vylétá celé hejno a stále výš a výš. Kluci rychle utíkají na horní plošinu, kde to vypadá, že je je vidět z větší blízky. Pořizuju ještě pár fotek a jdu nahoru taky. Opravdu tady přelétávají přímo nad hlavou. Je to neuvěřitelné. Jsou tak rychlí, že všichni máme dost modrých snímků ve foťáku.

Už je to pořád to samé, je 10 hod. a oni pořád létají nad našimi hlavami. Jeden, dva i tři. Kolem 11 má jet MHD zpět do Chivay. bylo by dobré, kdybychom se vrátili dříve, než ve 12. Poptáváme se ve zdejších místních minibusech, ale máme smůlu. Potkáváme tady také Čechy - Jardu a Rusku mluvící česky, Olgu. Potkali jsme se už včera v termálech.  S Alenkou vyhlížíme BUS a organizujeme, kam se kdo postaví, aby jsme ho chytli. naštěstí na horizont je dobře vidět. jede už asi v 10:30. Zastavuje a má dokonce i místo. Cesta zpět je naprosto fantastická. jelikož jsme na mirador jeli po tmě, to co vidíme nyní nás uchvacuje. tak úžasné výhledy do kaňonu, terasovitá políčka, hřebeny hor v pozadí. Fantastické. Opět se snažíme fotit i přes okno, ale bílé opěrky nám fotky kazí. navíc je Colca na straně slunce.

Do Chivay se vracíme akorát, abychom se sbalili, něco zobli, zaplatili hostel a odebrali se na BUS do Puna. Ten jede naštěstí hned vedle hostelu.  Je už tady spousta turistů a je vidět, že to bude luxus BUS i jízda. A ano. Jízdenku  prodávaly 2 agentury a každá za jinou cenu. Dokonce  jsme cenu usmlouvali na 70 S./os., původně chtěli nějakých 35 USD. Ještě jsme se ujišťovali, zda bude stát na nejvyšším bodě cesty - nad Chivay v 4900m, Patahuasi, Pampa Caňahuas, Laguna Lagunidas, navíc, v ceně jízdenky je i svačina a káva nebo čaj a voda.

Nakonec v sedle nestojíme, což je moc mrzí. Chtěla jsem vědět, jak se zase bude dýchat. V uzavřeném klimatizovaném BUSe člověk necítí žádnou změnu. Na Pampě se taky nestojí, tedy v přírodě, u stáda lam. Vlastně ano, u restaurace, kde se pasou 2 lamy. Konečně je můžeme vidět z blízka a sáhnout na jejich srst. Alča jde s Honzou dovnitř a my se vydáváme k lamám. Jsou sice nějaké špinavé, a okusují zdejší mini trsy trávy. Ale fotka s lamou z blízka..... No, já, jak jsem stará, tak jsem blbá. Už babička v mých 4 letech říkala, nesahej na berany když žerou, neotravuj psa, když žere. Já si na to sice vzpomněla, ale nedbala. Přece by to lamě nevadilo, že ji pohladím, aspoň lehce, když žere. No, vadilo. Ta velká, kterou si vybírám, prvně zvedla hlavu a jen se tak na mě hrozivě dívá, s bradou pyšně nahoru. Pak se zase věnuje pastvě. No a jelikož Jirkovi zmáčknout spoušť dost trvá, tak musím u té lamičky-tlamičky ještě vydržet a nějak ji hladit. Přestože se jen dotýkám srsti, asi to cítí a leze jí to pěkně krkem. No a dopadne to jak ??? Lama zase na Renátku otočá hlavu, změří si jí pěkně pohledem a tu požvýkanou trávu pěkně na Renátku chlustne.  Fúúúúúúj, říkám si,  takový humus. Nová mikina v háji, bud smrdět. Ale  naštěstí to není tak zlé. Lama se trefila si tam, kam chtěla, na můj kschtík. Jenže tráva není tak požvýkaná, střepávám ji z bundy a vlasů  rukou a z brýlí, které mám naštěstí na očích, taky. Umyju si ruce a vše bude OK.

Hlavně, že mám foto :-).

Na svačinu dostáváme vodu, sendvič a můžeme si dát kávu nebo čaj, takže volíme klasický coca tee.

Pokračujeme dále a tentokrát stavíme u laguny s plameňáky. Jsou daleko, je tu příšerná zima, takže tuto 5 min. zastávku využívají hlavně otužilí kuřáci. Asi za půl hod. stojíme znovu. Laguna Lagunidas. Slunce zrovna zapadá a osvětluje kopce na protějším břehu. Mohly by být docela pěkné fotky, i panorama. Všichni se rozbíháme do stran ulovit ty nejlepší záběry. Jedni lam, které se tu pasou, druzí laguny, třetí sami sebe, jiní nakupují suvenýry nebo zůstanou v autobuse.  Slunce zapadá nějak dost rychle, říkám si.  Něco nafotím a spěcháme do tepla BUSu.

Cestou pořád koukám z okna. Už je tma  a není nic vidět. Kouknu nahoru na oblohu a nemohu uvěřit vlastním očím. Konečně. Konečně zase vidím to nádherné temné nebe poseté miliónem hvězd. přesně, jako jsme viděli loni v Namíbii. To je nádhera. Nemohu od okna odtrhnout oči. Jako malá holka. Ale přijíždíme do Juliaky, takže v tom osvětlení se hvězdy ztrácí. Průvodkyně nám povídá o městě a lokalitě. jsem trošku zklamaná, že máme zpoždění, ale cesta ubíhá a jsme v Punu.

Na BUSnádru se hned sháníme po jízdence na zítra ráno do La Paz. Rady byly nekupovat jednu jízdenku, ale po kouskách do Copacabany a pak do La Paz. Nicméně nám u jedné z přepážek nabízí slečna jízdenku do LP za přijatelnou cenu 20 S./os. Navíc nám doporučuje hotel v Punu za  25 S./os se snídani, odvozem zdarma do hotelu a navíc i ráno až na perón BUSnádru. Takže min 8- 10 S. ušetříme za taxi a nástupištěnku a ještě se nasnídáme v klidu. Berem, neváháme. Za chvíli už večeříme v hotelu America. V některých chvílích zbožňuju naše horké instantní polévky Vitana. Díky za ně.

Ráno je příjemné, svítí sluníčko, před hotelem myjí  BUS, který nás odveze v 6:30 na nádr. Hotel byl super, s internetem, takže jsme se večer ohlásili domů. jediné mínus byla horká voda, která netekla. Na nádru přesedáme do jiného BUSu a přesně v 7 vyrážíme se společností  Panamericana do Bolívie. Hned za plotem nádraží poprvé vidíme ve slunci se lesknoucí hladinu nejvýše položeného splavného jezera na světě, jezera Titicaca. Bude  nám dělat společnost celé dopoledne.  Projíždíme Puno, které se rozprostírá na svazích kopců nad jezerem. Projíždíme vesničkami, kde nás upoutají vždy stejně barevné kadibudky postavené nedaleko každého ze  skromných domků.  zase si uvědomuju, jak je tady život tvrdý.  Všímám si, že některé domky mají natřenou stěnu s nápisy - reklamou, jako např. "Pedro, opravy aut" a pod. Je to příjemné rozptýlení pro oči, než jen hnědá barva cihel nebo kameny.   

V BUSe jsme dostali výstupní kartičky, které musím vyplnit. Jsme na hranicích. WC, směnárna, výstupní formality z Peru, procházka do Bolívie,.nějaké to foto, formality v Bolívii a je to.

Jsme v Bolívii. Původně jsme ji vůbec neplánovali, nic o ni nevěděli, ale po opřečtení pár cestopisů jsme ji nemohli nenavštívit.

Na hranicích jsme vyměnili  400 USD. Snad to bude stačit. Na tolik jsem cca propočítala plánované náklady. Dostali jsme  2680,- Bolců. Pokud počítám dobře, tak je6,7 za USD a jelikož jsme měli doláčky ještě za dobrých 19,- Kč, tak je to 2,8 B za 1,- tvrdou českou valutu.

V Punu nám při koupi jízdenek říkali, že v 15 hod. budeme v La Paz.  Nějak tomu začínám nevěřit, jelikož nám právě sdělili, že je o hod. více, s čímž jsme počítali a že máme v Copacabaně 1 hod. zastávku. S tím jsme počítali až při návratu zpět. To bude asi problém těch přímých jízdenek. Zajímalo by mě, jak by to šlo, kdybychom jeli jen do Copy, jestli by byl hned navazující spoj. Ale kašleme na to, nespěcháme.

BUSem začne procházet výběrčí, a chce 2 B. za vstup do Copy (1B/os.). Koukáme jak z jara. Nikde jsem se o takovémto poplatku nedočetla. No nic, Alča poctivě vytahuje nejnižší bankovky a já, špekulant, dávám 50B. Výběrčí, že nemá na zpět, já, že nemám menší. On nic, odchází a já po zbytek cesty čekám, jestli přijde zpět s drobnými. Dodnes se neukázal.

Procházíme se Copacabanou. Původně jsem chtěla nahoru na kalvárii, ale je poledne a v tom horku je stejně ostré světlo. I tak jsou fotky dost ostré. S Jirkou spěcháme do kopečka na náměstí omrknout zdejší katedrálu, zasvěcenou Panně Marii. Je docela pěkná, hlavně se mi líbí venek, vstupuje se zdobenou, nahoře vykachlíkovanou bránou, za ní  se rozprostírá nádvoří. Jirku zaujaly tři kříže vpravo a já  už mířím dovnitř, do chládku.

Z katedrály jdeme druhou uličkou dolů, míjíme tržiště a zjišťujeme, že tady se ženy opravdu moc fotit nechtějí. Naoko fotím Jirku a Bolivijka,  sedící pod deštníkem, se hned zakrývá. Takže výsledkem je deštník a vedle něj Jirka. Vcházíme do nějakého bufáče. Zaujaly nás pečené banány, ale holka má problém nám prodat 2 kousky na zkoušku. Toš si dáváme 1x hranolky a k tomu dostáváme 3 pečené banány za 8 B. Po prvním, druhém soustu mi banány chutnají, ale pak už je to na mě dost sladké, ale chutné. Hranolky nám dělají větší radost. Došli jsme až k Titicaca. Temně modrá hladina je pastvou pro mé oči. Modř hladiny osvěžují jen vesměs bílé kotvící čluny.  Škoda, že nemáme plavky, docela bych se čvachtla. Ale rukou zkoušet teplotu je dosti ošemetné. Voda  bude určitě pěkně ledová. Plážička je tady příjemná a určitě by se člověk i spálil.

Blíží se 13hod., tak zase hlavní ulicí míříme k výchozímu bodu.  Už je tady dost lidí, takže zjišťujeme, kam nás usadí. Náš velký zájezdový BUS se mění v malé BUSíčky. Jsme roztroušeni do 3. No a jak už to tak bývá, tak na nás vychází ten poslední, a asi i nejhorší. Ale ne zas tak moc. Řidič ještě vyčkává, aby doplnil volná místa. Na střechu nad námi hází zavazadla místních a do BUSu si to k nám šine klasická Bolivijka v kloboučku s barevným báglem v ruce a asi vnukem v závěsu. Pěkně se usazují vzadu, mezi  anglicky hovořící mladíky.

Vyjíždíme až ve 13:30hod. Do přístavu na přívoz je to tak půl hod.- hodinka. Krajina je zajímavá, kopcovitá, dole se krčí vesničky. Vysazujeme nad jednou z vesnic místního muže. Kupujeme ještě vodu  a pak už rychle do fronty na lístky. Převoz stojí 1,5B/os. Usedáme do loďky, já se těším na nějaké pěkné závěry. Sedím docela na kraji v zadu – u motoru. Chyba. Jen co nastartuje, do kryté části je nahrne tolik zplodin, že není možné dýchat ani koukat po okolí. Fuj. Sledujeme čluny (ono se to jmenuje nějak jinak), které převáží BUSy a náklaďáky, vypadá to děsivě, čumák je nakloněný dolů, ale to jen klame. Za malou chvíli jsme všichni zdárně na břehu a po chvíli už na nás troubí naše modrá herka.

Za hranicemi je zřetelně znát, že Bolívie je o něco málo bohatší, než Peru. Domky zde jsou více zděné, patrové, některé dokonce i namalované barvou.  Sleduju okolí. Vlevo se začínají rýsovat v dálce zasněžené vrcholky  pětitisícovek, vpravo zase sleduju život podél cesty. Ženy u mini potůčku nebo spíše kaluže vody perou prádlo, které suší na kamenitém valu.  Ještě u Titicaca kotvily jachty, cestu lemují políčka s úrodou. Jinde je zase podél cesty jáma, kde hází odpadky a pak to jen zasypou.

Asi se blížíme k La Paz. Trošku jsem přeci jen tím drkotáním dřímla. Najednou vidím z okna živo, zástavbu domů, která se táhne daleko od silnice, spousta rozestavených budov a všechen ten děj a rej kolem toho. To je asi předměstí La Paz. Bolivijka vystupuje a zapomene si v BUSu další kabelu.  Kluk si toho všimne a běží za autobusem, naštěstí včas. Asi po hodině jízdy to přijde. BUS se v zatáčce prudce otočí doleva. Koukám z okna a nevěřím vlastním očím. Tak tohle je La Paz, ten pravý, to mraveniště, kde žije asi milión lidí.  

La  Paz, ajmarsky Chuqiyapu nebo Chukiyawu,  je pouze administrativní město Bolívie a sídlo bolivijské vlády. Oficiálním hlavním městem je ovšem Sucre, kam se, bohužel, nepodíváme. La Paz leží v kaňonu řeky Choqueyapu pod náhorní plošinou, nadmořské výšce 4000 m.  Je 17 hod.

Co mi tak vzalo dech bylo to nekonečné množství, ty tisíce a desetitisíce domků, domečků, věžáků, napresovaných těsně u sebe a zároveň naskládaných v údolí pod kopci a v dálce s pozadím vysokých štítů hor. A ani to ještě není všechno. Údolí řeky je dlouhé, takže náš BUS pomalu a dlouho sjíždí po svahu, a až pak se zase stáčí a přijíždí na hlavní BUS terminál, který je kousek od pivovaru. Takže vidíme údolí skoro ze všech stran. Neuvěřitelné. Působí to na mě jako mumraj, chaos a bludiště. 

Na terminálu se hned sháníme po nočních jízdenkách do Uyuni. Ve městě se zdržovat nechceme. Musím říct, že terminál je super. Hned u vstupu je info přepážka a vypsané místa odjezdů z La Paz. Po obou stranách pak jsou číslované přepážky dopravních společností, uprostřed lavičky a malé stánky s jídlem a nástupištěnkami (2B/os). Na konci pak další obchody, občerstvení, WC (0,5B./os) a pod.  Máme štěstí.  Paní u info nám sdělila 4 čísla přepážek společností, které do Uyuni jedou (č.16 Trans Omar; č. 18 Panasur; č. 39 Cruz del Norte; a 15A Panamerikana) a hned u té první jsme zůstali. Měli poslední 4 místa nahoře vpředu u okna. Jelikož jsme viděli, jak si tam člověk hoví a kolik místa na nohy tam je, brali jsme. Jízdenka bratru 100B/os.No, nekup to. U jiných by asi byla levnější, ale nechtěli jsme riskovat, že budeme nocovat v La Paz.

Vše máme, jde se nadlábnout. Jdeme do hlavní ulice hned nad BUSnádrem. A podle obrázků vybíráme kus steaku. Polo Lamb za 15B./os – pořádná porce masa, hranolků, zeleniny, 2 pl. rajčat a okurky a volské oko -  na to už jsem měla fakt chuť. Kus mého masa, jako pokaždé, končí na Jirkovém talíři. Smlsli jsme si. Ještě pro jistotu vedle v krámku kupujeme 4 housky za 2 B,- a pak už rychle převléct, přebalit, zabalit… za pomněli jsme koupit nástupištěnku, tak zpět a už do BUSu.

1,5 hod. se plahočíme La Pazem, hrůza, asi zase doplňují lidi, či co, nebo šel řidič na večeři. Tvrdneme za tmy někde na výpadovce.  Navíc nás přijde sprdnout průvodčí, že nemáme mít deky nebo nohy nebo nevíme co na oknech.  Pakl přichází znovu, pořád se mu něco nelíbí. Všechno jsme dali pryč a jsme pěkně nasraní. S Omarem už nikdy ! J Dodnes nechápeme, o co mu šlo. Mysleli jsme o ventilaci na okna, ale v noci byla pěkná kosa, ventilace žádná nešla, okna totálně, ale totálně zamrzlé zevnitř vč. mého i bočního okna.

Poučení, ono to zase není tak dobré sedět v předu. Místo na nohy je super, ale ta zima, ta námraza – hrůza. Lepší je sedět fakt někde v řadě, nohy si zašprajco vat kde chci nebo opřít o kolena, o okno… navíc přes okno vpředu na boku dost foukalo.

Když už jsme konečně vyjeli, cesta ubíhá rychle. Nevím odkud, protože v té tmě nevidím, kde jsme, ale pak se, podle očekávání, cesta mění v hrbolatou šotolinu. Asi až do Chalapaty, podle mapy, byla asfaltka.  Řidič jede, jako by nás ukradl, autobus se třepa, jako by se měl každou chvílí rozpadnout. V 6 ráno, za svítání náš BUS zastavuje. Dedukuju, kde asi jsme, ale vypadá to, že jsme v cíli. Asi nás nechávají v klidu dospávat. Nikdo ani nezavolá, že jsme v Uyuni.  Pomalu se vybaluju ze spacáku a ostatní se konečně také probírají k životu.

Poučení č. 2 – ty spacáky se do BUSu fakt vyplatí !!

Uyuni, 10.5.

V provizorních podmínkách „vše v ruce“, jelikož cesta a vše okolo je zaprášené a špinavé, vyvlíkáme krosny z pytlů a sebe navlíkáme do teplého šatu. Je třeba se rozkoukat, vyvenčit a zdlábnout a hlavně, najít nějakou solidní CK a hned dopoledne vyrazit na salar. Je něco po 7 hod. a městečko se probouzí. Směřujeme na náměstí a hledáme restauraci. Já se vetřu do spícího hostelu, kde lehce nalézám WC. Ani nesplachuju, abych někoho nevzbudila a posílám dalšího. Ale už je problém. Není to prý veřejné WC.  Pak volají kluci, že našli restauraci se snídaní vpravo za rohem. Jo. Super pro zrovna dorazivší turisty. Americká snídaně za 2x 20B. pro oba. Míchaná vajíčka (porce je ovšem o poznání menší, než u vedlejšího stolu), marmeláda, teplý čaj přichází k duhu. Housky dali pro každého 2, tak se nějak dělíme, ale pak zjišťujeme, že si můžeme klidně přidat. Dalším zjištěním je, ža pokud bychom si dali vždy jen 1 porci vaječiny a postupně, pravděpodobně by byla mnohem větší. Tak příště.

Zatímco kluci se uvelebili na lavičce, my s Alčou obíháme již otevřené CK. Vesměs nabízí všude to samé. Jen různým směrem a s různým noclehem. 
1- 700 b/6 osob, odjezd v 10:30;
2- Tam, kde jsme snídali 820 B./os., při 4 770/os.
3- žlutočerný nápis nad dveřmi – 750/os.
4- naproti hotelu, kde byli i další Češi – 700/os, pak 670/os.
5- u hotelu 700/os.

Nakonec kupujeme v cestovce vedle hotelu na ul. Av. Feroviana x Av. Arche hned vlevo. Na požádání nám dopředu ukázali i auto s řidičem, jak všichni radili. A sdělili jsme jim, že nám nevadí, když pojedeme v6 a cena bude nižší. Prý už nějaká 2 mladé měli, tak jsme do toho šli, 650B/os. vč. noclehu a jídla. Šli jsme tedy nakoupit nějakou vodu, a hlavně čepice, protože tady je opravdu kosa.
Někde se píše, že Uyuni je malé ospalé městečko, které je snad jen výchozím bodem  pro výlety na salary. To už ovšem dávno neplatí. Město je docela velké, na náměstí samé drahé restaurace, obchody, velké tržiště se vším možným. Lidí plno místních  i turistů a dokonce jsme svědky i demonstrace, které jsou v Bolívii na každodenním pořádku.

Kupujeme 5l barel vody  za 15B a 2l láhev za 6, čepice za 20B, šmejdíci mají asi kartelovou dohodu, ceny všude stejné, nikdo nechce slevit. Odjezd měl být v 10:30, ale je po 11, všichni už odjíždějí a náš řidič nikde. Už to vidím černě, ale nakonec jsme se i my dočkali. Ještě jedeme do nárožního hotýlku pro naše spolucestovatele. Na ně samozřejmě vyšly 2 zadní sedadla. Koukáme na ně jak z jara, protože oni s sebou jen malý baťůžek, skoro po lehku, no, to jsme zvědaví, jak to tam vydrží.

Jsou to Australané, Ashly a Metjú (že by se to psalo Matheo) ???  Náš řidič a průvodce v jedné osobě se jmenuje Chesus. Je to velký sympaťák  a Alča se hned snaží navázat komunikaci. Také se snaží těm dvěma přeložit do AJ, co Chesus říká. Oni neumí španělsky ani ťuk.  Jedeme ještě k Chesusovi domů, kde nakládá jídlo, co jeho žena pro všechny na 3 dny připravila. Pak se už vydáváme směr první cíl, hřbitov vlaků. Cestou poznáváme, že to s autem zase nebude tak super, jak to vypadalo.  Třeba naše zadní okýnka nejdou otevřít, tak fotit se bude muset jen po výstupu z auta. Ale co, však to nějak dopadne. Jsme moc natěšení, těšíme se. Hřbitov nic moc, spousta šrotu. Tady by to byl ráj pro naše bezďáky. Ale mašinama se dá prolézat, je tu houpačka, docela  dobrý.   

Další cíl je muzeum soli ve vesničce nedaleko Uyuni, vstup se platil, ale my tam nešli,  nic moc, pár nějakých soch a hlavně kšefty se vším možným pro turisty. Okukovali jsme hlavně domy postavené ze solných bloků.  Chesus už viděl, že to s námi půjde rychle, že jsme pružní, tak nasadil patřičné tempo. Alča se mu snažila říct, že bysme byli rádi, kdyby jel tak, abychom nebyli všude s davem lidí.

Po chvíli už bylo kolem nás jen bílo a modrá obloha. Z té bílé přecházel zrak, neuvěřitelné. Už nám taky pomalu kručelo v břiše. V dálce se rýsovala nákladní auta a kupky soli. Další zastávka byla u „Hotelu Del Sal Playa Blanca“, opět s muzeem a možností nákupů suvenýrů. Tady byla možnost vidět, jak a čím ty bloky soli kdysi vykopávali. Pěkný makačka. Všechna práce na salaru se dělá ručně. Je těžký a úmorná práce, nejen fyzicky, ale také na zrak Bolivijců, kteří zde žijí. Raději jsme jeli dál. Po pár minutách Chesus zastavil a začal nám chytat oběd. Už jsme jedli na všech možných místech, ale na bílém zářivém koberci ještě ne. K jídlu byl pořádný kus masa, asi lama, ale dost tuhá, takže Jirka dostal můj, zatímco já jsem si pochutnala na Quinoi – což jsem do teď neznala. Po česku Merlík, náš asi plevel. K tomu kopec zeleniny, banány a dokonce CocaCola v ceně. Kdo chtěl, mohl si přidat. Australani se k jídlu moc neměli, jejich problém. Tak jsme vypucovali pudla kastrol, co to šlo. Jelo sen dál, stále bílo před námi, bílo za námi, žádné džípy.  Chesus ještě kontroluje podvozek a nějakým igelitem tam zamotává nějakou tyčku. Sůl je agresivní i na podvozky džípů.

Hory v dálce nám připadaly jako fata morgána. Cestu nám ovšem  občas zpestřily kříže, zapíchnuté do soli. Spusta lidí, i zdejších a místa znalých, už v solné poušti zemřela. Buď zabloudili, nebo se nedočkali pomoci. Dokonce 3 člená rodina. Otec šel pro pomoc a také nedošel. Jeho kříž byl o několik km dále. Smutné.

Když jsme tak sledovali cestu, bylo vidět, že Chesus jede jako by podle hor, udržuje směr. Po chvíli  se pevný solný povrch mění v jezero. Je tu tak 10, dokonce i 20 cm vody. Ta stříká místy i na okno. Vypadá to, že i Chesus má nějaké obavy. Mění směr na východ a po chvíli se dostáváme na hráz. Tady jsme ale zapadli. Takže všichni ven a tlačit. Naštěstí to není nic hrozného, stačí jen zakolíbat autem a jsme venku.

Quinoa oběd a jak roste

Dalším zajímavým punktem je svah, kde rostou kaktusy tak typické pro zdejší krajinu. Tady pořídila Alenka báječnou fotku. J za chvíli už jsme ve vesničce San Chuan. Jsme tu první, tak si vybíráme naše malé pokojíčky. WC a sprchy jsou dost veřejné, to bude sranda. Je to tu moc moc pěkné, čisté a útulné. Podlaha je také ze soli. Kam se hrabou naše solné jeskyně. Jdeme ještě na prohlídku zdejšího muzea. Tedy jedeme. Chesus nás tam zaveze, ale dáváme mu pauzu, že zpět už dojdeme. On nám jde stejně chystat nějakou dobrotu na večeři. Strašně tady fouká.  Vše je tady zavřené, alem koukáme a od vesnice už sem běží zdejší zaměstnankyně – pokladní a průvodce v jednom. Platíme 10B/os. a jdeme na větrnou procházku. Jsou tady info tabule, kde můžeme vidět např. kde sahaly ledovce kdysi, nyní a jaké máme vyhlídky. Ve zdejších hrobech jsou opět ostatky zdejších dávných obyvatel. Paní nám ukazuje nástroje, zdejší zvířenu zase na obrázku. Pak jdeme ještě do muzea, kde sledujeme vývoj civilizace, od dob Tiwanaku, přes říši Inků, kolonizaci až do časů republiky, a dokonce i zdejší hlavní plodinu, mou oblíbenou Quinou, jak roste.

Mezitím se hotel zaplňuje, vesměs omladinou, naši Australané si konečně mohou pořádně popovídat a pobavit.  Alča vlítla do sprchy. Tekla teplá. Pak jsme chtěli my a zjistili jsme, ža vyplýtvala všechnu teplou vodu.  Za sprchy se tu všude platí, 10 B.  Jirka to dal ve studené a já jsem to raději vzdala. Večeře byla výborná, super zeleninová a teplá polévka, pečivo, dokonce dostáváme i láhev vody.  Chesus je prostě jednička.  Po večeři Alenka využívá svou velkou převelikou lékárničku, kterou by jí i místní felčař mohl závidět a páčí Jirkovi z prstu třísku, kterou si někde tady zapíchl. Okolo samá sůl a on dřevo v ruce. Noc byla pohodová, dokonce sousedé přestali dělat kravál ještě před půlnocí. Postel perfektní.

11.5.
Ráno jsme vzhůru mezi prvními, už v 6:20. Nemůžeme dospat. Těšíme se na sopky a laguny. Chesus ještě musí dotankovat, tak mu pomáhám. Pořád od něj slyšíme „močíto“. Ptáme se, co že to je. Zavazadla dolů. Jirka už stojí na střeše, tak mu ukazuje, co znamená „močí to“ u nás. Tak jsme se pěkně posmáli.  Z umělohmotného barelu něčím jako zahradní hadice  čepuje benzín do nádrže.  Slunce už je zase dost ostré.

Hned po snídani (voda, čaj, káva, housky, vajíčka, marmeláda apod.) vyrážíme. Chesus nám vyhrává hudbu z 80.let, písničky našeho mládí. Modré tanky, Neverendingstory, a všichni všude znají Vamos a la playa. Hory se přibližují. Jejich vrcholky hrají všemi možnými tvary a barvami. Projíždíme pustinou, nehostinnou krajinou, kde jen občas zahlídneme nějaké rostlinstvo. Přejíždíme koleje a zastavujeme u kamenných útvarů. Vlastně každou chvílí je co fotit a prosíme Chesuse, aby zastavil. V dálce můžeme vidět prach za autem, tak nás Chesus popohání.

Jsem u první laguny, na které žijí plameňáci. Postupně míjíme laguny Tampora, Kaňapa, u laguny Hedionda jsme v 11:05. Ta prý obsahuje borax, na který je zdejší flóra  a vlastně i fauna zvyklá.  Kolorit zkrášlují vysoké kopce a sopky.  Moc si přeju tady v Bolívii nafotit nějakou sopku, jak se odráží v laguně. Zatím se to ale moc nedaří. Viděli jsme lagunu Charkota, Honda … Chesus nám vždy řekne co se jak jmenuje. Opět jedem pustinou a pobrukáváme si s rádiem. Po levé straně nás zaujaly kopce, které vypadají např. jako zadek. Chesus mi hlásí, že se tomu prý říká „Abra Amaria“. Strašně pořád fouká. Jsem ráda za koupené čepice. Ruce se mi třepou, že nemůžu ani pořádně zaostřit. Koukám, že  písek je už i na oknech a náš hnědý džíp je už spíše písčitý. Dobrá metalíza.

Následuje lokalita, kde je na pláni roztroušeno mnoho šutrů. Nevím, kde jsem na to přišla, ale říkám, že tady obři hráli kuličky. Jen ten obr tady chybí. (Chesus mi hlási Siera Siloni).Ale já takové názvy vůbec nemám nikde v mapách ani průvodci napsané.  Ve 12:40 přijíždíme ke skalním útvarům velmi nám známých z fotek. Jsme u Arbol del Piedra. Kromě onoho dvojšutří je tady i mnoho jiných skalních formací, které nikdo nepreferuje. Jirka našel třeba nádherné hříbky. Pořád jsme sami. Je to paráda.

Vjíždíme do „Reserva Nacional de Fauna Andina Eduardo Avaroa“. Platíme povinný vstup do NP 150B/os.  Ve dvě hodiny  jsme v „HOTELU=noclehárně“ - dokonce mám toto místo i v mapě.  Rychle  obědváme, protože Chesus nás chce ještě dnes odpoledne vzít k laguně Verde, tj.  v době, kdy má mít tu pěknou barvu.

Míjíme lagunu Chaijili (pokud to dobře píšu) a společnost už nám začíná dělat vulkán Lincanaburi. Dále míjíme termální jezírko, kde se dnes chceme vykoupat. Necháme to na zpáteční cestu. Jeho elegance mě uchvacuje. Nevím proč. El Misti byl takový zaoblený, ale Linca má takový zvláštní vrcholek, špičatější a členitější. Budí ve mně respekt. Co kdyby to teď bouchlo, že ano. Vůbec, my když se od někudy vrátíme, tak se tam  ěco stane. Vrátili jsme se ze Sicílie, bouchla Etna. Vrátili jsme se ze Zakintosu, bylo zemětřesení. Samozřejmě to tak může zůstat i nadále. Máme jistotu, že nebouchne, protože Licancabur  je v současnosti neaktivní stratovulkán. Nachází se na hranicích Chile a Bolívie. Sklon stran je si 30°. Vrchol Licancaburu je tvořen kráterem s průměrem 400 m, který je  údajně  zalitý vodou.    Vrcholové jezírko je po většinu roku pokryté ledem a je jedním z nejvýše položených jezer na světě. Zajímavé je,  že navzdory teplotám, které klesají až na –30 °C, má voda jezírka přibližně 6 °C, což umožňuje růst vodní fauny i v této výšce.

Už se budu opakovat, ale je fakt neuvěřitelné, co zdejší příroda dokáže vytvořit. To se musí vidět a zažít, jinak tomu člověk nevěří.  Zdejší krajině se říká Salvádor Dalí Desert.  Tady se malíř vyřádil. Po krajině jsou roztroušeny balvany. Některé mi připomínají slony, zase myslím na obry a jejich hračky.  Nutíme Chesuse zastavovat každou chvíli. Je tady co fotit. On nás však uklidňuje, že nejdříve k laguně, pak foto. Jinak to nestihneme.

Jsme v cíli. Na samotném jihu našeho putování. Jižněji se již nedostaneme. Opět zde fouká, to je už zdejší každodenní kolorit. Laguny jsou vlastně 2, vlevo je  menší Blanca a vpravo velká  Verde. Obě jsou oddělené úzkým koridorem. Kdyby tak nefučelo a voda se tak hodně nevlnila, splnilo by se mi konečně moje přání a vyfotila bych si  vulkán Lincancabur s odrazem v hladině. V dálce vidíme pobíhat lamy, Chesus nám ukazuje, které hory jsou již Chile a co ještě patří k Bolívii. Pak už nás nahání do auta, abychom vše stihli. Nám se na jedné straně odsud nechce. Je to zvláštní, drsná krajina. Pro nás tak tajuplná. Ale ztratit se tady, dostat do problémů,  by  mohlo znamenalo smrt. Nakonec jsme tak zmrzlí, hlavně na rukách, že se do auta těšíme. Australené, ti jsou zmrzlí až na kost a třepou se jako ratlíci. Je nám jich líto, nabízeli jsme jim nějaké oblečení, ale oni nic nechtějí.

Cestou zpět vidím zase lépe a jinak druhou stranu Atacamy. Zase z jiného pohledu. Velím stop. Vpravo vypadá vrcholek kopce, jako by na něm ležel  právě ten obr, co se tady válí po poušti jeho kuličky. To je senzace. Jirka v tom zase vidí želvu.

K termálnímu pramenu přijíždíme, když už je ve stínu kopce. Je 17 hod. Těsně u jezírka je chajda, kde jsme se chtěli převléct, ale je zamčeno. Jdu se o kus dál ptát na klíče. Máme smůlu. Prý tam klíč zalomili včera nějací Rusové. Pohledem dovnitř to ovšem vypadá, jako by tam nikdo nebyl roky. Totální čurbes. Koupání vzdáváme. Nechceme riskovat pak ofouknutí a ochoření na další půli naší cesty. Jen tři prstíčky smočíme a hned zase jedeme.

Vidím, že Chesuj jede jinudy, než jak jsme přijeli. Tedy alespoň mi to tak připadá, ale jistá si nejsem. Přeci jen, žádné směrovky tady nejsou. Uvažuju, jak by probíhala cesta a zda by to šlo, vydat se sem třeba bez průvodce, na vlastní triko. Ale jelikož jsme v NO, tak asi by to nebylo dovoleno. Kdo by nás tady pak hledal. V dálce už vidíme, kam nás pneu veze.

U  Sol de Mañana jsme už dost pozdě. Je 17:45. Ten příšerný vítr už nás nebaví.  Vypadá to, že čím se den chýlí ke konci, tím více fouká. Zdejší geotermální pole  se rozprostírá na 10 km². Dokonce vidíme uzávěry a potrubí, takže je zdejší zemské  teplu asi i patřičně využívané.
Tato oblast se vyznačuje velkou sopečnou činností. Jsou tu sirné prameny, bahenní jezírka s vroucím bahnem.  Chesus nás upozorňuje, kam jít a kam nejít, kde se nepřibližovat. Kdyby nebyl ten příšerný ledový vítr, asi by se tu zase nedalo vydržet horkem. Průmyslová těžba dřeva byla pokoušel na konci 80. let, ale je neekonomické. Některé výrony páry  prý dosahují až do výšky 50 metrů.

Slunce docela rychle zapadá. Sázíme se, jestli dojedeme ještě za šera nebo už za tmy a Alenka se ptá Chesuse, jestli vůbec po tmě zná cestu. Ten se jen usmívá: „sí“. Našeho řidiče se snažíme hýčkat, hlavně chválit. Je fakt suprový. Takže často mu říkáme „Chesus, Numero Uno, gracias“. Během dne se snaží Alenka komunikovat. Tak se dnes dovídáme, že má ženu, která nám navařila to super jídlo, že má 3 dcery, je u té cestovky zaměstnaný a že si přivydělává jako řidič kamiónu. S životem je docela spokojený, nestěžuje si. Pokud je práce a výplata, je to dobré.

Já už pokukuju k zapadajícímu slunci a snažím se vystihnout ten správný okamžik. Bojím se, abychom nesjeli do údolí. Ještě si přeju zastavit. Pořizujeme moc pěkné fotky. Spouště nám 4 cvakají, jen Ashly a Metjú sedí pořád uvnitř. Slunce a lehké mraky tvoří barevné obrazce nad černou siluetou kopců. Jsem spokojená. Dnešní den se opravdu vydařil. Hodně jsme viděli, hodně si užili, v autě byla sranda, dokonce jsme si prozpěvovali. Jen ti 2 vzadu asi moc spokojeni nejsou. Když jsme viděli, v čem budeme spát…..

Na naši základnu, kousek od laguny Colorada, přijíždíme už téměř za tmy. Koukáme jak zjara. Je to plno džípů, v dlouhé chodbě randál, kravál, spousta těch lidí, kteří nám byli celý den v patách, nebo my jim, a které jsme na naši trasa nepotkali. Když vidím, kolik nás je jen v našem křídle a počítám stoly…6, 7, 8 ? x 6 , to je 48 lidí.  V kuchyni to voní a je tam teplo. Řidiči všem chystají svá jídla. U jiných stolů vidíme láhve s vínem. Litujeme, že jsme si také nekoupili, i když máme stále domácí medicínu. Ale Chesus nezklamal, i on má pro nás 2 lahvinky červeného.

My se zatím ve zdejší noclehárně, kde je kosa jako c… snažíme vymyslet, jak spát, usnout a nezmrznout.  Na chodbě, která je dlouhý tak 50,60metrů jsou jedny kamna, ve kterých se topí mechem. Ten je tvrdý, jako naše dřevo a hází se do pecku i s kořeny. Kolem těch malých kamínek, které jsou, naštěstí, na hraně naší cimry, je asi tak 12 lidí. Jak zjišťujeme dále, na těch asi 450 lidí je 1 zásuvka,. Kterou, kdyby viděl náš revizák, odstavil by celou chalupu. Tak do té jedné zásuvky na prodluží napíchnuto asi 8 telefonů a nabíječek. K tomu posílám Jirku s tou naší půlmetrovou prodlužkou a zlodějem. Když hoši vidí, že nám zůstala jedna volná dírka, jsou štěstím bez sebe a hned se přivařují.

Ashly s přítelem nakonec budou spát na jedné posteli a zahřívat se navzájem.  Opět odmítli naše nabídky dek a teplého oblečení, ani rukavice nechtějí. Po opět výtečné večeři se oba od nás distancují a odebírají se k anglicky hovořícím přátelům. Vypadá to, že my jsme tady nejstarší, i když se tak necítíme.  My našeho super drivere odměňujeme za služby. Zveme ho na naši domácí medicínku, já s ním diskutuju nad mapou, co vše jsme projeli, kdy zrovna jsme a co nás čeká zítra. Pro jeho dcery mu dáváme sešitky, pastelky, sladkosti, propisky, co s sebou vlečeme. On, celý překvapený,  nám  jako bonus slibuje návštěvu další lokality. Moc mu nerozumí, asi nějaké skály.

Noc je krutá. Zatímco Jirka a ještě někdo si spokojeně chrápou, a to doslova, mi se chce na záchod. Blbec jdu potmě, na chodbě se ještě svítí. Na hajzlíku ale nejde světlo, které ještě předtím šlo, tak se potmě snažím ničeho se nedotknout, o mytí rukou nemůže být řeč. Poslední pár posedává na chodbě, ale když mě vidí, zalézají do nory. Zdejší deky jsou pro mě tak těžké, že se mi špatně dýchá, nemůžu zamhouřit oka. Závidím všem okolo a jen sleduju hodinky, kdy už bude aspoň 6.

12.5.

Už to nemůžu vydržet a vstávám, chci kouknout na východ slunce. Zuřím. Večer byla taková zima, že se mi ani nechtělo ven. Úplně jsem zapomněla na nádheru oblohy posetou hvězdami. A Jirka, ten prevít, sice chodil kouřit ven, a nepřipomenul mi to. Hvězdy byly vidět cestou BUSem před Punem, ale rušil to odraz světel ve skle.  Teď už zase nebude asi příležitost. Smůla.  Tak alespoň sleduju východ slunce nad Altiplanem. Slunce stoupá a paprsky zaplavují údolí (pokud se to tak dá nazvat). Stojíme na rovině, ale okolo jsou kopce. Stíny se plazí po úbočí a zmenšují se. Trvá to krátce. Mezitím přichází Jirka na cigárko. Po chvíli už mě první paprsek oslní.

Po bohaté snídani, asi v 8:30 máme odjíždět. Chesus zase „močíto“a zase tankujeme z barelu hadicí do nádrže.   A je to tady Ashly s přítelem stávkují a nechcou dozadu. My odmítáme dozadu jít z praktických důvodů. Za prvé Alenka vše tlumočí a za druhé, my pořád vystupujeme, fotíme  a máme zájem něco vidět a dovědět se, zatímco oni  jsou flegmoši. Jejich kámoš dreďák je asi musel dost za večer dost proškolit, nahecovat a přesvědčit. Dochází k ostré výměně slov. Navíc se dovídáme, že oni platlili snad až 850B. Trvá to dost dlouho, Chesus je z toho nešťastný. Když nakonec ustoupíme, tak se zase Ashly šprajcne, že s námi nejde. Nechápeme už nic, co vlastně chtějí. Rozežraní Australani, co jedou na ledovou pouť absolutně nepřipraveni nám dokážou zkazit cenný den. Nakonec jedou jioným autem s kámošem dreďákem. Bůh ví, co Chesusovi všechno napovídal, protože uměl dobře španělsky. Snažíme se uklidnit a den si zase užít, ale už to není ono. I na Chesusovi je vidět, že je naštvaný a vesměs mlčíme. Alenka se snaží s ním ujasnit situaci, ale nedaří se. 

Jedem stejnou cestou, k bráně NP a kolem Laguny Colorada. Po červené barvě ani památky. Laguna je tentokrát modrá a zase, kdyby nebyla zamrzlá ledem, tak tam konečně mám odraz vrcholků. Zase nic.

Jedem mlčky. Dnes už moc cílů není. Sledujeme krajinu, občas prohodíme pár slov, zase probereme ranní incident.  Je mám trapné chtít po Chesusovi zastavit. Oželuju několik pěkných fotek. Na kalužích, které místy  míjíme, se drží  ještě po 10 hod. led.

V dálce se rýsují zajímavé skalní útvary, projíždíme ospalou vesnicí, jedeme po krkolomných cestách necestách. Džíp je OK a dělá nám výtečnou službu. Odbočujeme k Valle de las Rocas. Skály jsou impozantní. Chesus plní slib a mimo program nám ukazuje místa ve skalách, kde jsou prehistorické skalní malby. Malby nejsou zas tak impozantní, ale zato okolní skály jsou impozantní. Čas a počasí vytvořilo zvláštní obrazce a útvary. Právě v tuto chvíli je ten správný čas na kvalitní fotky s modrým nebem. Náš výlet pomalu končí. Hory se vzdalují, v 10:30 projíždíme Villamar, v 11:15 Allotu, kde je vojenský areál. Je vidět, že se zde už i více staví.  Loučí se s námi lamy postávající podél cesty, plameňáci popstávajícíc na solné pláni v dáli, dokonce potkáváme i pštrosí rodinku. Najíždíme po 3 dnech na asfaltku. Blíží se čas oběda, už máme zase docela hlad a džíp potřebuje také nasytit. Chesus nás bez jakéhokoliv slova nechává vystoupit na náměstí ve vesničce San Cristobal.  Ani neřekl co a jak, v kolik. Tak si děláme srandu, že nás tu nechá a děj se vůle boží.   Koukáme na trh, který je při sobotě dost ospalý. Jen pamlsky a blbosti. Veřejné WC je v pohodě, platíme obligátní půlbolec. Bohužel, jen fotíme zdejší kostelík se zvonicí. Je zavřeno. Zdejší dnešní atrakcí je malá lamička na provázku, která je focena a obskakována jako celebrita. Je tady totiž školní výlet bolivijských školáků. Jirka se zapojuje do davu a fotí to ochočené zvířátko ze všech stran.

Nakonec se našeho  řidiče dočkáváme a pokračujeme na oběd do další vesničky. V 11:45 jsme asi ve vesnici jménem Culpiola nebo tou jsme projeli a jsme v Jamarites. (na google mapách to vidím, ale nemá to žádný název). Jsou zde malé, nízké, vesměs oprýskané domky. Některé mají plechové střechy, jiné z tašek, ty lepší a ty obyčejné ještě trávy a listů. Zatímco Chesus zase chystá oběd, my postáváme na cestě a okukujeme okolí. Vedle domku je dvůr. Slyšíme kohouta, ale nevidíme. Nakonec ho zahlídneme pod plechem. Přicházejí postupně 3 malá děvčátka. Snažíme se komunikovat. Stydí se, ale představí se nám. Linda, Jesica a Eulálie. Dochází nám, že jsme asi u nějakých příbuzných od Chesuse, protože Linda a Jesicaa jsou jeho dcery. Dáváme jim zase nějaké propisky, fixy a pamlsky. Překvapeně na nás koukají. Oblečené jsou docela pěkně, jen ty sandály a holé nohy bez nějakých ponožek či punčocháčů, to nám hlava nebere. Vždyť jim musí být zima.

V 15 hod. jsme zase  v Uyuni.

Prví úkol je najít noční BUS a sehnat nějakou sprchu. Taky by bodlo kafe. Obcházíme s Alenkou cestovky a bereme Cruz del Norte za 120.  Naproti je nějaký hostel, tak se tam jdeme zeptat na teplou vodu a možnost 1 pokoje do večera. Nejdřív týpek nasazuje velkou cenu- má na to i tabulky. My ale chceme jen azyl na hoďku či 2 a důležitá je teplá voda. Nakonec to ukecáváme na 40B  ?? za všechny. Chystáme el. spirálu a jdeme s Jirkou do sprchy. Ovšem zjišťujeme, že teplá stejně neteče a el. nejde. Pěkně nás to naštve. Alča je také v ráži. Už vidím, jak se handrkujeme na recepci. Naštěstí jsme se všichni rychle sprchli aspoň v té ledničce a balíme. Někde ta el. jde a  někde ne, zjišťujeme. K mému překvapení je majitel velmi vstřícný a peníze nám s omluvou vrací. Tak to mě tedy dostal.

Hledám zase nějakou putyku, kde bysme mohli zůstat do večera a hlavně, dát si kafe.  Na hlavní štráse je jedna otevřená, pěkná, ale čerstvě natřená –fuj, smrádek. Jinde je zima, jinde plno, jinde dost draho. Všeobecně je Uyuni dost drahé, ale to se dá očekávat. Turisti je živí. Usedáme do restaurace na náměstí se zelení, dáváme si kávu za 6B, ale čekáme snad ¾ hod.   naproti vidíme zajímavou restauraci, kde se dokonce i topí. Tak se stěhujeme tam. Ceny i jídelníček ucházející a hned po našem příchodu se celá zaplňuje. Dávám si 3 tortily za 33B, Jirka Lamu za 40, pivo Potosina za 25B, které chutná po zkaženém víně, černý čaj po 7B. Zabíjíme čas a neděláme to tak sami. Po 19 hod. se začínají všichni pomalu přesouvat k BUS stejšnům. Skupinky baťůžkářů směřují stejným směrem. Na poště kupuju známky pro vnuka mojí paní vedoucí a taky pro sebe, po asi 6B., balíme bágly do pytlů a usazujeme se.

Když už to vypadá, že vše zvládneme v poklidu, Jirka mi sděluje, že nemá tatoonku. Nezmatkuju, ale krve by se ve mně nedořezal. Ještě je čas hledat, odjezd je za 20 min. Může být jen v tom hostelu, kde jsme vybalovali. Recepční nás s úsměvem posílá do pokoje, který je už opět uklízený a vymeteny. Nikde nic. V klidu s Jirkou probírám, kde ji měl naposled a co pak dělal. Je mi z toho šoufle, ale nějak podvědomě jsem v klidu, že je snad v krosně dole. Co naděláme. Už nic. Tak by se nám podařilo poprvé o něco přijít. A tak jsme opatrní. Ale když odcházím z pokoje, tak vždy vše prohlížím, i pod postelí. Tak uvidíme.

BUS společnosti Cruz del Norte je perfektní. Hlavně, má dost místa na nohy. Neradujeme se dlouho. V Oruru nás ve 3  v noci ženou ven, do jiného BUSU. A je po idylce, ten je zase menší a navíc je v něm smrad. Klimoška nasává ten prach z cesty a my to všechno dýcháme.

13.7.

V 7 ráno se probíráme v ulicích La Paz. Je mlha, asi i po dešti. Nevím, proč, ale všichni máme stejný pocit. Už máme dost studené Bolívie a těšíme se do Peru. BUS nám navíc zastavuje nad terminálem, takže musíme kousek pěšky.
Pídíme se po spojení na Tiwanaku. Bohužel, z terminálu je to jen s CK a celodenní výlet a to my nechceme. Do Desaguadero nic. Chceme jen tam a pak být svými pány. Nakonec se shodujeme, že kašleme na Tiwanaku (vím, že mě to bude pak hoooodě mrzet, ale jsem taky pro). Kupujeme narychlo 4 volné lístky do Puna, na BUS, který odjíždí za 5 min., po …….S., u společnosti ………. Zase se couráme předměstím, protože nejsme plní, tak se ještě snaží nabrat nějaké místní. Máme docela hlad, protože jsem si nestihli nic koupit k snídani. Když vidím za oknem na ulici to čerstvé pečivo, mám sto chutí vyskočit a nakoupit.

V 11 jsem u přívozu. Jde to rychle, na náměstí pak kupujeme 4 „čudlíky“, což je nějaké smažené pečivo plněné něčím, a můžeme si to polít nějakou omáčkou. Výborné, bereme přídavek, ale zase je jiný, i když vzhledově stejný. Za 12B se přejíme. Zbývá nám utratit  138B. V Copě měníme plány šplhat se na Kalvárii. V tom poledním slunci se fakt nechce. Rozdělíme se.  Alča a Honzou jdou relaxovat na kávu a my obíháme kšefty. Kupuju šály zaručeně z vlny Alpaky(?) po 30B, Cigára za 9B kartón, Panovu flétnu (po 20B), která se jmenuje  podle řecké mytologie podle Pana – boha pastýřů a stád, který  na ni hrával. Skládá se z rákosových, třtinových, bambusových nebo i dřevěných píšťalek sestavených do řady. Musí se foukat na okraje otvorů píšťalek, aby flétna vydala ten správný zvuk. Docela nám to jde. Jirka tady na trhu dokonce objeví  Bombillu. Pračuje už nemám, tak ukecávám na 3USD, což je 57Kč. Cesmínu paraguayskou už doma mám koupenou, jen ta trubička J na pití  mi chyběla. 

Ve 13:30 je odjezd do Puna s Transtour Peru. BUS je superluxus, poloprázdný, každý máme své dvousedadlo. Jen má 2 chyby. Žlutá skla a bílé opěrky, což k jakž takž ucházejícím fotkám nejde.  Na Hranici to jde rychle, o víkendu jezdí asi méně lidí. Nikdo nám nic nekontroluje, nikdo po nás nechce mezinár. očkovací průkazy, ani Bolívijci, ani Peruánci. Zase to byly vyhozené peníze, jak s očkováním na zimnici, tak s poplatkem za OP. 

Měníme ve směnárně 100USD na 261 Solů.

V 15 hod. jsme v Punu.
Už v BUSu nám nabízel průvodce ubytování, za (po jeho) super cenu. Lepší už mít nebudeme.  Taková sranda, co jsme zažili na nádru, to stálo za to. Už jsme byli odhodlaní, že půjdeme s ním. Na nádru nás ale oslovil jiný týpek a shodou okolností nabízel to samé – „Grand Puno Inn“. Samozřejmě levněji. Toš jsme se zarazili a začali to řešit, s kým. Cena šla dolů natotata. Pro nás to byla velká sranda. Rvali se o nás. Ostatní nevěděli o co jde a sešli jsme se v hotelu. Oni cenu zkrátka neřešili. V ceně byla samozřejmě i cesta do hotelu. Takže z 35 jsme skončili na 20S. To bylo radosti na starém bělidle.  Navíc, to samé BUS spojení na Cusco s Incou stálo v BUSe 120 a na terminálu, se stejnou společností za 70. A to je ten lepší, luxusní BUS, co dokonce staví na view pointech a je to s i obědem.

V Punu se zdržíme 2  noci, uděláme si pohodové dny, původní plán 2 i 3 ostrovy měníme jen na Uros. Procházíme městem, jdeme na mercato, na náměstí, do katedrály, hledáme pomalu morče na talíři, které bychom rádi okusili, stavujeme se do velkého hypermarketu, který tady v Punu objevujeme. Na večeři nalézáme super restauraci, kde se jídla dělají přímo před námi a rychle a za super ceny. Je to naproti toho hypermarketu „VEA“  a jmenuje se CHIFA HUELLAS PERU. Tady se určitě vrátíme. Porce za 5S a k nesnězení.  Pak ještě nakupujeme vodu 2,5l za 1,95S, 2 super dobré zákusky po 2S., pivo „Crystal“ v láhvi za 5,5 S. a jdeme na hotel.

14.5.

Snídani máme už od 6:30 k dispozici, takže se zdlábneme klasickým počtem housek 2 na osobu, káva instant a coca tee. Ten mi tady moc chutná. Paní když vidí, jak jací jsme jedlíci se ptá, jestli chceme přidat housky. Jirkovi a Alence blikají panenky. „Si, seňora, gracias“.

Bereme taxi za 4S. pro všechny a jedeme k přístavu. Kupujeme jízdenky na Uros po 10.S a vstup po 5S. Loď má vyplout v 8, ale nějak jim to trvá, nic se nic neděje a nejsou lidi. Když začneme dělat humbuk a pídit se po jiném dopravci a chtít vrátit peníze, tak se najednou vyjíždí. Jedeme jen my 4, jedna místní Peruánka s kloboučkem a nějaký maník, co celou cestu něco vyřezával, ale byl zády k nám.  Po paní pořád pokukujeme a ona se na nás tak pěkně směje a cení své bílé zuby. Říkám Alči ať se   zeptá, jak jí drží na hlavě ten klobouk. Řešíme to celou cestu. Jeden průvodce nám říkal, že to mají ženy na gumičku, ale u některých to nevidíme a klobouček jim z hlavy nespadne.  Pak nám dochází, že vlastně neumí ani španělsky. Konverzace se ujímá moje drahá polovička. Používá jako pomůcku svůj klobouček. Dá si ho na hlavu nakloní se a on padá. Pak ukazuje na její klobouček. Babča se zubí, chechtá, zírá na Jirku, on to opakuje. Pak babča (ale ona to zase není tak stará paní, jen v těch sukních vypadají jako naše babče kdysi), sahá na klobouček a sundává ho. Je to okamžik a ukazuje nám sponky, kterými drží v jejich hustých černých vlasech. Pak se ukládá na lavičku a snaží se usnout.

Po asi půlhodince jsme na jednom z mnoha plovoucích ostrůvků, které se jmenují  UROS. Kapitán nás předává do rukou majitele a ostatní dva pasažéry veze do jejich domoviny. Majitel ostrova má doma jen ženu, děti jsou mimo. Nejdříve nám povídá o tom, jak se ostrovy staví, z čeho, kde bydlí, kde co mají, že název Titicaca vlastně v jazyce kmene Aymarů má na dvě slova: titi  - velká kočka a caca znamená skála. Tedy „skála pumy“.  Podle legendy Inka  Manco Capac  sestoupil přes skálu na ostrově Slunce na.  No a tato skála (s trochou fantazie) má tvar hlavy pumy. Otáčí mapu, kterou má v ruce jako pomůcku. Dává nám okusit totoru. Je velmi chutná. Pak nám ukazují co loví, navlíkají nás do svého šatstva. Vypadáme legračně. Paní domácí nám ukazuje a samozřejmě nabízí ke koupi své rukodělné výrobky. Kupujeme  a hlavně moc smlouváme. Já jsem neoblomná, ale nechci být škrob. 2 náhrdelníky, loďka z totory, 2 popelníky pro kuřačky kolegyně, 2 džbánečky, mini pecek za 40 S. Moc se mi líbí i jejich ubrusy a polštářky, ale kam by to člověk dal.   Nabízí nám projížďku  lodí z totory. Neváháme, proto jsme tu přijeli. Není to žádný malý vachrlatý člun, ale pořádná jachta na patro. Cena 8/os. nejdříve veslují a pak nám nabízí to samé. S díky přijímáme a moc se nám to líbí. Prostřídáváme se s Alčou a Honzou. Nám s Jirkou se to moc líbí, tak se opět chytáme vesel. Urosané se diví, ale neprotestují. Připlouvám,e na druhou stranu ostrovů, asi jsme přepluli hlavní zdejší štráse. Náš kapitán už nás čeká. Čas zabíjí podřimováním ve člunu.  Jsme na ostrově, kde je restaurace a obchod. Malou Ajmarku tady maminka češe. Holčina je veselá kopa. Chtěla by si s námi pokecat, ale nerozumíme si, tak alespoň poskakuje, pohupuje a dáváme se spolu taneček. Alča nakupuje a pak se s Jirkou rozkoukáváme. V jednom rákosovém přístřešku je WC mísa. Kam asi vede? Z kraje sou klasické rákosové domky se střechami ve stejném provedení, ale když koukneme dál, domky už mají střechy z vlnitého plechu. Hold, civilizace. Paní nám ukazuje jak tady roste fazolohrách  - Hauas. Tady asi přijíždí ty davy turistů, je tady i restaurace a posezení. Vracíme se. Od kapitána naši kocábky se ještě dovídáme,že ta moderní budova na kůlech je prý pošta. Tipovala jsem to na radnici.

Jsme zpět v Punu.
Nahoru jdeme pěšky, pozorujeme cvrkot, míjíme pohřební průvod a usuzujeme, podle uniforem, že si zemřel významný policista.  Na oběd jdeme do naší oblíbené restaurace. Ale je ještě zavřeno. Když nás, štamgasty, vidí, hned nás zvou dovnitř. Nic není problém, budeme obslouženi.

 V klidu studujeme nabídku a trošku si v jídlech děláme jasno. Lomo+saltado je Hovězí s bílou rýži;  Chaufa je barevná rýže, což je vlastně rizoto. Dáváme si pro změnu lomo s sýži a špagety, k tomu výtečná citronáda, kterou máme sice strach si dát, abychom se z ní nepos….. za pár platíme 11S. a jsme doslova přežraní. Tady by měli jezdit povinně na stáže naši restauratéři. Pak kupujeme ještě šálu za 20S., panovu flétnu 2 po 1,5S. V oblíbené cukrárně si dáváme s sebou zákusky  2 za 7S. a zase se procházíme uličkami směrem k hotelu.  Večer po setmění se vydáváme k přístavu a na merkato.  Bábrlinky mají stále své krámky otevřené, i když se blíží 21 hod.  Pěšky se nám do kopce moc nechce, ale taxikáři chtějí nějak hodně. Bereme tuktuk za 2 S oba.  Ještě kupujeme 4 housky za 1S., Vodu, kávu a Gin za 21S., naši jedlíci dostávají hlad, tak na večeři je hrbáč po 2S. – nic moc, koka bonbóny 3 balíčky po 1S., v obchoďáku nalézále kilo naši oblíbené Quinoi za 10S.a jako dárek krabičku Stevie, která u nás taky běžně v obchodech zrovna není.

Pak kupuju ještě pončo pro sebe i ségru. Usmlouvávám z 240 na 150S. Platíme pokoj v hotelu Inca 40S. Zítra odjíždíme.

15.5.

6:20 snídaně, taxi a v 7:15 BUS do Cuzca. Při koupi lístků jsme měli štěstí. Společnost, co nám lístky prodávala nabízela osvědčený Inca BUS, ale místa úplně vzadu. To se nám moc nelíbilo, tak nám nabídla společnost, která je nová a provozuje stejnou linku. Moc jsme tomu sice nevěřili, ale dali jsme přednost lepším místům za stejnou cenu. Dobře jsme udělali. Byla to taková Peruánská Studentagency. Nový BUS, super vybavení, WC, občerstvení, info výklad, průvodce Efrein, průvodčí veronika, vzadu kyslíková bomba, kdyby nám bylo v řídkém vzduchu zle a zase jsme byli poloprázdní. Fakt doporučujeme – „Wonder Peru“. Krátká zastávka Pukara-3876mnm, možno navštívit muzeum za 8S. My jsme šli výš za město ke zbytkům teras a nesmí chybět místní katedrála, alias kostelík. Konečně s tou správnou kostelní vůní a atmosférou, temný, lehce nazdobený. Takové miluju.  Průsmyk La Raja ve výšce  4338mnm, kde je zase spousta suvenýrů, následuje Siculani 3500mnm, zbytky inckého města s aquaduktem Raqchi 3480mnm, a pak konečně oběd (s hnusným kafem) v zájezdní hospodě Canchis 11,  Andahuaylillas 3112mnm. Katolický kostel na náměstí je považován za Sixtinskou kapli, vzhledem ke zdejší výzdobě. Vstup 10 S. Bohužel, neodvažuji se zde, vzhledem k zákazu, fotit. Výzdoba kostela je ovšem opravdu impozantní, převažuje zlatá barva, mladí restaurátoři zde upravují obrazy.

Projíždíme údolím, okolo nás se tyčí vysoké hory po obou stranách. Efrein nás upozorňuje na stáda okolo se pasoucích lam. Lama údajně uveze až 20kg a Alpaky má zase velmi chutné a libové masíčko bez cholesterolu. Je to lokalita výzkumu veterinární univerzity. Potůček, který lemuje silnici je údajně jedním z přítoků Amazonky.  Míjíme rýžová pole a zase nějaké incké zbytky Rumicolca, no a jsme v Cuzcu, ve výšce 3400mnm. Je okolo 17 hod.  Já zatím jen tuším, že je to Cuzco, jistá si nejsem. Snažím se zachytit ulice, ale v mapách je nemám. Platí to, že BUS stojí na okraji, kousek za letištěm.

Hned se na nás všechny, co vystupujeme vrhnou taxikáři. Přestože někde kousek odtud je stanoviště, odkud jedou mikra-colectivo-combi do Ollantaytambo.  Bereme taxi za 5 S. a necháváme se zavést přímo na místo.

Cesta z Cuzca do Ollantatambo

Máme v plánu dostat se do Ollanty a pak se uvidí, podle toho, jak budou jízdenky na vlak,
budeme pokračovat do Aguas Calientes‎ (dále jen AC). Nevím, jak my to děláme, ale zase máme štěstí. Stanoviště combi sice vypadá jako zahrada rod. domu s velkou návštěvou, ale hned se nás ujímá nějaký člobrďa a už nás tahají do auta, co jede do Ollanty.  Jak zase zjišťujeme, mají přednost cizinci a pak řidič doplňuje sedadla čekajícími místňáky.  Všichi se usadili dozadu, já jsem ve druhé řadě, vedle mě usedá mladý pár, který za chvíli zalomí a spí a vedle řidiče a majitele kombi je ještě jeden týpek, co s ním pak celou cestu kecák.  Platíme 10S. za os., což se nám zdá zadarmo. Kdo ví, kolik platí místní. Auto se škrábe do kopců nad Cuzcem. Občas musím prudce vyvětrat, jelikož vzadu se drží smrad ze zplodin auta a moje 3 ovečka by se mi udusily. Za chvíli už je tma, cesta ubíhá perfektně, řidič je super, nepárá se s tím a předjíždí, jak to jen  jde. Jen škoda, že nevidíme okolí. V Ollantě jsme v 19 hodin a jedeme nejdřív k nádraží, kde potřebují na vlak v 19 ti 2 mladí. Tady děláme asi naši jedinou chybu. Měli jsme vystoupit taky a pokračovat do AC, tak si udělat den volna, rozkoukat se, koupit si dopředu lístky na MP.  Vysvětlím dále.  Hledáme okolo náměstí nějaký nocleh.   Nabídka je, ale docela drahá, zkoušíme i podle LP, ale nakonec nám je doporučen docela slušný skromný hostel pod náměstím Hostal Andenes. Hoznovi je nějak mizerně, tak jde spát a já s Jirkou a Alenkou jdeme zařídit potřebné jízdenky. Na nádraží u pokladen není téměř nikdo, takže si kupujeme jízdenky na  zítra, ty nejlevnější, na vlak ve 21 hod. cena je 395S/os. nabízí nám platbu jak v dolarech, tak solech. Nejsem schopná to tak rychle spočítat a nechci zdržovat, tak beru soly, po vzoru hesla, že co je v dolarech, je drahé.

Pak končíme na náměstí, Jirka u pivka  Cuscqeňa za 9S., my s Alčou konečně koštujeme Pisco sauer.  Od obsluhy se dovídáme, že Pisco jen tak ve štamprli nedávají, že to nejde. Chtěla jsem zkrátka jen zjistit, jakou má chuť. Marně. Takže dostáváme za 8 S Pisco sladké. Je to výtečné. Je to vlastně Pisco, oslazené, v tom našlehaný bílek a trocha skořice.  Mňam. Sedíme venku a je pěkná zima. Já se snažím spočítat, jesli platba v Solech byla výhodná. Nebyla, rozdíl asi 50,-Kč. Podotýkám, že USD jsme měli ještě za 19, 10 Kč, takže slušný kurz. Daly bychom si ještě, ale raději jdeme na kutě.

16.5.

7 hod. budíček. Tedy ne ten klasický, ale vstáváme. Vzhůru jsme už od 6. Jdu pro houzsky 5 ks za 1S., voda 2,5l za 3S., kostku másla bereme s Alenkou na půl, takže každá 2S. A jdu vybrat z bankomatu 400S. Banka tady v Ollantě ani směnárna prý není. Takže zase poplatek v bance doma. Pak tu stejně směnárnu vidíme, ale to už je jedno.

Po snídani jdeme společně na výšlap po Inckých terasách. Kupujeme vstupenku na více lokalit po 130S.

 Nikam nespěcháme, tak si schody pěkně užíváme. Já funím, jako lokotka a začínám pochybovat, že to na MP po těch schodech udýchám. Povzbudivé pro mě je, že Alča funí až za mnou. Teče z nás obou skoro stejně. Výhled je odsud báječný. Do všech stran, do dálky, na protější zbytky staveb v prudkém kopci. Vidíme tam lidi, ale kudy se tam dostali, ani ne. Hlídači hlídají naše kroky. Jdeme stezkou na úbočí a přicházíme k domku, jehož střechu zrovna pánové opravují. Nahoru musí vynést mnoho snopů slámy, aby střechu nově pokryli. Jsou navlečeni do svetrů, nepotí se a my chodíme jen k tílkách. Zvláštní.

Pak scházíme dolů a jdeme ještě podle potůčku dál dozadu. Tady už nikdo není. Dál už to ale nejde. Ve stínu si dáváme pauzu a plánujeme, kam dále. Procházíme přes pole, krávy nás okukují, čekáme, jestli nás některá nabere na hrozivě vypadající rohy. Nakonec zjišťujeme, že to fakt nejde. Je tu plot, rokle a další potok. Vracíme se ke vstupní bráně a  ještě kupujeme pletenou čepici, alias masku za 8S, vodu za 3, housky k obědu za 2S a na špejli voňavou grilovanou alpaku s bramborem za 2S. Mňam. Do 14 hod. jsme na pokoji, platíme nocleh 2x 20S/os. a jdeme se zase projít městečkem. Tady se nám také moc líbí. A Alčou v pekárně kupujeme buchtu za 3,5S, nalézáme nápis směnárna, zatímco Honza s Jirkou si na lavičce na náměstí popíjejí pivo v láhvi  za 4,5S jako 2 bezďáci. Já si koupila Sprayt za 2S. půl. litru a Jirka dalšíé cigára za 5S.

Pak jdeme procházkou mezi domky, úzkými uličkami, jako ve středověku. Občas nakukujeme lidem do dvora a do kuchyně. Všude mají u mini prodejniček  napsáno pivo – 3 druhy, i náš oblíbený a chutný Cristal, ale nikde ho nemají. Docházíme až na konec vesnička a váháme, zda jít dále. Potkáváme Američanku z Hawaie a dáváme se s ní do řeči. Cestuje sama, a už toho má za sebou hodně, celou jižní Ameriku a jede na sever.   Nakonec se vracíme, balíme, dáváme si bágly do určeného pokoje a jdeme se projít a na večeři. Obcházíme náměstí jiným směrem, pře BUS nádr. A cestou zpět před náměstíz zalézáme do takové tmavé restauračky s TV, na kuře, hranolky, polívku. Jirka půl kuřete za 11S., já čtvrt za 6S, ale porce je to jako pro slona.  Vedle u stolu jedí a živě konverzují 2 slečny. Navazujeme kontakt a dovídáme se, že Fiorele je 27,  je původem Italka, ale narodila se už v Peru a taky má namířeno na MP.

Přejedení se belháme směr hostel. Ještě zkoušíme net na náměstí za půl S., ale já to s místním PC nevydržím a bouchaj mi nervy. Alči  to jede, mi ani na druhém PC. Jako doma.

Pak už se  belháme pomalu na nádr. Alča jde s Honzou na kávu a my se necháme vpustit za mříže a usazujeme se v čekárně, kde jsou volné poslední 12 místa. Vlak má trochu zpoždění, ale je čistá, dostáváme kávu nebo čaj. Já pozoruju můru, co sedí z venku na okně a za té rychlé jízdy z něj nespadne. Je mi nějak slabo a dokonce i usínám Jirkovi na rameni. Probírám se, když vlak staví cestou. Honza taky nevypadá dobře. Do AC přijíždíme dost pozdě, něco po 23 hod. Máme sice dojednané z minulého hostelu, že nás bude čekat někdo a vezme nás na hostej jiný, ale hned se na nás vrhají naháněči jiní. Nechávám rozhodnutí na Alence, aby byla spokojená. Mi je nějak čím dál hůř. Hlavně chci do postele a nejlépe v přízemí, protože se mě dost bolí v krku a každý pohyb do kopce mi nedělá dobře. Alča bere nějakou holku a jdeme za ní. Podél kolejí, slyšíme Urubambu. Když už jsme konečně v hotelu, na recepci se handrkujeme ohledně nocí. My chceme 2 a oni tvrdí, že to nejde. Jsem naštvaná, že je pokoj až ve třetím patře. Minutu od minuty je mi hůř. Jsem naštvaná sama na sebe.  Zítra se mi splní ten největší sen mého života a já mám horečku, ztrácím hlas a je mi zle. Alenka se v recepci pohádá, balíme a jdeme hledat nový hostel, kde nás nechají na 2  noci. Je půlnoc a všichni už jsou v postelích. Nikde žádný naháněč. Alča plná energie je hodně vpředu a nějak se nám ztrácí v té ulici, co vede do kopečka. Jirka je naštvaný na mě, že jsem remcala na 3 patro, mi je zle a Alča s Honzou nikde.

Navrhuju jít podle LP, ale to je špatně. Rezignuju. Nakonec se najdeme. Alča komunikuje s policistou, co tady po nocích hlídají ulici. Ten buší do hostelu naproti a přeci jen se dočkáváme paní domácí. Mají volné pokoje, teplou sprchu, fungující el., a hlavně super postel, širokou, pohodlnou. V 1 ráno padám do hajan. Jirak se mě s Alčou ještě snaží přesvědčit, že vstávat ve 3, 4 hod. a jít po schodech na východ slunce je moje sebevražda. Nakonec rezignuju. Jirka mě ještě štenkruje, že v 3 se mnou vstane a půjde. Já jsem ale ráda, že pojedeme BUSem. Nemáme koupené jízdenky, nevíme kde so, to bude ráno pěkný záhul. Kupodivu hned usínám.

  17.5. – můj vysněný den

3 Paraleny zabraly, ve 3:10 zvoní budík.  Jirka vaří kávu, já chystám baťůžky a jídlo. Ve 4 jsem na zastávce BUSů a jsme 18-21 v pořadí. Zjišťujeme co a jak a dovídáme se, že jízdenky se v Buse nekupují. K tomu slouží budka opodál. Jiný místní týpek upozorňuje, že se lístky kupují v infocentru u náměstí, ale že se otevírá v 5, a v 5 odjíždí i první BUS. Takže co nyní. Kupujeme jízdenky jen nahoru za 24 S/os. Zatímco kluci drží frontu, my běžíme do ICčka. Tak je už otevřeno a není ještě 5. Provoz brzdí jeden chlápek u přepážky. Cena je 128 S./ os. Ostraha nás vpouští, až je volno. Jsme konečně na řadě, jde mu to pomalu, chce pasy, než to nadatluje do PC, než to vytiskne, nemá nazpět, chce drobné….. Jako u nás doma. Hotovo, máme, běžíme zpět. Ještě že mám doping v podobě 3 Paralénů. Koukáme, první Bus nikde, Jirka nikde, Honza brání vlastním tělem vstup do druhého busu a my je předbíháme-nepředbíháme. Nějaká babka remcá a nadává, přitom moc dobře viděla, že jsme stáli ve frontě, když ona ještě trůnila na WC ve svém určitě luxusním pokoji. Nedbám na nic 

Cestou nahoru začalo pršet, děsím se. Panebože, tolik nastudovaných cizích cestopisů a zážitků a nikdo se nezmínil o tom, že by mohlo nahoře pršet.O nějakém východu slunce si můžu nechat akorát zdát. Ještěže jsem se nechala ukecat jet nahoru Busem. Jak já bych nadávala.  Vzít si pláštěnku nenapadlo nikoho z nás. Cesta nahoru se ostře klikatí a křižuje stezku nahoru. Sedím napravo, tak vidím ty chudáky, kteří šli nahoru pěšky. Vidím jich asi 5, už šestý, mladý pár. Znaveni, mokří a zpocení dohromady. Zatímco oni byli někde v půli svahu, my už jsme nahoře. Všichni se hrnou hlavně ke vstupu. Jirka stojí pod střechou restaurace. Jdeme k němu a zvažujeme, co dál.  V dešti chodit nemá smysl. Alču napadá, že sjede znovu dolů a zajde do hostelu pro pláštěnky. To by byla asi otázka půl hodiny. Jirka se pořád rozhlíží a vidí, že se okol rojí stejné pláštěnky. Koukáme odkud a vidíme, že se tady dají koupit. Prozřetelné podnikání místních. Kupujeme tedy 4 pláštěnky, jedu po 5 S. No nekup to. Ještěže nejela Alenka dolů. Oblékáme se a vyrážíme. Čekáme, jestli nás budou nějak šacovat, ale nikdo se nepídí po tom, co kdo má. Jdeme s davem.

Nejdříve se vydáváme doleva nahou do kopce.  Cesta je sice v pohodě, ale po tom dešti jsou kameny mokré a kluzké. Musíme dávat pozor.

Udělali jsem dobře. Najedou se prales rozestoupí a my jsme nahoře. Prší, není zima, všude kolem se valí mlžný opar, po slunci ani vidu ani slechu, okolní vrcholky kopců se halí v mracích a já jsem na vrcholku blaha. Zbytky inckých staveb se halí v mlze. Říkám si, to přece nemůže být pravda. Já celý život básním o MP a když jsem tu, tak nic z toho ?? L. Nechce se mi věřit. Velký Inka nemá se mnou slitování. Vzpomínám si na slova mé nebožky babičky, když nám říkala, že okolo10,11 hod. se mění počasí. Snad to platí i tady.  Intenzivní deštíček se mění v poprchávání. Za vzdálenými vrcholky hor se objevuje trocha žlutého slunečního svitu.  Aaaa , můžeme fotit východ slunce.

Přesto vše, co vidím, a co mě dohání k pláči, jsem dojatá. Do očí se mi hrnou slzy (ale musím to skrývat). To jsou slzy dojetí, že jsem tady. Že jsem to dokázala. Ušetřit, zorganizovat, a že jsme to všichni čtyři zvládli, dostat se bez problémů, bez toho, aby nás okradli,  až sem.

Stojím nad zbytky inckých staveb, které jsou zatím opuštěné a zahalené v mlze. Pomalu, velmi pomalu,  se objevují. Zvláštní je, že přestože je tady dost lidí, je tady docela ticho. Všichni jsou asi ohromeni tou nádherou. Většinou je slyšet jen cvakání fotoaparátů. Je to opravdu mystické místo. Protější vrcholek, tyčící se nad mostem přes řeku Urubambu, odkud jsme přijeli, má kolem sebe mlžný prstenec. Upoutá mě mrak, který se  plazí  přímo před námi, v místě, kde končí incké stavby a začíná protější vrchol Wayna Picchu. Nádhera, tajemno a mystično. Alespoň pro mě.

Údolí Urubamby na druhé straně MP je stále v mracích, ale je vidět, že i ty se postupně zvedají. Po chvíli se už rýsuje obrys koryta řeky a rozeznáváme i koleje. Dole jede vlak a dokonce i houká a je slyšet.  Už se rozednilo, ale slunce je stále za mraky.  Po stavbách se rozcházejí první návštěvníci a organizované  skupinky.

Stále stojíme nahoře a kocháme se pohledy do údolí, po kopcích a po té spoustě poházených i naskládaných kamenů. Opravdu se pozastavujeme nad tím, jak top vše mohli postavit a zrovna tady.  Otázka zní, odkud na vrcholu brali vodu. To ji nosili nahoru , každý den ? Říkáme si, že pokud je tady každé ráno takové, jako dnes, tak problém s vodu měli vyřešený. J

Mraky se rozestoupili v dáli na horizontu a odkryly vrcholky vzdálených hor. Vypadají tak blízko, jakoby stačilo na ně sáhnout.   Okolo poletují ptáci. Už je ten správný čas projít se mezi kameny a zbytky geniálních inckých staveb. Vždy chodím s průvodcem a pokecem v ruce, ale dnes ne. Je mi jedno, co kde je. Chci si vychutnat toto místo a procházku mezi kamennými zdmi, mezi monumentálními kamennými bloky a  po neuvěřitelně vysokých schodech. Pohled shora je mi známý, je na každé fotce, ale pohled z jiné terasy,  od některého domu, z jiné části je úplně odlišný.  Na terasách se pasou zdejší lamy, místní sekačky na trávu. Okolo 10 hod. je už tady docela frmol a fotka bez lidí nejde pořídit. Ale je to tady  tak rozlehlé, že mi to ani nevadí.

Mraky prostupují první paprsky sluce. Jirka zkouší jestli je opravdu pravda, že spárou mezi bloky neprojde ani nůž, ani žiletka. Neprojde. Je to tak. Zjišťuju, že je tady tolik fotogenických míst, úplně jiných, než co by člověk čekal.  V jedné z části jsou roztroušené balvany. V jiné vidím kamenný ostrůvek mezi domky porostlý keři. Zvláštní. Míjíme zdejší oltář, sluneční oltář Intihuatana, ale je kolem něj spousta turistů. Zaujme mě i puklina  - symetricky se rozpadající stěna, ale není k ní přístup. Je to tak neuvěřitelné. Inkové dokonale skloubili stávající skálu s novým zdivem a novými kameny. Ty přechody jsou až neuvěřitelné.  Jako by zde ani nepatřil – jeden samotný strom téměř uprostřed města. Přicházíme až na druhou stranu, ke vstupu na Wayna Picchu. Bohužel, vstupenky na tento den byly vyprodané, takže máme smůlu. Musím se ale přiznat, že si vůbec nejsem jistá, zda bych ten údajně náročný výstup zvládla. V krku mě bolí už tak, že stěží mluvím. A každé stoupání po obyčejných schodech mě vysiluje. Potupně si přiznávám, že jsem ráda, že tam nemusím a zároveň vím, že se už tady nikdy v životě nedostanu a do smrti mě to bude mrzet. Hold, takový je život. Ale i tak mohu být na sebe pyšná, co všechno jsem mohla a měla tu čest, po světe zažít a vidět.

Svačíme. Snažím se odchytit a přeložit nějaký pokec z angličtiny, od zdejších průvodců. Vytahovat můj papír s povídáním se mi nechce. I to je nad mé síly. Raději mám v ruce foťák.  Dovídáme se však, že monumentální balvan, který je tady umístěný, je vlastně obrys kopců za ním. A opravdu. Vypadá to tak. Pomalu se vracíme zpět. Dáváme si pauzu ve stínu zdiva, protože slunce už dost pálí a je ostré. Jsem zvědavá, jak budou vypadat fotky. 

Lamy se stávají zdejší atrakcí a většina se s nimi  fotí.  Jirka samozřejmě taky, zatímco já stále odpočívám. Pořád koukám nahoru, do dálky, do kopců a na horizont, do místa, odkud přichází trekaři z několika denních treků. Měli jsme v plánu jít i tam, na toto třetí významné místo. Sama sobě po tichu kladu otázku: Renátko, zvládneš to ? Neváhám s odpovědí: ne, asi nezvládnu. Nohy mohou, ale plíce a krk stávkují. Stěží docházím, nikoliv dobíhám své přátelé. Foto s lamou chci mít taky a konečně si na ně v klidu, na ochočenky, sáhnout. Snad už je nažraná a tentokrát na mě neplivne. Jsou ochočené, je to znát. Jirka chce, ať se koukne lama zároveň s námi do objektivu. Domlouvá ji, jako by to bylo malí dítě a tlamu ji pootáčí k foťáku. Daří se mu to. Honza mačká spoušť a je to tak, že opravdu všichni  koukáme stejným směrem.

Jdeme zpět nahoru, na místo, kde jsme byli v 7 ráno. Ještě se uvelebujeme a odpočíváme u domku, který je zdejší atrakcí. Všichni tady posedávají, s nohama dolů do volného prostoru. Zdejší hlídač všechny honí vstát. Vstávám, ale když vidím, že ne všichni to respektují, znovu usedám a vychutnávám zdejší místo. Hlídač má ale problém zase jen se mnou. Ukazuju na druhou osobu, co sedí. On nic. Tak sedím dále. Pak je klid. Slunce strašně peče a my se potíme a si i opálíme. Aspoň ruce. Ráno jsme byli lačni po slunci a před polednem už ho máme plné zuby.

Nahoře uleháme do trávy a hážem relax. Ale dost nás všechny něco kouše. Buď jsou to nějaké potvory od těch lam, nebo je to tady v trávě. Na protějším Wayna Picchu vidíme na vrcholku lidičky. Závidím jim, moc jim závidím. Ale co. Přestože už máme fotky MP pořád dokola, stále fotíme. Pohled je každou chvíli jakoby jiný. Nikam se už nikomu z nás nechce. Přestože jsme si s Alenkou plánovaly strávit tady celý den a místo si, za ty prachy, pořádně vychutnat a užít, realita je jiná. Opravdu to dopoledne stačí. Lidí je tady jako máku a je vidět, že proudí davy a skupinky dalších výprav. Odcházíme. Loučíme se s duší velkého Inky, loučíme se s tímto místem. Je mi smutno, ale jinak to nejde. Slzičky štěstí mám zase na krajíčku.

Když ne nahoru, alespoň dolů jdeme pěšky, po chodech. Je horko, ale cesty džungli by mohla být příjemná. Času je dost, tak  jsem epohodovou chůzí, ještě fotíme, co nás zaujme. Jsou tady i odpočívadla, ale cítíme, že si z nich dělají turisté WC. Křižujeme cestu, potkáváme BUSy a obloha se zatahuje. Čím jsme níž, je to horší. Procházíme most, kde je i restaurace – pěkně drahá a budka hlídače. Asi je fakt pravda, že se člověk dříve nahoru nedostane, dokud ho hlídač nepustí.

Začíná pokrapávat, pršet, lít. Dáváme si pláštěnky, ale o nic lepší to není. Potím se a je mi i chladno. Hlas už  jsem ztratila, dýchám přes kapesník a asi už brzo umřu. Líp mi už dlouho nebude. Leje celou cestu, Urubamba vedle hučí,  já už melu z posledního. Mám pocit, že nedojdu na pokoj. Opět se opakuje moje vůle. Dojít na MP, užít si to a pak nemoc u mě propukne. A to máme ještě pár dní před sebou a cestu domů.

Potřebuju čaj, takže kupujeme vodu 5 S.Jirka pivo  7S. Já padám zmožená do posleda spala bych a spala. Aspoň 2 hoďky pomohly a Coldrex k tomu, uvidíme. Přemáhám se a před 17 hod. vstávám a jdeme společně na večeři. Nejdeme moc daleko. Do jedné jsme jít chtěli, ale v naháněčce jsme poznali tu čůzu, co nás včera uhnala a ubytko a bylo z toho kulové. Ona nás poznává také, takže schválně jdeme hned do vedlejší restaurace Qhawarina. Do 17 mají menu za 15, ale pak si stejně připočtou kuvert  5 S. Šmejdi vyčůraní. Dáváme si i polévku, ale houbová krémová je spíše samý škrob. Zato Jirka si dal výborný vývar. Neodoláme řízku a v ceně je i džus. Pochutnali jsme si.

Já pak jdu spát a přátelé se ještě potulují mokrými uličkami. Vlak máme první ranní. Snad se vyležím a bude líp.

18.5.

Vstávám vyspaná, a odpočatá, i když pouliční lampa mi dělala společnost celou noc. Byla přímo u mého okna. To mi vůbec nevadilo, spala jsem jak poleno, i když jsem se taky budila kašlem.  A bylo teplo. Budíček ve 3 hod., sbalit, nachystat, dát si kávu a Coldrex a hupky šupky na vlak.  V tom je zima.  Dostáváme  kávu  nebo čaj, a tyky oříšky nebo slané fazole – to u nás ještě není. Docela dobré. Pomalu svítá a v oknech ve střeš můžeme sledovat terasovitá políčka, majestátné štíty  hor nad řekou Urubambou, pasoucí se koně i malé vesničky, kterými projíždíme a život v nich. Vlak v nich zastavuje a nabírá malé školáky.

V Ollantě bereme hned mikro za 10/os. a fičíme do Cuzca. Z ostrého slunce mě bolí oči i hlava, beru si sluneční brýle a přistihuju se, že dokonce usínám, i když se snažím pozorovat krajinu.

V 9 hod. jsme v Cuzcu. Snažím se zorientovat. Někdo vyslovuje Plaza S. Francisco. Zbystřím a doporučuju vystoupit. Je to kousek od hlavního náměstín Pl. Armas a cestou můžeme omrknout hostely. Ovšem hostely jsou dost plné a nic moc. Nakonec Jirka vidí nápis hostel  téměř u náměstí. Jdu to omrknout, zatímco Alenka je ještě v jiném. Mají volno. Nabízí nám 3 noci po 50S. (se snídani, která je zbytečná za 70)  za pokoj, což je slušné. Pokoje jsou pěkné, s balkóny, ale jiné jsou třeba s pidi oknem nebo špatnou baterií. Alči slibují zítra jiný, lepší pokoj, tak to vše berem. 

Jelikož máme všichni dost hlad, ani nevybalujeme a jdeme snídat. Kousek od hostelu na druhém rohu je výtečná jídelna. Snídaně americano: vaječina, džem, tousty, káva, čaj, šťáva za9S/os. Docela jsme si pochutnali. Při placení 50 S. bankovkou nastává problém. Servírka nám sděluje, že je jedna falešná (Alča chtěla taky rozměnit), tak řešíme, čí to je). Vypadá to nakonec na naši. Paradox je, že 50S. bankovky jsme měli jen z banky nebo bankomatu v Ollantě. Právě tam nám musel bankomat tuto vydat. Nikdy mi nevraceli 50S. Protože tou jsme max. platili. Jsem docela nasraná. Je mi furt zle a k tomu toto. Už se opakuju, je mi zle  a musím, odděluju se po drobné výměně názorů od svých  3 spolucestovatelů a obcházím náměstí, kde to čenčnout. Je mi sice babky líto, ale daří se mi pouličního stánku koupit velkou vodu za 2,5 S. Bábrle mi s díky vrací zpět.   Ještě mě to nějakou chvíli trápí. Na náměstí je nějaké slavnost. Já jdu ale do postele.  Honza taky padá za vlast a Jirka s Alenkou jsou na špacír omrknout Cuzco.

Na ulici mi vyhrávají. Mladý pár, bubínek a harmonika – moc pěkně.  Jirka dostal za úkol směni doláče, ale nechtějí vzít 1 USD bankovky, vůbec není o ně zájem, přitom každý radil: mějte s sebou drobné. Teploměr hlásí 37,7 na večer. Nudím se, píšu ségře SMSky, co doma nového a jak si vedeme v hokeji, apod. Ségra má pro mou nudu pochopení a v zápětí mi dojde asi  6 SMS.  Na svačinu, kterou mám donáškou,  protože oběd jsme neměli, je mi přidělený hamburgr – 3S./ks. Nic lepšího nenašli, to dobré už bylo vyprodané.  Ale byl výtečný. Vlastně jsem ani neměla hlad. Voda  velká 3S, krabička čajů 6S.

Pořád polehávám, smrkám a srážím teplotu. Ještě netuším, že takto strávím následné noci. Večer má Jirka hlad, já pořád ležím, Honza leží, no a a Alenka s Jirkou stále zkoumají Cuzco.  Opět máme donášku do domu, tentokrát večeři -  rýže s masem  za 4,5 S. a pak jugo za 6 S. – každý vitamín dobrý. Jirka si ještě kupuje žvára za 5S.  Je už pozdě, jdeme spát. Musím se dát do kupy, jelikož ráno chceme poznat Cuzco.

19.5.

Ráno je mi o málo líp. Moc jsem nenaspala, celou noc prokašlala. Chudák Jirka byl asi rušený celou noc, o ostatních obyvatelích hostelu ani nemluvě. Alenka nám koupila housky a  napůl máslo, snídaně celkem 3S.   Jdeme přes Plaza S. Frencisco na MERCATO. Nádhera. To je zase to, co mi doma chybí. Tolik věcí, tolik úsměvavých prodavaček, čerstvé a kvalitní věci … Jirka má hned chuť na nějaké čerstvé masíčku 7S., kupuju si para ořechy 10dkg za 3S. -  myslím, že pořád levnější, než u nás. Domů bereme bochník sýru za 18 S. Alenka pořád nakupuje a já vím, že to courání asi dlouho nevydržím. Trháme se a  Jirka se mnou jde uličkami na chrám Qorikancha.  Je to  nejkrásnější chrám incké říše - Chrám Slunce, který  nalezneme, nebo vlastně jen a pouze jeho zbytky,  v klášteře Santo Domino. V době  jeho největší slávy se prý na stěnách chrámu nacházely stovky zlatých desek, zlatý oltář a ve výklenku byl umístěn zlatý disk ve tvaru slunce. Španělů však tento chrám vydrancovali, ostatně, jako všechno,  a tak se z původního kláštera zachovaly  jen kamenné zdi, které byly použity jako základ dominikánského kláštera Santo Domino.  Chrám jsme našli bez problémů, moc ráda chodím podle mapy. Cestou jsme se zastavili na předváděcí akci vozů Honda a do jednoho jsme si pěkně sedli. Jak nemusím červenou, tak ta se mi FAKT líbila.

Ale zpět ke chrámu. Přicházíme od strany zahrad, pěkně udržované. Vstupné 20S/os., dostáváme plánek a vše si pěkně pomalu  procházíme. Musím říct, že jsem očekávala víc. Hodně se kloubí staré kamenné zdivo s novotou, bílé omítky jsou dost kontrastní. V patře je expozice soch a obrazů. Vše šílená moderna. Nic pro mě.  Zaujal nás Incký kalendář, po měsících v roce. Jen kdybych tomu správně rozuměla. V obchůdku kupuju známku a nějaké propisky s nápisem Cuzco, po 2S. Cestou zpět se pořád snažíme najít nějakou restauraci, kde bychom mohli ochutnat pravé morče. Za 2 dny odlétáme a pořád nic. Máme ho sice slíbené v jedné restauraci, ale ne tak, jak bychom chtěli. Stoupáme uličkami Cuzca zpět k náměstí. Je horko a snažím se jít po stinné straně. Místy to nejde, tak přecházíme na levou stranu, míjíme nároží a já nějak intuitivně  otáčím hlavu do leva. Sedí tam Peruánka s velkou nůši.  Co to, že by … morče !! Volám na Jirku, který je kousek přede mnou. A opravdu. Ženština nabízí uzená morčata plněná bylinkami. Za 30 S.Ani nesmlouvám a beru a do balícího papíru dostávám navíc 4 pečené brambory. Morče je ještě teplé. Že by přímo z uzáku ? Nebo to tím horkem ? J Značím si místo do mapky – ul.  San Andres. Kupujeme vodu za 3 S., a fičíme na pokoj.
Alča s Honzou jsou někde pryč, ale za chvíli jsou doma. Chlubíme se, co máme. Nejdřív důležité zvěčnění a pak už Jirka bere nožík a porcuje. Sice z toho bylo tak  20 dkg masa, ale alespoň jsme okusili. Klasika, něco jako naše kuřecí a králičí, pěkně kořeněné bylinkami, fakt chutné.  
Odpoledne je mi zatím dobře, a chci pokračovat v poznání Cuzca. Jdeme s Jirkou po trase dle LP, občas uhneme, nakoukneme do obchůdků, potřebujeme ještě nějaké suvenýry. Kupujeme pletené čepice s nápisem Cuzco kus za 5S., a to ukecávám z 20 za jednu. Vodu zase za  3S., známku za 6,8S pro kolegyni do práce. Procházíme také kolem cestovky.  Vybavuje se mi, že někdo radil, že si máme potvrdit let. Nikdy jsme to nedělali, ale jelikož jsem od našeho spolehlivého prodejce letenek, CK Bemett, dostala e-mial, že nám posunuli let do Limy, tak  je na místě se zeptat a vše ověřit. Naštěstí slečna uměla anglicky, takže jsme se pěkně domluvili, vše potvrdila, že je OK, ale let do Limy  je posunut nikoliv na 11, ale na 12.  No, ale hlavně odletět, času je dost. V uličkách mě opět uchvacují zbytky starých kamenných zdí a na tom nové. Snažím si představit, jak to tady asi mohlo kdysi vypadat. Ulicí Calle Palacio  přicházíme na malé náměstíčko, chvíli posedíme a pak pokračujeme ke katedrále ul. Cuešta del Admirante. Zatímco Jirka si chce užívat atmosféru cvrkotu na Plaza de Armas, já se jdu kochat krásou zdejší katedrály Santo Dimingo. Vstup.  25 S./os. Uvnitř je na co koukat. Všude cedule zákaz focení, zkouším, ale jsem takový blbec poctivý, zkrátka mám strach.  V obchodě si kupuju doping – Hallsky za 1 S., což je opět levnější, než u nás a toaletní papír na smrkání za 1,9 S. 2 rolky. Snad vystačí.

Večer máme opět hladíček. Nebo spíše chutíčku na něco dobrého. Tady je tolik dobrého a levného, že je hřích se nenajíst. Tentokrát volíme malý podnik naproti našeho hostelu. Dáváme si pitu nebo tortilu, nebo jak to nazvat, se zeleninou a masem, připravovaným jako u nás giros. K tomu coca-colu za 2S., protože pít pořád čaj a vodu už leze na nervy. Tortila za 10 S. je  tak velká, že já si půlku beru na ráno.  Na cole jsme si pochutnali. A to tak, že si píšu její složení. Na etiketě kupodivu nenacházím žádné písmeno E s číslicemi. To asi bude jen a jen výsada EU. Složení: Aqua carbonatada; azucar; color karamelo; acidulante; saborizantes naturales ycafeina. Hmm to vypadá dost jedle. Do hajan se těším, jako nikdy. Horečka je zase na vrcholu stupnice, takže mě čaká na noc bojový úkol. Srazit horečku, vykašlat co půjde a nabrat sil. Z pet láhve mi Jirka udělal plivátko, ať se neunavuju chůzi na WC a sobě z druhé strana super „skleničku“ na pivko.  Ráno nás čeká túra po posledních šutrech v Peru.

20.5. neděle, poslední den, poslední noc, zítra nás čeká přesun do Limy a odlet.

Po kávě a snídani bereme taxi za 9 S. pro všechny (nedaj se nějak ukecat, po ránu), cílem je Tambomachai. Už cestou nahoru, nad Cuzco, míjíme všechna ta významná historická místa. Vstup neplatíme, máme hromadnou vstupenku. Tady potkáváme naši starou známou z Ollantaytambo, Hawaianku  Jean (?). Už si nějak nepamatuju to jméno. Tady nás to po ránu nějak nebaví. Jediný, kdo má energii je Jirka, takže obíhá kameny shora. Já odpočívám při sebemenším náklonu cesty a funím, kašlu a smrkám. Honzovi už je líp. Mi nezabírají ani antibiotika. Od zdejších prodavačů kupuju ještě šálu za  25 S., tu větší, lepší, kvalitní a příjemnou na dotek.  K Pukapukaře, kde se nic neplatí jdeme pomalou chůzí. Taky nic moc. Je to tak. Když už zříš jednou Machu Picchu, už tě nic tak neuchvátí. Kupuju tady 2 přívěšky na krk za 3 S. a pak už nás čeká delší vzdálenost, naštěstí z kopečka dolů.
Cestou obdivujeme fasády zdejších domků, nakukujeme do obchodu, dáváme se do hovoru s mladíkem, který tady dělá hliněné cihly, suší je opodál. Mělo by následovat Quenko, ale vidina dalšího nic moc nás nutí mávnout na mikro. Jak na potvoru nic nejede. Míjíme jeden taxík, ale jeho majitel si tady u cesty dělá velký úklid. Pak se nám daří a za 2 S. pro všechny se necháváme zavést už jen pár metrů k parkovišti u velké  bílé sochy Krista. Škrábeme se do kopce, já, samozřejmě, poslední. Vůbec mi to nevadí, usedám do trávy, ulehám a je mi jedno co je kolem mě. Pak se ale přemáhám a jdu obdivovat město Cuzco shora. Nádhera. Z náměstí, kde je zase nějaká slavnost, doléhají až sem zvuky hudby, tak typické pro Cuzco.

Pak se přesunujeme dolů, směrem ke vstupu do komplexu  Sacsayhuamán. Vstup se opět nemusí platit, platí tady hromadná vstupenka z Ollanty. Tady už melu fakt z posledního a si mi stoupá horečka. Tak takovou dovolenou jsme ještě neměli. Tak mě ještě nic neodrovnalo. Skolilo mě až Peru. Dokonce jsme neměli problém ani s výškovou nemocí, ze které jsme měli tak velké obavy. A nakonec je to obyčejná angína, nebo ani to ne.  Jirka zase sám obíhá šutry, ale baví ho to a líbí se mu to.
Pak už směřujeme ke schodům a jdeme dolů do centra města. Scházíme příjemnou uličkou Cumacurco, která se mění v Calle Palacio, docela příkroé, vyhýbáme se i autům. Člověk by si řekl, že se tady ani nevlezou.  No a přicházíme na malé  náměstíčko, kde jsme s Jirkou odpočívali včera. Přes armádní placu míříme na kus žvance. Do merita na výbornou mňamku. Je to pro mě nepřekonatelná vzdálenost, ale zatím to zvládám. V mercatu si dáváme menu za 3,5S/osobu. Výtečná zeleninová polévka, dokonce s mou oblíbenou Quinoou, mi bohatě stačí. Pak kus masa s rýži a hranolky, klasika. Maso dostává za odměnu Jirka. Mi stačí rýže. Ještě nějaký nákup, voda, dávám si zmrzlinu, cíga a colu na spravení chutí. Já padám do postele a následuje čas kurýrování, opět srážení teploty a spánek, tedy POKUS o spánek.  Večeři mám opět s donáškou, celý bakelit za 8S. Zase hranolky a kus kuřete. Je to porce jako pro slona. Jirka dojídá, co mi zbylo. Ještě, že je takový jedlík a chutná mu tady. Dobrou noc.

21.5.

Je to první dovolená, ze které se těším domů. Jsem hnusná, ale upřímná. Rezignuju, jsem potupena. Ráno nezbytné kafe, čas a snídaně, teplá polévka mi moc udělá dobře.  Letět máme v ….. tak vycházíme s předstihem, bereme taxi na Plaza SF a míříme k letišti. Zase mě bere nostalgie. Přesto, že už se fakt těším do své postele a víc než po rodině, toužím po své paní doktorce, domů se mi nechce. JA sice není země, o které bych prohlásila, tady bych chtěla žít, ale přesto jsem moc šťastná, že jsem tady mohla být. Děkuju bohu, že jsme to dokázali. Že jsme našetřili, odhodlali se, že jsme se my 4 našli, shodli, sedli jsme si jako s nikým, byla sranda a už to končí. Jo, a že nás, aspoň doposud, neokradli, jak taky všichni strašili.

Po příjezdu na letiště se dovídáme, že let je odložen o další hodinu. To už nás vytáčí. Mohli jsme se ještě courat uličkami Cuzca. No co. Odbavujeme se a jdeme ještě projít ven, omrknout suvenýry. Je horko, tak se uchylujeme do haly a čekáme. Star Peru,  společnost, se kterou máme let, zrovna odlétá do Puerto Maldonado. Jen aby to nebylo to naše letadlo. Do limy mezitím odlétá např. LAN. Tento let je na čas. Tak si říkám, jestli je na místě kupovat vždy ty nejlevnější letenky. Máme v plánu ještě prohlídku Limy.

Nakonec jsme se našeho letadla dočkali, hurááá. Vypadá nějak mrňavé, tak s Honzou počítáme, kolik lidi vysedá. Nevypadá to, ale je jich přes sto.  Místa dostáváme vepředu. Po chvíli vzlétáme. Samozřejmostí je lehká svačinka i pití. Já jsem moc zvědavá na Andy. Ale jak už to tak bývá, i tady je po chvíli bílo. Jsme nad mraky a viditelnost nic moc. Občas se něco ukáže, ale není to ono. Mapu jsem si zapomněla vzít k sobě. Mám jen LP, ale z té se nic nedovím. Přistáváme.

Lima je pochmurná, asi i prší nebo je spíše po dešti, ale je opar a zamračeno. Pídíme se po úschovně zavazadel, ale když vidíme tu cenu, tak si bágly bereme.

Opět nás vítají staří známí taxikáři, kterými se tentokrát nenecháme oblafnout. Jdeme směrem, kde by měly stát BUSy. Pojedeme taxíkem odtud nebo BUSem. Jeden taxikář  nám dává slušnou cenu, tak to bereme. Ale po pár metrech nás staví policajt. Chudák platí pokutu a musí ukazovat spoustu papírů. Je to za to, že parkoval na místě stanoviště BUSů. Kupujeme si čerstvé pečivo, protože máme docela hlad. Výtečné. Mi je pořád zle, už ani nemluvím, a jen smrkám. A ani mě už nebaví psát si poznámky kde co a za kolik.  Hlásí se nám další taxík, takže nemáme šanci se zorientovat v BUSech. Jedeme kousek stejnou cestou, jako před pár dny po příletu, ale po chvíli to bereme okrajem, kolem řeky. Trasu mám v mapě, tak to sleduju.
Vysedáme přímo na náměstí Plaza de Armas. Lidiček je tady docela dost, turisté, ale převažují místní. Pochmurné počasí dělá z místa doupě zlodějů. Všichni na nás koukají, jako na exoty. Zakotvujeme na jedné z laviček a bágly spínáme k sobě. Jdeme se postupně projít a okouknout detaily fasád. Náměstí je opravdu architektonicky bohaté. Detaily balkónů úchvatné. Do katedrály už nejdu, vstup je fakt dost drahý. O to by ani nešlo, ale už nechceme měnit peníze, jen tak doutrácet co máme, hlavně se navečeřet a koupit něco na jídlo. Let bude dlouhý. Den bude dlouhý a noc také. Pro můj bolavý krk a zapraskané nosní dutiny dokonce velmi krutá. Koukáme, že policajty je tady vidět. Okolo nás se ochomýtá jedna policistka. Uvažuju, jestli děláme něco špatně, nebo jestli  nás  třeba jen hlídá před nějakými zloději. Opodál posedává omladina a fakt je nepříjemné, že na nás dost čumí. Ale co. My se jen tak okrást nedáme.

Takto se tady kocháme výhledem asi hodinku. Alenka doběhla okolí a pozjišťovala co a jak, našla Mc Donald a restauraci na večeři, zase s mentkem za dobrou cenu. Jdeme si tedy sednout do Mekáče, nikoliv na „hanbáče“, ale na kávu. Docela dobrá.
Jsem Limou trochu zklamaná. Kromě náměstí je hlavní štráse plná novodobých moderních a značkových obchodů. Hnus. Chtěla jsem se jít ještě kouknout do jednoho z nádherných kostelů, ale už fakt se mi nechce.   Pak se přesouváme na večeři, kde se nám věnuje příjemný číšník. Velmi milý, povídáme si o sobě kdo odkud je a tak, klasika. Dostáváme výtečnou citronádu, opět horkou polévku se zeleninou a na druhý chod maso, hranolky a rýži. Co jiného. Na   zobání máme na stole pražená kukuřičná zrna, maxizrna. První sníst ještě jde, ale při dalším už máme v puse plno mouky.  No, nic moc.
Po večeři ještě děláme kolečko bočními uličkami, kupujeme nějaká trička a hledáme taxi. To trochu problém. Na náměstí nám sice na mávnutí zastavují, ale na airport nechce nikdo. Asi je na to nějaká licence, se pak dovídáme. Takže musíme říct airport only BUS station. Pak už to jde. Naše auto sice nevypadá, že by mohlo cestu s námi vydržet, ale nakonec zdárně dojíždíme tam, kde jsme byli před pár hodinami. 
Naše velké putování skončilo.

Přicházíme do haly letiště Jorge Cháveze, za pár minut naskakuje na tabuli náš let, ale objevuje se u něj  15 hod. zpoždění. Nějak tomu nevěříme. Někdo říká, že je to chyba, jiní, že je to fakt pravda.  Tak to nám to pěkně končí. Přepážky otevřeli, tak sestavíme do fronty. Potkáváme se tady s českým párem. Potvrzují nám, že opravdu je let o 15 hod. opožděn. Rozdávají nám letáčky hotelu Radisson (tedy myslím, nebo Sheraton ?– já si je pletu už od Indie). Máme možnost využít all inclusiv služby tady v Limě do zítra a také prý i v Atlantě, jelikož nestíháme přípoj. Někteří toho s radostí využívají a fronta řídne. 
U mě je to jasné, já chci domů !!! Hned. Alenka už také teskní po rodině a kluci udělají, co nám na očích vidí. Zahazujeme životní šanci prožít 2 noci v luxusním hotelu v Americe. Jsme na řadě a já dělám, vlastně nedělám, jsem na umření. Takže se Alenka snaží vysvětlit mladíkovi, jak je pro nás životně důležité hned odletět a nejlépe přímo do Evropy. To by bylo super.  Mladík za přepážkou je velmi milý a snaží se, co to jde. Prsty mu jedou po klávesnici rychlostí světla, ale mrtvolné ticho jeho úst nevypadá slibně.
V hlavě  mi to  šrotí a napovídám mu všechny linky, které letí z JA do Evropy – Paříž, Amsterdam, Madrid, zkouším dále  Frankfurt, Vídeň, Miláno i Prahu a Warszavu, to bylo nejlepší, že ano. Vše je ale full. Musíme pryč z Limy, dostat se do Států, tam je reálná šance na další let. Tak si připadám, jak v mé oblíbené TV soutěži Amazing Race na Nova Cinema. Napadá mě kouknout na odletovou tabuli nad námi. Je tam let, do Sao Paula – full, další odlétá do Mexicco City – OK, říká mladík. Máme letíme domů přes Mexiko a stihneme ještě přípoj v Atlantě. Namísto 7 hod., jen 2. Když si představíme ten mumraj v Atlantě, tak se děsíme, abychom to zase stihli. Mladík se ptá, zda máme vízum do Mexica? Ne, co ? to musí být ? Only transit, snažíme se upozornit, jestli nám to bude co platné. Nakonec máme letenky v ruce. Nevzpomínám si, jestli do Mexika musí být vízum, ale asi jo. Hned se jdeme odbavit a ke gate.
Tady je tolik důchodců, že jsem to ještě na letišti neviděla, a na vozíčku.  Hmm, to se někdo má. Do letadla se hrnu, jak to jed jde. Už si jen sednout, lehnout, položit hlavu. Sedíme každý jinde. Pán, když vidí, že patříme k sobě nabízí směnu, dokonce  2x, tak nakonec sedím s Alenkou a Honzou a Jirka před námi. Pán vyfasoval na sedadlech spolulet s miminem. Chudák. 

Startujeme.    Ahoj Peru, Goodbye Peru, Adiós Perú

Nakonec je jedinný rušivý element nikoliv mimčo, ale já. Ty  4 hod. letu pro mě vypadají, jako poslední hodiny života. Opravdu nepřeháním. I když dýchám přes kapesník, klimoška mě ubíjí. Lapu po dechu a fakt se dusím. Ještě 2 hodiny, počítám i minuty. Nějaké hraní her mě nevytrhne, čas se vleče. Kašlu jako tuberák. V levo sedí postarší manželský pár, oba by rádi spali, ale já jim to nedovolím. Je mi jich líto a zmáhám se jen na sorry. Před nimi je mladý pár. Holčina mi nabízí sladký bonbón, ale s díky odmítám. To by se mi zalepil krk. Ukazuju ji své Hallsky a děkuju za nabídku. Jediní, komu to nevadí a usnou vždy a všude a si už jsou na mě zvyklí, jsou Alča a Honzou :-). Jak jim závidím. Na pití je Tequila. Mňam. Ale na ty antibiotika, nevím. I když ony vlastně ani nezabírají, tak je třeba zkusit všechno. Nakonec jsem se dočkala a přistáli jsme. Tranzitem se snažíme najít náš let, stání mezi pásky je věčné, ale nakonec se dostáváme až do hlavní haly, abychom  našli Deltu A. a potvrdili nám let. Vypadá to, že klidně můžeme ven z letiště. Škoda, kdyby bylo víc času ….... Stálo by to za  to.

Opět jsme na palubě, další asi  4 hod. let do Atlanty. Alča hned po vzletu ztrácí na podlaze mobil a všichni okolo jí pomáhají hledat. Já zatím koukám na Popocatepetl, na který mě upozornil spolusedící. Máme na palubě moc milé lidi. Ze sopečného vrcholu se kouří jako z komínu. Pak už ale zase bílo a já se mohu plně věnovat kašli. Let byl pro mě o něco lepší, nevím, jak to. V Atlantě, kupodivu, žádné fronty. Ani na imigračním, ani u skenerů. Asi je to tím, že je neděle nebo jsme hold přiletěli první. Jirku berou na osobní prohlídku. Tedy ještě osobnější, než minule. Nevím, co na něm vidí. On se ale nedomluví, tak 2 černoši jako hora musí brát mě s sebou. Osahávají ho v rukavicích, objíždí skenery a já tlumočím, co rozumím. Jirka má určitě hrůzu, jestli budou zvědaví i na jeho dutiny. Vše ale probíhá Ok a rozumně. Vždy řeknou mi co udělají a  já se to Jirkovi snažím přeložit, ale dá se domluvit i gestikulací. Když se prohlídka chýlí ke konci, ptám se, co hledají, zda drogy. Ne, prý výbušniny. Což nás dost pobaví. My a výbušniny. Jo, já jsem dost výbušná.  Všichni se s úsměvem loučíme, ale musíme ještě počkat na nějaký papír z PC. Pak už hurá k občerstvovací ploše.
Opět si dáváme výtečné nudle s kvantem, masa a něco na pití a pak už hurá na poslední let.  Čeká nás 10 hod. do Mnichova. Děsím se těch hodin. Dostáváme výborné jídlo, já si dávám víno s colou. Jirka pivko. Let docela utíká, hraju něco her Soliteiru, protože usnout nemůžu. Pak mě to ale láme. A jelikož držím v ruce kelímek s džusem, tak mi padá ruka a trocha džuse se vylévá. Poprvé se mi něco takového stalo. Jirka se na mě ohrazuje, tak „mile“ jak on to umí, ale není to tak strašné.

Přistáváme. Jsme skoro doma. Bohužel, šli jsme na jistotu a koupili jízdenky až na 13 hod., protože jsme neměli jistotu, že dřívější BUS stihneme. Zkoušíme přebookovat, ale BUS je plný. Ukládáme se ke spánku na naše staré dobré zelené místo a všichni se snažíme usnout. Mi se to nakonec daří, ale  klimoška jede na plné kule a Alenka velí jít ven, na sluníčko. Tak se přesouváme na plac před letištěm, pod slunečníky, ještě něco nakoupíme ve zdejším marketu a před 13 se přesouváme na Bus stejšn.

Tady už to jde rychle. Stevardku prosím, ať na to řidiči šlápnou. Před hranicemi nás staví němečtí poliši a kontrolují pasy. Tak je to pravda. Naši by měli taky němčoury kontrolovat. Před Prahou se ptám řidičů, jestli dojedeme na čas nebo ev. dříve, kvůli vlaku SA. Asi budou zácpy. K hlavnímu nádru  přijíždíme na čas. Alenku a Honzu už čekají děti. Alča je ve svém živlu. Je šťastná, že je vidí, že je doma. Někdy ji dost závidíme. Loučíme se a nás čeká ještě štráchání vlakem ČD.  I to přežíváme ve zdraví. Chceme si lehnout, zůstat sami v kupé, ale průvodčí je neoblomná a nasouká k nám 6 táborníků. Je sranda je poslouchat a vzpomínat na dětská léta.

Jsme v Ostravě. Naštěstí nás čeká švagr s autem, takže se už nebudu muset trápit. Doma jsme po 15  minutách a čeká nás chutný oběd od tchýně. Hlavně jsme nechtěli kuře, hranolky a rýži.

Naše dovolená byla zase úspěšná. Nikomu se nic nestalo, vždy jsme vše našli, sehnali, Alenka se domluvila, nikdo nán neokradl, nehonili jsme se, užívali jsme si.

Alenko a Honzo, moc Vám děkujeme za milou společnost, bylo nám s Vámi fajn. Připomněla bych slova Honzy, jak je  zvláštní a nepochopitelné, co si vše dokážeme před sebou říct a jak se chovat, ale to se tady nehodí. Zkrátka jsme si padli do oka. DĚKUJEME VÁM.

A kam příště ????

Kamkoliv, kdykoliv (podle dovolené, s levnou letenkou). Kdo  půjde s námi  do týmu a plánovat  ????

** Pokud se některé údaje v cestopise budou lišit se souhrnem v tabulkách, je to tím, že cestopis píšu z hlavy a dle letmých a naškrábaných poznámek. Tabulky z nasbíraných účtu a letáků.

Náklady, hotely, doprava, místa:

BUS:  OVA – ÚAN- Mnichov………….900,- / os.
Vlak :  Praha – OV,  295,-/ os
Cestovní pojištění v plné výši  u ČPP přes zdrav. Pojišťovnu ….

Let:   místní časy
Mnichov-Atlanta, 9:50 -23:05, doba letu 10:35 hod.
Atlanta – Lima, 17:20 -23:05, doba letu 6:45
Cuzco-Lima, Star Peru, odlet 11:20, původně 9:50; 3065,50 Kč/ os.
Původně:  Lima - Atlanta, 0:35 - 7:50, 7 hod.
Náhrada:  Lima – Mexico City s AeroMaxico,1:20 – 7:15
Mexico City – Atlanta s Delta A. 10:00- 2:22
Atlanta – Mnichov, 16:20-7:50, doba letu 9:30 hod.

Ubytování:
Chivay -  hostel El caminante,  Av. Siglo XX S/N Mz. O LT.11, z 35 na 20 S.
Puno – 1/ H. América Inn, Jr. El. Puerto 320   2/Gran Puno Inn, Jr. Arequipa 130,
Ollantaytambo, Hostal Andener,  Calle Ventiderio, pod náměstím vlevo.
Machu Picchu pueblo – Hostal Sinchiroca, Av. Pachacutec, za křižovatkou Yawarhuaca, po levé straně, 20 S./os./2 noc.
Cuzco – hostel MantoInca

Doprava BUSy:

4.5. taxi z letiště nejdřív 60, pak 50 S.za auto, pak nás vezl ne terminál Soyuz a chtěl dalších 10S., bylo to zarohem, ale muselo se to objet.
Lima- Pisco, 2:10 28S./os, PerúBus
Pisco-Ica,  linkový, 4 S/os
Ica- Nasca, 14:50, 11S./os, spol. Soyuz
5.5. Nasca – Arequipa, odj. v 10 hod. 70 S./os., Expreso CIAL
Arequipa-Chivay. 15:00hod., 13S./os.
7.5.  Chivay, BUS z terminálu na kondory ve  4 hod. , nutno být alespoň v 3:30 a stát frontu a rvát se dopředu, co to dá. BUS přijel už obsazený. V 6 jsme byli tam. Zpět v 9:45 linkáč, v 11 v Chivay.
Chivay – Puno, 13:30-18:30, 4M expres, první agentura chtěla 110 USD, druhá z 50US na 40 US, nakonec 280 Solů. za všechny, zastávky na turistických lokalitách, vstupy za příplatek dle zájmu.
9.5.    La Paz – Uyuni,  19:00 hod, 100 Bolívianů /os., spol. OMAR, nástupištěnka 2 Bs.
12.5.  Uyuni – La Paz,  20:00 -6:00hod.,  Cruz Del Norte, 80 B. ?
15.5.  Puno – Cuzco, 7:15-17 hod.,  operátor Tur Peru, Bus spol. Wonder Perú, další společnost na této lince je Turismo Mer
K zavazadlu se ve většině případů dostane lístek, nutné počítat s nástupištěnkou cca 1-2 S. nebo B.
WC – 0,5 WS. nebo 0,5 B.

Doprava vlak Machu Picchu:   Peru rail

16.5.   Ollanta – MP, 21:00  38 USD/os vč. taxy
18.5.   MP – Ollanta, 5:35, 36 USD vč. tax / os. 
           BUS nahoru 9 USD, kupováno v 5:20 odjezd v 5:30 ráno první BUS
!!!    při nákupu jízdenek nám nabídla platbu v USD – 296 za 4/os. nebo 790,5 S. Zbytečně jsme platili v S., pak jsme museli stejně vybírat, ale když jsem to počítala, měli jsme dolary po 19,13 Kč, tak mi to vyšlo líp v dolarech, kurz 7,5 Kč za 1 Sol., ale na 4 lidedch to dělá cca 20-50 Kč, dle kurzů měn.

Jídlo a pití:
Atlanta airport: Panda Expres,  nějaké nealko 2,09 USD
Bakelit dle výběru – fritovaná rýže, steak, zelenina, 17,02 USD (porce asi 7,5 USD)
Aquafina  2,10 Us;   Spring rolls, veget.  2 ks. 1,75 US + daň,    celkem 4,12 USD
Mnichov: Edeka  market, franc. Croasan, 2xkáva 4,98 E,

Peru:
V Peru chutnalo nejvíc pivo Crystal
V Ollantě na náměstí – Coffee Tree – super Pisco sauer po 8 S. , pivo 9
Puno, naše super restaurace  s velkými porcemi : Lomo po 4 S., nebo 3,  celkem oběd 6 porcí za 26 S. – všichni přejedeni.     Nákup supermarket: Gin 14,99 S., cafecolca 5.89 a ještě něco za 2S.celkem , celkem 22,87S.
Cuzco :
Nákup 1,4 S.;    Snídaně Americano 9 S./ os.;   Coca cola 2,5l, 3 S., Hallsky 1 S.;   Cola 0,5l – 1,5 S.;
Voda 2,5l – 2,7S.;  Cerveza pivo 0,65l – 2,5 S.;   Cigára Pall Mall – 3,5 S.;    Housky 1,99

Bolívie:    Pivo Potosina nám nechutnala
Výběr z bankomatu :    Interbank v Ollantě  2 x  400 S.
Zajímavostí je, že karta mBank je bez poplatku a u ČSas naspočil popletek 12 S.
Směnárna  Lima airport  500 USD na 1.214,92 S.
Směna  banco de la Nación Chivay 100 USD  na  261 S.
Směna Cuzco 300USD  na 777 S.

Vstupy:
NP Paracas   5S./os
Nasca:  Letištní taxa  25 S./os.;    Letna d Planinou přes Travel Condor Nasca v 7:30 hod., 170 USD / 2 osoby = 1615 Kč/os.  v ceně je certifikát J, že jsme absolvovali let nad planinou, na druhé straně je mapa letu a obrazce.;   Valle las Trancas, nekropole 8 S./os.
Chivay: termám 15 S./os.;   Boleto Turistico v Chivay, nikdo nekontroloval, koupili jsme na Bus nádru studentský, chtěli jsme jen na Condory za 40 S. na 6 míst.
Arequipa, Kláštes S. Catalina 35 S./os.
Puno:  Loď na Uros 10 S./os. + vstup na Uros 5 S./os.
Kostel  Andahuaylillas cestou z Puna co Cuzca – 10 S./os.
Cuzco: chrám Qorikancha 10 S./os.;    Katedrála   25.S/os.;   Boleto turistico del Cuzco,  v Olantě, platnost 16.-25.5.2012 na 16 míst.
Vstupy Machu Picchu:  128 S. /os bez WP, kupováno v 5:30, takže BUSy asi vyjíždí v 5:30, otevírá se v 6 ráno.
Bolívie:   Výlet na salary 2 noc – 3 dny se spol. Turismo RELAMPAGO, Av. Ferrovia – vlevo od vlakové stanice, v budově hotelu – DOPORUČUJEME, řidič Jesus Bautista, dal mi špatnou mailovou adresu tel.  72425935
San Chuan dr Rosario, Kausay Wasi nekropole 10 Bs./os.
SERNAP – 150 Bs./os.

Celková útrata se vešla za vše do 2000 USD, což, si myslím, je výtečné. Vychází to 100 dolarů za den pro 2 osoby, čili 50 USD za osobu/den. Jistě, šlo by to i leněji, ale dovolenou je třeba si užít. Šetříme celý rok, celý život.