Keňa‚Tanz‚Rw‚Uganda

Keňa‚ Tanzánie‚ Rwanda, Uganda :  27.7.-16.8.2018

Keňa

27.7. pátek

Vyrážíme okolo poledne směr Olomouc, kde nabíráme spolucestovatele: Fandu (byli jsme už společně v Namíbii+ Botswaně před 7 lety, je prvním, kde jede s námi podruhé) a jeho kolegu  Vaťu (Vlastimil). Vše klapne skoro na minutu, jen taxikář se rozčiluje, že mu stojíme před flekem.  V Mikulově zastavujeme na rozlučku s Českem formou 1 vychlazeného pivka a za cca hoďku v pohodě míjíme Vídeň. Parkujeme už na nám známem, i když asi nejdražším parkovišti, zatím, Mazur, u Jančury za cca 2100,- Kč. Máme dost rezervu, takže čekáme. Přeci jen jsme čekali na D1 na Brno větší provoz.

Let s Emirates do Dubaje uběhl v pohodě, víc to nebudu komentovat. Byla jsme zvědavá na tolik opěvovaná aerolinky, a, zkrátka pohoda.

28.7. sobota

Krátce po 6 ráno přistáváme v Dubai. Sedíme v 50 řadě, na konci letadla. Kluci zůstávají na terminálu, my se chystáme do centra. Přichází vhod, že otevírají zadní dveře, takže se první hrneme ven, ať vše stihneme v pohodě. Airbus je tak velký, že se nevejde na stojánku :-) u chobotu, tak nás vezou BUSem. tedy takové katakomby co jsou pod letištěm v Dubaji, to je neuvěřitelné.

Vše se daří, oproti očekávání, za chvíli jsme na metru.   měním 20 Euro na Dirhamy. Vyhlídková jízda se mi líbí, je na co koukat. Bohužel, je očekávaný opar, ale vidět něco bude.

Po červené jedeme na stanici Mall. Ve vozu se hlásí a píši názvy stanic, paráda.  Docela jsem z toho měla depku, ale vše OK.  Bude to v pohodě. je sobota ráno, žádný ruch. paráda.

Směr na vytouženou Burj  khalífu  je vyznačen. procházíme prázdným spojovacím tubusem.  I obchodní centrum je ještě skoro zavřené. Chvíli couráme jen tak. Máme vstupenky koupené přes net na 10:30, s časovou rezervou. Ptám se, zda můžeme jít dříve a není to problém. Hromadí se bledé tváře, dokonce je možné na místě koupit vstupenku a jít hned nahoru. Vítá nás maketa, hologram, popis stavby a další technické údaje. Výtahem se dostáváme na vytouženou vyhlídku do 125 patra. Kdybych věděla, že budeme mít spoustu času a vše půjde tak hladce, vzala  bych ticket i na 148. No, škoda. Nikdy příště...ano, nikdy. Jelikož 2x na jedno místo nechodím.

Výhled do dálky miluju. Něco vidět je, i když ne vše. Vidíme na moře, do pouště, dolů na fontány a výškové budovy, hotel ve tvaru plachetnice už vidět není, jen lehký obrys Burj Al Arab. Užívám si to. necháme se vyfotit a kupujeme si na památku fotku, Drahá jak prase. Ááále co, máme památku. Suvenýr v podobě malé, nejmenší a nejlevnější  maketky věže jako klíčový přívěsek snad za 240 Kč, nejdražší suvenýr z našich cest.  Scházíme dolu na venkovní plošinu, kde dostáváme poprvé "přes hubu"  horkým vzduchem. Je tak asi 50 st. :-) a to je asi 10 ráno.  Pár fotek a šupky do chladu.

Po sjetí dolů se ještě procházíme  u vodotrysků.  Škoda, jsme tu ve špatný čas. tak snad někdy zase při přestupu. Obchody v Mallu už otevřely. Shoping nemusím, tak jen koukáme, jak si arabové užívají v restauracích.  Zjišťuju, že jsou otevřené  i suvenýry, takže kupuji  pohledy, tady mají také suvenýry, samo sebou levnější. Ale kdo to mohl vědět.  nevadí, zas tak velký rozdíl to není.

V metru se uvelebujeme v první řadě a užíváme si výhledů. Dubaj je hezké, ale zase že bych byla nadšená jako v NY nebo Hong Kongu, nee. No, asi kdybsme šli ještě poznávat jinam, možná bych změnila názor.

Za hoďku jsme na letišti, nacházíme kluky.  Jak jsme čekali, se zmrzlinou, kterou Emirates dávají zdarma v tranzitu. někde jsem to četla, ale vůbec jsem to nečekala. Má oblíbená mango, úžasná kávovo-datlová a ještě zkouším limetku. nejsem hamťák, oblíbenou čoko si nechávám na zpáteční let. Vanilkovou také.

odbavení a další let v pohodě, letušky super, jídlo chutné, nějaké ty drinky, hry ...a jsme v Nairobi.

Na čas, okolo  20 přistáváme v Nairobi, měníme 100 USD a ptáme se, zda je možné nocovat v příletové hale.  No problém. Dokonce můžeme ven a vrátit se, s pasem.

Týpek u východu se ptá, zda máme něco domluvené, rezervované. fanda říká, že ano, auto zítra ráno,  a kde si můžeme zavolat do půjčovny. Ochotně podává fandovi svůj mobil. Valíme oči a fanda se domlouvá na zítra.

Kupodivu mají v neděli "otevřené", přijede ráno na letiště.  Uvelebujeme se sedačkách a na zemi. Noc v poho, ani není zima. Jen trochu komáři, ale těch si ještě užijeme. S tím počítáme.

  

29.7. neděle

ještě za tmy, okolo 6 jsme domluveni v garážích s půjčovnou Sixt. Kupodivu skoro na čas přijíždí nače 4x4 fáro. Měli jsme mít Toyotu RAV4 nebo similar...máme Nisana Xtrail, bílý jako sníh.  Další řidič stál 17 USD/den, tak jsme se dohodli, že to chudák Jirka vše odřídí. Věřím mu, je fakt, dobrej. Tak ušetříme. Chtěli jsme i kanystr, pro jistotu, máme. Papírujeme. Máme plné pojištění, krom gum, podvozku a oken, klasika. Můžeme ujet do 4500km, jinak se připlácí 0,452 USD/10kč/km . Dostáváme žlutou kartu, že můžeme vyjet do Tanzánie, Rwandy a Ugandy.  Bohužel, mám problém s kartou, nejde zablokovat deposit. Nicméně není problém dát kartu jinou, ani nemusí být najednou na jméno řidiče.

Překvapuje mě, že papírujeme v garáži. Docela jsme zvědavá na platbu a právě blokaci depozitu. A... týpek přišel s terminálem jako je v obchodech. Pecka. A to není poslední.

102.182 km na tachometru.

Původní plán byl jet do centra a koupit nějaké zásoby a plynové bomby k vařiči. Vzhledem k okolnostem, je neděle, měníme plán a vyrážíme směr Tanzánie. Týpka vysazujeme na hlavní křižovatce a pomalu se Jirka seznamuje s autem (čili chvíli budou blinkry blikat a stírače stírat) a já s navigací, jak bude sedět mapa  Here a GPS se skutečným stavem. Jezdí se vlevo, ale není už to pro nás problém, jen při prřejíždění a odbočování doprava se napoprvé netrefíme, hold, zpoždění GPS bodu je větší, než jsem čekala.

Další změnou je, že mineme NP Amboseli, jelikož musíme dodržet hraniční přechod, který jsme původně nahlásili a pokusíme se zahlédnout vrcholek Kilimanjara.

Na hranicích vše OK, menší barok než jsem čekali. Následuje Arusha, kde chceme koupit bombu k vařiči. neskutečný problém. Buď je zavřeno, nebo není, a to máme i redukce. Situace s Namíbií se opakuje. jsme už ostřílení, takže máme lihový vařič a spirálu a na polívkách a místní stravě klidně přežijeme. Nicméně nějaké obchody jsme omrkli, našli supermarket, tak jsme v poho nakoupili vodu a nějaké zásoby.

Míříme z centra ven, vstříc  Kili.  S navigací krásně projíždíme zpět na hlavní.

Jirka na světelné sešlápne více plyn, aby vše stihl ....a.... policejní plácačka a stop. Všichni se divíme, jak mohl v zaplněné křižovatce překročit 50km/hod. A tady máme první neskutečný zážitek, až nám spadla čelist. Policajt:  Dobrý den, jak se máte ? na řidiče, který neumí anglicky, Fanda naštěstí sedí za Jirkou. Good, and you ? fajn, děkuji, vítejte v mé zemi.  Překročili jste rychlost. Cože ? Opravdu ? to není možné, v křižovatce ? Yes. ne, ano...A můžete nám to nějak dokázat ? Yes. ... Polda ve sněhově bílé uniformě vytahuje mobil s rozbitým displeyem. Za chvíli nám ukazuje fotku s naší SPzkou a napsáno 61km/h. valíme oči poprvé - to se u  nás nemůže stát, nebo o tom aspoň nevím.  Mlčíme, valíme oči. A kolik nás to bude stát ? pevná taxa, v přepočtu 300 kč. Opět nám spadne čelist, čekali jsme tak 3000. Hmmm, to je pro nás hodně.   Jak se vám líbí Tanzánie ? Je hezká. Vítejte v mé zemi. "Moje země-moje pravidla" . Překročili jste rychlost a musíte zaplatit. Čelist nám spadla počtvrté za pár minut. Tuto větu nemají někteří u nás rádi. Já tuto větu podepisuju a plně s ní souhlasím. kde můžeme zaplatit ? kam máme jet ? Nikam, zaplatíte hned. No ale my potřebujeme doklad o zaplacení.  Není problém, zde na místě. Vytahuje z kapsy stejný terminál, jaký měl týpek z půjčovny, nám padá čelist popáté. za námi se už tvoří fronta, nejsme jediní hříšníci.  Policajt nám vyjířždí účtenku s datem, časem spzkou, jménem řidiče a výši pokuty.   Platíme 30,000 TŠ  a úplně paf odjíždíme. Odjíždíme překvapeni a spokojeni, že to bylo jen 300 kč, že jsme nemuseli nikde běhat a vyřizovat.  Nemůžeme si pomoct, ale jsme v tomto směru 100let za opiceme, tedy za černochama.  U nás byrokracie jak prase, pokuty drahé, pro někoho.  Zkrátka T.I.A.

Kili samosenbou schované v mracích. Hledáme nějaké ubytko. Jedeme směr Moshi.  V lodgi chtěli 15 USD za osobu, jinde 12. Nakonec jsme našli přijatelný hostel  za 15000 Tanz. šilinků/ pokoj i s parkováním ve dvoře.  Vyšli jsme si na špacír po okoli, okouknout stánky s jídlem, shlédli fotbalový zápas na křivém a částečně zatravněném hřišti  a pak si dali první pivko v restauraci našeho hostelu.

Ujeto 133 900km

30.7. – pondělí             

Máme tedy den k dobru, který budeme věnovat zvířatům. Míříme zpět do Aruhi, kde je opravdu policajtů jako máků. Nemůžeme tomu uvěřit, protože Jirka jede opravdu pomalu a tacháč hlídáme všichni, ale zase platíme pokutu, zase 300 Kč, asi to tu mají v paušálu. No aspoň tak. Ptáme se tedy alespoň na limity. 50 je povoleno, 55 je limit. Jak je 56 už se platí, nekompromisně. No nic, co se dá dělat.  Kili jsme neviděli, bohužel, nevadí, ještě toho uvidíme. Tak třeba někdy příště.Zkoušíme ještě sehnat bombu k vařiči, ale marně. Buď zavřeno, nebo mají jen ty velké.  naproti obchoďáku je super tržiště=mraveniště. Spousta zeleniny, ovoce i jiného zboží denní potřeby. Dokonce i "myčka". .... myje kufr auta kýblem vody. Normálně nalil do kufru kýbl vody. Nechápeme.

U cesty potkáváme místní, ať už v moderních oděvech nebo jejich typických, deky, pomalované... u jedné skupinky zastavujeme, jsou černí jako boty, pomalované, péry ve vlasech ... vypadají zajímavě a exoticky. Ptáme se na foto, nechtějí. Jsme ochotni za fotku i zaplatit. Jooo, to je jiná. 10000,- TŠ = 25kč/ osobu, to jde. jsme 4. Nejdříve se kluci masajští ostýchají. Stačí pár, úsměvů, doteků, ukázat display foťáku a už se zubí.  Dříve jsem se dost ostýchala, ale od cesty do Peru, kde jsem viděla, jak se Alenka nestydí, komunikuje, už se nestydím ani já. A jde to. cestou je co fotit. Přeci jen jsme s Jirkou v Africe zase po ....4 ? 5 letech ?  Letí to. Chýše, lidé, opice, výhledy...paráda. nemůžeme se vynadívat.

Přijíždíme k Masaiské vesnici. Už tady jsou nějako běloby, podle turistického jeepu. Je vidět trochu turist. estrády. A hned nás nahání místní týpek. Chtějí šílenou částku, nakonec usmlouváno na 50USD/ 4 Čechy.

No a jak to bývá, chtěli nás nahastrošit to svých dek. Já neodmítla, kluci ano. na krk nám dali perličkový náhrdelník, zatrsali, zaskákali, každého sólopiko odvedl jeden Masai do své chýše /to proto, že bychom se tam všichni do 1 nevešli). U Himbů jsme minule nakoupili dost suvenýrů, ovšem Masajové chtěli 100 USD a slevit nee, za kus klacku, takže měli smůlu, žádný kšeft.

Jo, největší prča byla, když jsem usmlouvávali cenu s místním BOSSEM, tak měl na nohách šlapky, oděn do jejich hábitu  za pasem mu bimbaly klíče od BMV :-). Za hoďku jsme už svištěli směr NP.

 

Okolo 15h. jsme u  NP Manyara (plameňáci, stromoví lvi). Nicméně se nám na 2 hod. nevyplatí do parku vjíždět, 30 USD/os nee + auto.  Pokračujeme až k bráně NP NgoroNgoro a zjišťujeme naše možnosti. zda si pronajat Jeep nebo jet vlastním autem. proto jsme chtěli 4kolku. Jde to hladce, není problém, dokonce nemusíme ani průvodce brát a platit. Jenže, potřebujeme mapu.

Abychom se nezdržovali ráno, permit a vstupenky platíme hned. Všude v NP kartou. Jenže, potřebujeme mapu. V infu došly, je tu jen velká maketa. Kupuju alespoň 2 pohledy Kili. A pořád se snažím, MUSÍM !! získat mapu NP. Prý že bude zítra. Zítra ? potřebuji dnes, naplánovat cestu. Sorry, tomorow.  Potřebuju ale hned ráno, v 6 !! hod. pro černochy v Africe, tuším, nemožné něco domluvit na čas. No problém. Nééé, opravdu ? Yes. Nevěřím. Asi 5x se ujišťuji, že opravdu tady budu moci za 12 USD ráno koupit mapu. Jo. nevěřím tomu, ale co mi zbývá.

zdejší opise skáčou do aut a kradou nepozorným turistům jídlo, dokonce mobil někomu padá na zem.

Hledáme ubytko. nacházíme ve vesnici kousek zpět pokoj za 10,000,- KŠ - 100 Kč. Super. Takové ceny jsme nečekali. Ušetříme.

Jdeme, už za tmy, k místním na večeři, u cesty. Rýže, kuře, omáčka, fazole. Mňam. Vaťa šel ne vaječnou amoletu ke konkurenci. Byli jsme za exoty. Chvíli jsme řešili cenu, oni si ti prevíti řekli míň a pak chtěli víc. No, klasika, vče jsem dojednali předem a byli spokojeni. 50 kč/os. a menočko super, ať se holka má dobře, byli jsme spokojeni, ani jsme to nemohli sníst.

102 804 km

31.7.  - úterý  Dobrodružství  v NgoroNgoro

A když píšu dobrodružství, tak pro nás to opravdu dobrodrůžo bylo. Tak jdeme na to:

Vstáváme za tmy, abychom byli před 6 u brány.  Papíry máme vyřízené od včera, takže poslední napíchnutí na wifi  /to ještě netušíme, že už dlouho nebude :-) / No a já se hrnu do infáče pro mapu. Klasika, týpek nikde. No, má ještě 5 minut.  Kluci ještě někde něco zjišťují nebo papírují, já 6:05 odhlašuju wifi  azačínám se modlit, ať naše mapa a gps  aspoň fungují. No a ve dveřích se srážím s černochem. On na mě ahoj, pojď za mnou. Já vejrám a nejsem si jistá, zda je to ten, co mi slíbil tu mapu. Přeci jen, oni jsou všichni stejní a v té tmě ... :-) Bingo, je to on. Chválím ho jak to anglicky umím, málem bych po něm skočila.  Zubí se na mě a směje, jak vidí, jak jsem šťastná, že mám mapu. myslím, že za ni chtel 10 nebo 12 USD, ale má pro nás vyšší cenu. jedeme bez průvodce.

Vybíhám z infáče, mávám na kluky,  honééém, jedemééé, mám mapuuuu. :-)

V té tmě sice moc nenastuduju, od včerejška jsme dohodnutí, kudy pojedeme. Cesta je v parku samosebou nezpevněná, průvodce, nemáme, je to na nás. Je stále tma, pomalu se rozednívá. Po chvíli přijíždíme na vyhlídku. Říká se, že se v parku nesmí vystupovat z auta, to víme z Namíbie. Nicméně vyhlídka, zábradlí, chodníček...váháme, ale jdeme. Je šero, v kráteru  leží mlha, další se valí přes okraj kráteru.  V dáli řve ....LEV...no, v dáli, vlastně docela blízko. Kolem  nás projíždí jeepy, a to v obou směrech. Mimochodem, hlavní cesta nad kráterem je průjezdní, do dalších vesnic, jezdí tu i autobus. Sedáme do auta a pokračujeme na západ, v tom,a si po 30 metrech před autem LEV !!! Ty vole,  se všichni společně zmůžeme. No všichni, Franta je slušný.  Krom cvakání spouští se nám v hlavě hodní, co by se stalo, kdyby pokračoval po cestě k nám na vyhlídku. Lvíček nám zapózuje, popojde bokem, na a Jirka s Fandou už vzpomínají, jak v Etoshi chtěli vystrkovat zadky z auta.  Lev mizí v houští a my pokračujeme dále.

 Přijíždíme na křižovatku a odbočujeme dolů, kde vede cesta ze zámkovky. Říkáme si, že je to nějaké divné, že by to měla být kamenitá prašná cesta. A ejhle, po chvíli stojíme před zamčenou závorou. Jelikož se konečně rozednilo, studuju mapu. No jo, až ted mi to dochází. Do kráteru totiž vedou celkem 3 cesty, jedna dolů, západní, jedna nahoru, východní - lepší kvality, aby mohla auta pohodlně vyjet nahoru a severovýchodní, obousměrná. Takže otočka a o kus dál. Jedeme relativně dlouho, asi hoďku ? necelou.  Na křižovatce týpek, co remcá, že nemáme průvodce. Neřešíme a upalujeme v mlze dolů. Čeká nás příšerná kamenito-písčitá cesta, docela příkrá. Máme 4kolku, tak by to snad neměl být problém. Jsme ovšem oproti zdejším jeepům a Toyotám o fous nižší, takže od nás odlítávají šutry. Jsme kaskadéři, takže 3 vystupujeme, aby se autu ulehčilo, přes to nejhorší. Jdem asi jen 200m, pak dalších 50, protože nás dojíždí a předjíždí Jeep a šofér řve, že nesmíme z auta. To víme i bez něj, ale nedokážeme si představit, že by ten lev shora běžel tímto kamenným koridorem, když má vedle džungli. No, cesta se dala, zvládli jsme to. Za světla jsme si už naplánovala trasu, ať nic neopomeneme zajímavého a nelítáme zbytečně. taky s eřídím tím, že kde je kumulace jeepu, tak je nějaké číča.  Kráter opravdu nádherný, vrchem se stále vají mračna, ale už se mlha dole rozprostřela, vidíme do dálky. A také první slony, buvoly, další lva a lvice. Jeepy jezdí jako pominuté, nesmí se na trávu, jen po vyjetých stezkách. Nás seřve ranger, že jsem trochu na trávě a jim projde vše. Když je někde kočka, je to opravdový hon a závod kdo dřív a blíž, až je mi těch zvířat líto.

 V kráteru je také několik říček a brodů. Snažíme se jet tam, kam jeepy, ale některé brody jsou hluboké. Jeden řidič tvrdí, že neprojedeme, ale to nezná Jirkovy  řidičské schopnosti. Nicméně si dáme poradit a jedeme o kus dál, až se bojíme, zda dobře, je to dálka, ovšem zvířena stojí za to. Brod je sice mělký, ovšem druhý břeh je děs, koleje a příkrý. Dáváme to, ale ten první bys asi lepší. Pomalu se vracíme. Musíme hlídat čas, čeká nás cesta zpět a výjezd z parku. Nikde nebloudíme, všude projedeme,  zvířat je tu dost, koncentrace lvů, buvolů, hrochů, spousta ptáků, zebry samozřejmostí,pakoně také, impaly a antilopky, dokonce i hyeny. Lvů je tady hodně, i lvice, v poledním slunci se valí smečka pod stromem, akci tady nevidíme žádnou. 3 lvice nám znuděně prochází kolem auta. Stačí stáhnout okýnko a sáhnout si. Je vidět, že jsou vůči autům imunní. Mají nás všech snad 60 aut na háku a znuděným pomalým krokem  okolo prochází.

Okolo 14 hod. se vydáváme po nám známé cestě ze zámkové dlažby nahoru.  Kráter se s námi loučí dvěma slony u cesty.

Čeká nás opět šotolina musíme stihnout vyjet z brány do 18 hod. A máme před sebou pořádnou štreku. Nahoře potkáváme zebry a žirafy,  další masajskou vesnici, kam nás opět zvou. S díkem odmítáme. Cesta se vleče, počítáme km a čas, vypadá to, že to nestihneme. Jirka jede co to jde. Rokli Oldupai, muzeum,  a pohyblivou písečno dunu vypouštíme.

Na roletkách je to o nervy. Pomalu se šeří,  před námi někde v dáli Serengeti.

Vidíme bránu,  sláva. stíháme, je 17:30...ale co to ? To je jen brána a vrátní nikde. Hmm, další je za cca 50km, ale to už je do Serengeti. Nechápeme, a tak pádíme dál. V 18:15 jsem u druhé brány. Platit za druhý den po nás nechtějí, super. Začíná pršet. Dohadování ovšem začíná, když chtějí po nás platit 30 USD /osobu a za nocleh. Nechápeme, jak můžeme platit nocleh, když nevíme kam dojedeme. je tma a co je před námi ?  Prý máme jet za týpkem, ale ten jede jak Fitipaldy, když má jeep. Ten pako nám neřek a my si toho nevšimli, že na ticketu vyjel název campu. To teď ještě nevíme. Jedeme dál. Cesta hrozná, samá roleta. V dálce se blýská.  Od brány do Seroneri je to nějakých 70 km. mapa v navigaci i GPS fungují perfektně, jedeme podle ní. Vše jde hladce, jen dost pomalu.  Do městečka přijíždíme až před 22 hod.  Míříme k nejbližšímu campu.

Všude je tma, jen světýlka v dálce, lev přebíhá přes cestu, a další kočka, další, přijíždíme k parkovišti aut. vystoupit ? nebo ne ? je tady hlídač. Ptáme se na možnost kempování. Přichází další, průvodci, co se starají o turisty v luxusním lodgi. je tma tak toho moc nevidíme. Chlapi nám nabízí, že můžeme přenocovat v kulturní místnosti. Super. Ještě nám pozametají, sundají rolety, jo a že mohou v noci okolo chodit lvi, tak se nemáme, bát.

103042 km

1.8.  - středa

Spí se fajn, v 6 jsme vzhůru a mizíme, jak jsme slíbili. Můžeme využít WC ve stanu a dokonce chlapi za nocleh nic nechtějí.  Fanda se dává do řeči s jedním, ukazuje mu papíry, a on nám ukazuje, že je na papíru od brány napsáno jméno campu. samozřejmě toho nejvzdálenějšího. Pecka.

Ráno  tankujeme u zdejší jediné pumpy (je tu však ještě jedna). Platí se kartou, ne keš.  na pumpaře čekáme hodinu a mezi tím kluci zjišťují, že  máme píchlou gumu. Toš zalepit není problém, jenže se nikdo nezeptal za kolik. Opravář je šikovný, ale z ceny se nám kroutí panenky chce 80000, to je tágo a za "hadrový špunt". Tak se tady lepí gumy. Jednu zátku už máme v kole z letiště, až teď víme, co to tedy je.  A to  kluci kolo i sundávali. Dáváme mu  20000 a odjíždíme. No, nelíbí se mu to.

Po včerejších zkušenostech jedeme k info centru, kupujeme mapu a kupujeme i výlet Jeepem s řidičem. Nutí nás koupit i průvodce, že prý řidič neumí AJ, kecy :-)  350 USD za4 lidi, mapa 40000 KS. 

v 10:30 odjezd, do 19 hod. Řidič je pěkné číslo, ale šikulka, anglicky umí líp než my. Nachází jednu kočku za druhou. Je jich tady v Serengeti hodně, dokonce i gépardi a  leopardi.  Po trávě se taky nesmí, ale za 50 USD, když není nikdo na blízku, jede náš řidič přímo ke gépardovi vyhřívajícím se na sluníčku. parádní zážitek. Ano, jsme barbaři, přistoupili jsme na to, ale toto byla výjimka. Nemohu se zbavit dojmu, že ta zvířata tady jsou dokonce tak chytrá, že zapózují, nechají se vyfotit, okukovat  a jak se jim to přestane líbit, nebo si řeknou to už stačilo, a pěkně zmizí z dohledu.

Serengeti jsme si opravdu užili. Hold, vysoký jeep je vysoký jeep, průvodce Ďábel. Viděli jsme vše, kromě nosorožců. S těmi je to tady v této části horší.  Řidič si už pak dělá srandu, že za 300 USD bude i nosorožec, nebo kdybychom si ho objednali už včera.  Ptáci jsou tady v Serengeti a vůbec v Africe, někteří pěkně barevní. A  velcí.  hadilov stojí uprostřed cesty a pije z kaluže. Má delší nohy, takže sledovat, jak si musí dřepnout je úsměvné. Pozorovat válející se lvy zase nudné. Náš řidič je super, tak se ho ptáme, zda by nebyl ochoten a hlavně schopen za velkou úplatu, udělat si s námi jednodenní výlet na sever, na migraci pakoňů. Mimochodem, zajímavé je, že se zde zapomnělo pár stád či jednotlivců právě migrujících zeber a pakoňů. 

Po návratu k infáči nám průvodce říká, že mám epočkat, že domluvil týpka, co by nás tam vzal, nevěříme, čekám, už  se šeří. Týpek nakonec přijede, vše vypadá OK, na ceně jsme domluveni, ale jak zjistí, že to chceme za 1 den, je po všem. Nechápu. 1/ jsem to říkali na počátku, 2/ si může vydělat balík, 3/ no, dyť je to Afričan, přece by nemakal víc hodin, než je zdrávo. Tak nic, škoda. Možná jsme měli chtít soukropmý pronájem Jeepu a zajet si tam sami. To bysme dali.

Na noc jedeme do nám přiděleného campu: NGUCHIRO.  Přijíždíme, bohužel, za tmy, Je tady rušno  a zase poznáváme něco nového. Zdejší campy rozhodně nejsou jako dole v Namíbii nebo Botswaně. Je to otevřené prostranství, je tady zděná restaurace, kde ti, c o mají full servis jedí to, co jim průvodci  připraví v další zděné velké kuchyni. Sociálky zady jsou normální, sprcha, WC, pěkné. No a stany všude kde kdo chce, divočina je hned za zipem stanu.  Jsem spíše nespavec, takže slyším v noci řev koček. Pravda, že asi není čeho se bát, jelikož v noci někdo hlídá a plaší případné čtyřnohé zvědavce.

103055

2.8.  - čtvrtek

Hned ráno, jak vystrčíme nos ze stanu, můžeme pozorovat žirafy u nějaké vody, co je opodál. Škoda, že jsme přijeli za tmy, mohli jsme možná pozorovat zvířata i večer.

Dneska si už projíždíme park sami. No ale copak se nestalo, píchli jsme. Představa, že budeme orodovat u opraváře, co jsme mu nedali tolik, kolik chtěl, je spíše děsivá, než úsměvná.  Řehtal se na nás, sotva nás uviděl. Nicméně rezervu si sami sundáváme i nandáváme. Opěvujeme jeho kvality, jak je šikovný a omlouváme se za nízkou cenu včera a vysvětlujeme, že nejsme gringo, že musím e šetřit kde se dá. bere to sportovně, Už nechce 80, ale jen 60, nakonec se dohodneme na 30000,- TŠ, no, není ta Afrika někdy skvělá ?? :-)

V 9 vyrážíme vstříc divočině.

Chci mrknout  ke hrošímu jezírku, to je jednoduché najít.  Mapa ovšem o zajímavých místech nemluví, škoda. Původní plán byl jet pak na západ parkem k bráně. Někdo nám říká, že severně je lepší cesta.  Tak si říkáme, že strávíme v parku více času a vyjedeme později. Dnes je žirafí den. V severní části moc kočiček není. No a taky akční hrochy jsme si užili. Jedoho hrošího macka samotáře potkáváme u brodu. Pomalu se loudá z jednoho břehu na druhou stranu a do řeky. Sekunduje mu v tom žirafa. Bohužel stojíme dole na mostu a musíme uhnout autu.

Čas se naplnil, musím, odjet.  U brány jsme coby dup. Je 15 hod.

No a jak je ta Afrika skvělá, copak by někde mohla být lepší cesta ??, No, tak možná o 10 cm nižší vyjeté koleje, nebo o 5 šutrů míň na m2. Cesta děs běs, jedeme jak s hnojem, takže co máme k dobru už nebude.

Rozptýlením je, že jsme nepřejeli malou želvičku, ale dáváme ji bokem z cesty, BUS co jede za námi by ji určitě rozplajznul.

U města Koma zrychlujeme z 20 na 70km/h.,  V 17 dáváme kuřpauzu a v dáli vidíme asi levharta. Neskutečné.  Před 18 hod. jsme v Nata a končíme. Bereme ubytko, jaké je. Malá "cela" s 2 postelema, WC společné, sprše se raději vyhneme, červené žárovky jsou k smíchu,  měníme pokoj za jiný, jelikož v něm, nešla zásuvka a my potřebujeme nabíjet, co víc si můžeme přát za 5000 TŠ.

Jdeme se mrknou po vesnici, kupujeme  velkou vodu za 4500, mango za 1000 a ananas za 2000, sedáme k místním do hospody a dáváme pivko Kilimanjáro za 2500. V restauraci se nekouří, byť jsou stěny jen mříže a závěs. jsme tu za exoty. Jak vypnou proud, saháme všichni po svých baťůžcích.

103184 km

3.8.  - pátek

Dlouhý  přejezd. Už by se nic zásadního nemělo stát. V 6:20 odjezd. Projíždíme vesnice, potkáváme spoustu lidiček,  něco fotíme. když mi někdo řekne, že je třeba stavět školu v Africe, tak se asi klepnu. jasně, v odlehlých místech je to asi problém, ale tady mi  ukazuje navigace a cedule snad 50 škol v jedné vesnici, od školky p o vysokou. Celou dobu sleduju jejich sešity co nosí někteří v ruce.  Neodolám a zastavujeme. Hoch se diví, proč chci jeho sešit. Vypadá to na chemii v angličtině. Baví nás celo betonové značky, povozy na cestě, bagr s radlicí, co dělá ty příšerné roletky, výroba cihel, plně naložená kola převážející 6 plných pytlů, 10m bambus, 6 trsů banánů, nebo asi 50 hlávek zelí ověšených na kole. Jak to drží ???  Po 45km jsme zase píchli, neskutečný pech. Fanda s Jirkou už jsou sehraní v demontáži-montáži, Já s Vaťou v přendávání krosen z kufru.  V servise necháme jen zalepit a pak se kolo zase přehodí.

Jsme  na asfaltu,je to na oslavu. Uffff.

Opět polda s mašinkou vybírá pokuty, my jsme už OK. Za zalepení pneu chce týpek 5000 TŠ. jsme v městečku u náměstí. Chystá se tady nějaká oslava. Já obcházím místní zatímco kluci lepí a mění.  Kupuju čerstvě napečený langoš za 200 TŠ, to je mňamka, vracím se pro druhý, pokecám s policistou, čističem bot, místním mafiánem.. ... No, pokecám, jak se máš, odkud jsem, kam jedeme, co doma děláme, jakou mám rodinu.

V Mwanze jedeme na počtu, chci poslat pohledy. všude se platí za parkování, aspoň 300 TŠ  a samozřejmostí je mašinka s dokladem.  2x zmrzlina  a1x toustový chleba kupujeme v marketu ze 4400,- TŠ.

No a v 16 hod. jsme v přístavu na ferry. Ten je kousek jižně od města, 8800 pro 4 + auto.

Jedna loď nám ujela, další asi za půl hoďky, ale pak má zpoždění. Prší, je zataženo a nad Viktoriiným jezerem lítají blesky.

Dojíždíme až do městečka Katoro, kde nocujeme.

103577 km

4.8.  -  sobota

V 5:10 budíček a odjezd směr Rwanda. Copak nás asi dnes čeká ??? Nic nového, děsná cesta, nová se staví. naštěstí mapový podklad a GPS offline stále OK.  Jak jsme na kousku asfaltu, je to úleva.  Nisanák je super, pohodlný, ale na ty kotáry to taky není. jedeme pomalu. a Ještě horší je to za Lusahungou  na hranici. takový tankodrom projet to je hrůza, díry, výmoly, prostě děs. navíc je to hlavní tak na hranice do Rusomo.  Zbavujeme se tanzánských šilinků, nějaké rajčátka, zázvor, avokádo.  

11:30 hranice

103 800 km.

RWANDA

Jezdí se vpravo. To sice víme, ale nevíme od kdy :-), takže v meziprostoru už na nás volají z protijedoucího auta ať jedeme vpravo. V té hektické chvilce, míjíme vodopády Rusumo, které jsme viděli za hraničním plotem. Vracet se nebudeme.  Musím říct, že hraniční byrokracie doposud  probíhá bez komplikací. Kéž by to bylo celou dobu.

Původně jsme chtěl Rwandou jen projet a zkrátit si tak cestu k vysněným gorilám v Ugandě. Jak jsem však cestu připravovali a pročítali, Fanda navrhnul vzít i okolo jezera Kiwu, cestou, kde jeli kdysi Pan Hanzelka s  Panem  Zikmundem.  Bylo nám jasné, že už pojedeme  po podstatně jiné cestě a jinou krajinou, ovšem proč ne, pokud bude čas. No a také jsme se chtěli mrknou  do muzea genocídy. Přeci jen, dodnes, když se řekne Rwanda, tak,  i mi osobně,  se právě toto slovo vybaví. No a když jsme někomu řekli že jedeme do Rwandy, tak to bylo : dyť Vás tam zabijou !!!

Jsme  domluveni, že   co bude zajímavého na trase, tam  se mrkneme. Měníme prvních 60 USD, 1 USD = 866 Rw. Franků.

jak už to tak bývá, doporučení před cestou jsme se dočetla např. takováto:

-  nedoporučuje pohyb vlastním vozem.

-  silniční síť není  hustá a většina ve špatném stavu,

-  dobytek na silnicích,  

-  chybějící osvětlení,

 - neexistující  dopravní  značení,

 - zastaveni policií, která má stanoviště po celé zemi. .... Nic z toho se nekonalo.  Naopak, průjezd Rwandou byl naprosto super.  Samozřejmě prašné cesty a úseky ve výstavbě ano, ale to tuto zemi právě šlechtí. Pohybovali jsme se vesměs v nadmořské  výšce cca 1500, nebo spíše 2000-2500mnm, takže to bylo nahoru, dolů, nahoru, po souřadnici, dolů, po souřadnici, nahoru, po souřadnici, dolů, nahoru, dolů a pod.

Jediné, co se opravdu konalo, bylo nekonečné pokřikování dětí   "abazungu", "abazungu", ještě doteď mi to zní v uších. Rozhodně ale v dobrém. Nikde jsem se necítili nebezpečně. Naopak.  Ale popořadě:

Po překročení hranic nás vítají upravená pole a políčka, vesměs rýže, zelí, maniok,  kukuřice a pod.  Také nádherně  ale jednoduše zdobená průčelí domků. Pravda na cestách předjíždíme hlavně náklaďáky,ty tedy funí do těch kopců tak 20, tvoří se kolony.

Jelikož máme asi 5 hod. zpoždění. Ovšem kuř pauzy Jirka musí mít.  Jak zastavíme, na samotě, nikde nic, nevím, jak to dělají, ale hned se k nám sbíhají mrňata a občas i zvědaví dospělí. Abazungu , abazungu. Někdy se děti bojí, jindy jsou až dotěrné. Bonbóny samozřejmě máme, a občas rozdáváme.  Fotit se nechtějí, někteří, naopak jiní ano. Ptáme se. Když nechtějí, snažíme se navázat komunikaci, jakkoliv: jak se jmenuješ, kolik Ti je... Francouzsky umím jen bonžur, mersi, žetem :-) ui... Jdu na to tak, že se vyfotím, nebo vyfotím něco a ukážu jim to ne displayi. Zjišťuju, že to zabírá. Pak se chtějí fotit všichni. 

Kigali jen projíždíme, město se táhne a lehce prší, snažíme se jet co nejdále. Nocujeme v HUYE.  8000/ pokoj. Velmi pěkný a slušný, s atriem. Kluci jsou spát, my nacházíme pekárnu, kde kupujeme:  2x nějaký čaj,  balení kávy jako dárky , 5l vodu a chleba za 4600 RwF. Ještě si do místního baru mna stojáka kupujeme  2 velké pivka za 2000. jenže pak vidím, že to opravdu velké pivo a s sebou nám ho paní kvůli láhvi nechce dát. Do řeči se s námi dává opilý  Albet, no, tedy lehce přiopilý a opět si chce strašně povídat s Jirkou, který mu houby rozumí. Já výjimečně ano, umí anglicky a s tou jeho opičkou to jde. Jeho přítelkyně se jeho stav evidentně nelíbí, tak se snažím trošku komunikovat i s Aňéz.  Spíše jsme měli hlad a šiklo by se teplé jídlo, ale nic jsme příhodného nenašli. V 22 hod. jsme v posteli.

5.8.- neděle

Druhý den ráno máme namířeno do KIBEHO, kde se nachází slavný kostel.

Za městem brzx končí asfalt, a jedeme po příšerné polňačce, šotolině, kotárech  apod.  Ale dá se to. Pořád lepší, než v NgoroNforo. Jedeme po svazích, i údolím, šplháme do kopců. Nebýt opravdu super mapy a bodu GPS, který s e krásně pohyboval po displeji telefonu, asi bych si nebyla jistá. Nejprve po zaparkování kupujeme na snídani "budhtičku" z kyblíku od kluka u cesty  za 100 franků. Pak si jdeme prohlédnout nový kostel. Ochotně nám jen slečna otevře. Můžeme obdivovat jeho zvláštní oltář.  Popojíždíme dále. jsme na místě. K tomuto kostelu se váže legenda.  Třem  dívkám se 15. srpna 1982 zjevila Pana Maria. Viděly ji plakat, viděly spoustu krve a mnoho  mrtvých lidských těl.  V r. 1994 pak  došlo ve Rwandě právě k oné hrůzostrašné genocidě. Právě ve škole, kde dívky zjevení zažily, později Hutuové zmasakrovali mnoho obyvatel včetně dětí, mezi oběťmi byla i jedna z vizionářek, Marie Claire Mukangango.

Kostel je prostorný, moderní , je z něj cítit zvláštní atmosféra. Na stěnách visí obrázky s výjevy z křížové cesty.

U místních žen kupuju suvenýr, památku na Rwandu, jako v každé zemi. Korálkový náhrdelník s vyobrazením panny Marie.

Pokračujeme dál, tentokrát  z kopce dolů.  V jedné s vesniček, docela rušné, vidím sušit u silnice nějaké ...bobulky. zastavujeme a snažím se dovědět, co to je. Marně. Ptám se, jestli si můžu vzít vzorek s sebou. No, moc jim to po chuti není, platit sice nechtějí, ale nějak se okolo sbíhají. Sedám do auta a ujíždíme.

Trošku jsme na štíru s benzínem.. Naši posádku vedu po vedlejší cestě, tou nejkratší cestou. Na asfaltu se vracíme  proti tase a pro jistotu tankujeme v Kigeme.

V Nyamagabe odbočujeme po šipkách - asi snad poprvé !!!  do Murambi, kde se nachází  Museum genocidy.

Vstup je zdarma, ovšem zákaz focení. Sledují nás kamery.  Do kasičky dávám dobrovolný příspěvek, byla by mi hanba odejít jen tak.  Popisovat detaily rozhodně nebudu. V každém případě je tato expozice velice pěkně udělaná a popis, co a jak prováděli  Hutové Tutsiúm si můžete najít na netu.  Po prohlídce expozice, hlavně mnoha autentických fotografií nás paní vzala za hlavní budovu, kde se nachází mumifikovaná těla a jejich části. Vzhledem k tomu, že mi toto nic nedělá, nemám problém se všude podívat.  Nejsem necita, ale je to, hodl, kus světové historie. Fotit se nesmí, opět,nebudu lhát, opět. něco na připomínku i těchto zvěrstev mám.

Pokračujeme směr  NP Nyungve, přes který jen projíždíme. Tady nás  překvapují ozbrojení vojáci, postávající  v určitých úsecích u cesty. Vidíme jednou, jak kontrolují minibus.  Máme kuř pauzu, fotím, procházím se. jak jsme vyjeli, za zatáčkou další. Škoda, mám sto chutí se optata, co hlídají ???? Zda NP, zvířata, pašeráky, přeběhlíky .... čert ví. Jsou maskovaní, stojí  jako sloup, měli jsme problém je kolikrát vidět, hold, splývají s pozadím.

Největší prča je, že jak končí  lesní porost , hranice NP, tak se ráz krajiny mění a hned pod lesem jsou čajové plantáže. V Buhinze odbočujeme doprava. Škoda, mohli jsme mrknout přes hranici do Konga :-) .  V Rugabano  se vracíme a jedeme na výběžek, ať z jezera Kiwu, které má velmi členité pobřeží, něco máme.  Je sice opar, ale kdyby bylo jasno, na druhém břehu je Kongo, tedy správně DRK. Před námi tu byli asi nějací grigové, protože všechny děti tady mají v puse kulatá lízátka a hrají si s papírem od nich. Na konci silnice je nádherné místečko. Místní tady kotví své rybářské loďky a nabízí nám svezení. jezero je průzračné. Bohužel, koupání nám vzhledem, k možným baktériím, které by nás mohly napíchnout, nedoporučují. Ani tady, ani Viktorku, smůla.  Slunce je ještě ostré, fotíme, co se jakžtakž dá. Je zde horda místních. Některým nevadíme, jiným ano.  Opět slyšíme abazungu sem, abazungu tam ..... Moje metoda opět zabírá. vybrala jsem si k focení velmi pěknou slečnu, ale ta nechce. Zkouším se dotknout jiné ženy, úsměv na rtech, ukazuju svou bledou kůži a její   tmavou. Usmívá se, začínají se  smát i ostatní. Fotokroužek začíná, dokonce přivedou ostatní a mrně, aby se vyfotilo. Chtějí fotky vidět.  napadá mě, že si asi pořídím pro tyto účely foťák, co hned vyjede  alespoň ty pidifotečky :-)  Někteří začíbají s many many, ale jeden z dospělých je okřikuje.

Odjíždíme. Cestou vidíme ve srázu náklaďák, relativně čerstvá bouračka. Šeří se. Dost jsme se zasekli, máme zpoždění. Musíme být v daný den v Ugandě na gorily.  Jirka jede co to dá. je šikulka. Sice řve, že mu kafrám do řízení. Ovšem je to proto, že víc očí víc vidí. jak držím klapačku, přehlídne  retardér. ještě že je střecha pevná a naše hlavy dubové.

Zapadající slunce zbarvuje krajinu do červena.  Máme možnost sledovat úžasné výhledy. Kousek od cesty je vidět jakoby starodávný most, tak mě napadá, jestli zrovna po něm nejeli  před iks lety právě H+Z.

Nocujeme opět ve špeluňce za 8000 RF která má v názvu LODGE ve městě Muhanga. tady máme trochu problém najít nocleh, ale nakonec se nám to daří v krásné vile se zahradou, kde jsme sami s majitelkou. parkování v zahradě.

6.8. - pondělí

Ráno  odjezd v 7:15 je řeba utratit nějaké penízky, opouštíme zemi.

V Kigali jsme původně měli předjednanou návštěvu  ženské dílny, kterou založil  Čech Petr  (nezaměň s Petrem Čechem fotbalistou ), ovšem, čas nás tlačí. Před Kigali se provoz zvyšuje. Řekli jsme si, že sa aspoň podíváme k filmovému hotelu Rwanda.  Činíme tak a pak už prcháme na sever. Vilíme jistotu RN 4 a RN 8, takže cesta utíká.  

Jen nás Rwanda nutí stále dokola fotit a fotit ty přenádherné výhledy, super pracovité lidi, a pak i Vulkány NP Volcanoes, které se s námi a Rwandou loučí.

Co říct ... Rwanda je super země, která  stojí za poznání, hlavně za delší čas, který nemáme. A ještě jedna "statistika". pravděpodobně v rámci  Umugandy  = komunitní  práce, pracuje v neděli na Rwandských silnicích, resp. jejich opravách a výstavbě  asi  tolik dělníků, co pracuje týden na naši D1.  Opět bysme si měli z této africké země vzít příklad, stejně jako s dodržováním rychlosti a placením pokud a vstupného v Tanzánii.  To, na co si my stěžujeme, je tady běžné.

ještě utrácíme za dobrotky, jako např.:

 4 banány za 400 RF

1 mufin za 100

3 x chlebobuchta 300

2x samosa 100

1x malá voda  600

1x pečená velká brambora  200

 po 1 špejli  s masem a rybou-fuj fuj po 500

Tachometr: 104 568 km

Ve Rwandě jsme najeli 768 km

Okolo 11 jsme na hranici s Ugandou.

Papírování v poho. Nic po nás nechtějí. Jen platíme vízum a máme radost, že už to není  100 USD ale jen 50. Mají nějaké výhrady k papíru k autu, ale nic nemáme, neměli a nikdo nic nechtě, ani v Keni nedal. Jen auto zapisujeme do nějaké knihy naproti kanceláře u závory. Čas jsme dohnali, je to paráda.  Taky je v Ugandě o hodinu více. Kisoro je kousek. Stále objíždíme  3 vrcholku pohoří a NP Vulkáno. Mráčky ustupují, ale vrcholky nejsou vidět. Tak snad zítra.  Přestože máme mapku, plánek, nějak nemůžeme  z auta najít kancelář Uganda Wildlife Authority, kde bychom si měli vyzvednout vouchery na gorily. Až když s fandou jdeme pěšky, a ptáme se, vidíme sice velkou, ale nějak nenápadnou barevně (černé písmo na tmavě zeleném podkladu)  ceduli kanceláře. Holky si pochutnávají na obědě a viditelně se s námi nechtějí bavit, což jako zaměstnanec úřadu plně chápu.

Jdeme směnit USD, a obhlídnout obchody.  V bance je to aparát, a papírování jako u nás, za 20USD bankovky je horší kurz. Příště už jdeme do směnárny, tu jsme zahlídli až později. V Inda kupuju pohledy, ale známky nemá.  Prý na poště. Ta je ale zavřená.

50 USD = 181,500,-Ugandských šilinků

Vracíme se do kanceláře NP.  Snažíme se zjistit, kde je na zítra vstupní brána, kam máme přijet. Nakonec to dlouhém zjišťování najdeme na navigaci.  Váháme, zda zůstat ve městě a ráno jet k bráně nebo jet k bráně a kempovat. Cesta  jeepem je pro za  150.000,- Uganďanů. Jedeme  směr NP, nejkratší cestou. za městem už je ovšem cesta rapidně horší a nevíme, co nás čeká dále. Vracíme se, volíme variantu pronajatým autem a prochátku po městě a večerní pivko 

Ubytko bereme v původně plánovaném  lodgi VIRUNGA, kde je na výběr stan, kamrlíky i hotel. Volíme naše oblíbené kamrlíky, za 40,000,- Uganďanů.

Jseme se mrknout na tržiště, které bylo plné zboží a lidí už při našem příjezdu. Moc z nás nadšení nejsou, ale hrdinsky procházíme od západu k východu a dokonce i něco nafotíme. Pošta už je zavřené, známky opět nebudou.  Zato jsme našli super jídelnu s čerstvou mňamkou. V rožku domu na křižovatce, pěkně zašitá za lidové ceny.

Vybíráme z horkých varnic, které můžeme prošmejdit, co se nám líbí a voní. fanda chudák z kuřete dostal jen kosti, stehýnko ukořistil Jirka, já dávám přednost jejich super zelenině a rýži, batátové  pyré, nějaká šťáva, fazole, výborný zelný  salát ....za 10,000,- /os. Jirka vytahuje chili.  Místní koukají, co tam dáváme. Jeden muž okusí a pak ho 5 min, nevidíme. Vůbec tady v této části Afriky nic pikante není, ani chilli, které jsme si chtěli přivést.

Večer  jdeme na pivko, bohužel, klasika, lahváče. 3 kousky za 16500,-, každé jiné značky. No a u pivka plánujeme co dál a kam dál, po vytoužených gorilkách.

7.8. - úterý

DEN "D"

Dnešní  den máme s Jirkou v režii a sponzorství letecké společnosti  British Airways, za což jim tímto ještě jedou děkujeme.  Je to kompenzace za zpožděný let Singapur-Vídeň v lednu t.r., letenka za 12, kompenzace za 15 táců.  Fanda jako by to tušil. když jsme čekali v Londýně na náhradní spoj z Londýna, psal mi, jestli nechceme do Ugandy na Gorily. Věřila jsem že to vyjde, takže Fandovi tímto také za vše děkujeme.

No nic, zpět k opičkám.

 V 7:00 odjezd od  hotelu, v 8:30 u brány. Zapsání se, seznámení, nástup na poradu. Je chladno, přioblíkáme se poprvé do bundy. I ostatní jsou nabaleni jako na Sibiř. Naše průvodkyně je Glorie a ještě jeden muž se samopalem  na rameni. Asi  hoďku sedíme v kruhu a Glorie nám dává pokyny co a jak. prý mlže být mokro vlhko a pršet. nandávám si návleky na nohy. U gorli budeme hodinku, a že se nemáme koukat do očí nepadlo.  Glorie nám nechává kolovat fotky všech 9  členů golilí smečky. Má 4 silver backy, což mě překvapuje, výlupkovi  říkají  Mafián a uvidíme samice s  mláďaty.

Kupodivu nás není avízovaných 6, ale přichází ještě 3 opozdilci. Celkem 11 lidí. Zvláštní.

Jdeme mírným svahem, super procházka. Nebe je modré, po nějakém dešti ani památky a avízované vlhko taky moc není. Postupně všichni odkládáme co máme na sobě, až jsme jen v tričkách.  Jdeme asi hodinku. Občas se zastavíme a Glorie se ptá, zda je vše OK, ukáže nám nějaké rostlinky, poví o zdejším parku a pod. napijeme se, vydýcháme. Míjíme jeskyni, kde se pořádají výlety k Pygmejům. Nikdo tu není, takže evidentně divadlo pro turisty. V plánu máme pygmejsou vesnici najít sami, uvidíme.

Po další slabé půlhodince velí Glorie stop. Je horko, příjemné. Krásný slunný den, slunce už je vysoko.  Ve svahu se objevují  další muži. Každý má na rameni zbraň.  Glorie něco říká, ale nějak ji nevnímám. Mluví  pomalu, zřetelnou angličtinou, takže jí docela rozumím.  Najednou zašumí les,  větve v korunách stromů ze začnou vlnit a ohýbat. Občas slyšíme prskání.  Všichni ztichnou, a hledí za zvukem.  Muži ve svahu ustupují bokem a před námi se objeví prví silver back.  Jsem v šoku. Sen se splnil ve skutečnost. Měla jsme strach, že budeme gorily hledat, stopovat, jako v Gabobu, že to bude trvat celý půlden, den, budeme se brodit lesem a vodou, nebo že je neuvidíme vůbec, že se zatoulají někam do Konga. NE, jsou tady a koukají na nás a my koukáme na ně.

A pak se objevují další . Další samec, samice s miminem.  samec dokonce vyjde na otevřený prostor, on nám snad pózuje. Chvíli stojí, sedí, kouká do objektivů....jak vidí že jsme spokojeni, odchází.

 Máme se držet na 7 metrů, ale ono to vlastně nejde. ne, že bychom nechtěli, nebo byli neukázněni, ale gorily samy se přibližují k nám, my jin´m nevadíme, jsou zvyklé.

Tady mi dochází, že nejsme zase  v takové divočině. Glorie nám říká, že tato smečka se v posledních letech moc nestěhuje. Jsou tady jediní, mají dost jídla a nemají potřebu se někam stěhovat daleko.  Ti muži, co jsou tady je vlastně neustále sledují, pozorují a  hlídají je.  No a měli jsme i štěstí, že jsou dnes tak nízko  a ne hluboko v džungli.

Přichází maminka s mimi, občas malé skáče po ní nebo se nechá nést, občas chodí samo. je tu i zmiňovaný Mafián. Stále v pohybu, láme větve a je nejvíc slyšet. I další  stříbrohřbetí  se nám ukazují a opět vidím, že pózují, počkají, ukážou se nám v celé své kráse.  Jeden z jich, asi boss si  pak unaven lehne na zem pod strom. Má tady hnízdo samice, takže pak se nám schová do stínu i s malou gorilkou. Je to neskutečný zážitek. Doporučuju všem.  Za ty tisíce to stojí.  Opět si uvědomuju, kdo je tady pán lesa a my jen obyčejní vetřelci, které tady chvíli strpí.

Kluci se mi ztratili, jelikož se smečka rozprostřela okolo.  Všímám si jednoho samce, jdu postupně s ním. Sleduju, že každý ze stopařů hlídá jednu gorilu a lidi, co jsou okolo. Buď řekne ustupte, couvejte, nebo pojďte tady, tady máte dobré místo k pozorování.  Vidím kluky a slyším, jak jsou i v šeptu vysmátí a plní zážitků. Prý že jeden gorilák se sám dotkl Vati. jak to ? No Vaťa nestačil uhnout a couvat, protože měl za sebou keř a větve, a tak goril jej tlapou, naštěstí lehce odstrčila. Bohužel, na záznamu to nemá. Škoda.

Hodina uběhla jako voda. Musíme pryč. Loučíme se se  gorilí smečkou   s nepopsatelnými pocity.  Za pár minut jsem na hranici parku. Je to taková asi 1,3-1,5 m vysoká kamenná zídka. Přelézáme a odpočíváme na poli. Vidím co kus takové kamenné mohylky, které  hlásají  "Mgahinka,  národní park goril". GPS funguje perfektně, takže naprosto přesně vím, kde jsme.

Další hodinku pokračujeme zpět k bráně. Jdeme přes políčka místních obyvatel, okolo jejich příbytků. V dáli za zády máme stále vrcholky vulkánů Sabyinyo, Gahinga, Muhavura, tentokrát v celé své kráse, bez mraků.

Dostáváme certifikát, že jsme navštívili NP  a setkali se tváří  tvář s gorilama.

Po návratu do Kisora  jdeme na nákupy suvenýrů, kávy, já ještě kupuju svém oblíbené avokádo 2 ks za 1500, což ja si 10 Kč.

Lake Bunyoni si necháváme na zítra, ale jedeme se mrknout na lake Mutanda.  Cesta příšerná, ale jde to. Je tady na konci u jezera komunitní  centrum. Vítají nás, jako by nás čekali. je možné se zde i ubytovat, v chatkách, nebo postavit stan.

Mají zde i bar  s posezním, nebo dole u břehu také posezení  a  dokonce je možné vyjít po schodech na torzo stromu, kde je také plošinka s posezením. Trochu to mu nevěřím, ale nakonec jsme nahoře všichni 4.

Z vrcholu vidíme, jak tady přijíždí banda motorkářů. Aha, už je nám jasné, proč nás tak vítali a zvali dále.  S Jirkou dáváme po pivku a po cigárku a vracíme se zpět. Míjíme školu. Děti jsou na hřišti a opět slyšíme i tady nějaké to abazungu. jeden klučina , co běžel celou cestu, od svého obydlí až k centru, běží zase s námi zpět. problém je že sahá po stěrači, chce se chytnou a asi svézt. Okřikuju ho, ale v dobrém, že může spadnout nebo ho můžeme přejet. hrozná představa. Nemá  boty a p písčitém břehu se to mlže stát. Za výdrž  a heroický výkon dostává nejen sladkou odměnu, ale i pohled školy  v Hrabové a nějaké propisky a sešity. Samozřejmě se nahrnou i další zvědavci a stávají se z nich obdarovaní.

V Kisoru ještě nakoupíme nějaké zásoby a natankujeme, ráno odjezd ještě za tmy, v 6 hod. Bude dlouhý přejezd.

tachometr: 104 627 km

 

 

 

TOPlist